POVINNOSŤ.

Karel Červinka

POVINNOSŤ. (PANÍ RŮŽENĚ CHUDOBOVÉ.)
Šumný valčík dozněl sálem, když s ní vyšel zvolna ven zahaliv ji jemně shawlem zadumán a rozteskněn. Venku bledé hvězdy plály, z dálky vážně šuměl bor, a teď sami v noci stáli, a on začal rozhovor. „Bože, vše se vracívrací, madam, v sladké, blahé chvíli té, kouzlo lásky v duši spřádám, proč k ní, proč k ní mlčíte? Vinen tím čas osmi roků? – – ach, jak se slzami v oku odcházel jsem od vás bled, tenkráte před vaším sňatkem, po tom našem štěstí krátkém, 71 a vás líbal naposled!... Vítr též mně chladil čelo, všecko bylo jako dnes, v ňadrech se mi srdce chvělo – madam, tenkrát odpouštělo, ač v něm bouřil žalu děs – když jsem naposled vás vinul sem k těm prsoum, – ach ten chvat!... Bože, jaký čas nám kynul, – – budem se dál milovat, tajně jsme si tenkrát řekli, ránu však jsem v srdci měl, proto, ač mi slzy tekly, já, zbytečný! – odjížděl! – – Poznal jsem, že půdu ztrácím – a dnes, hrůza! divná věc – zpátky se k vám zase vracím nešťasten a šťasten přec... Starou vášní bloudím štvaný, zbytečný a proklínaný, opuštěný v světě tom, bez lásky, bez kouzla ženy, jsem jak bleskem roztříštěný, nachýlený k pádu strom. Výčitka, mi duší letí, 72 že se zase vracím k vám, vždyť jste šťastna, máte děti – Bože, já se proklínám!... Nemohu přec; k vašim dveřím musím, žebrák, jíti zpět. směšný, v první lásku věřím, ať nás třeba dělí svět.“ – A teď mlčel touhou spilý, náhle vzkřiknul; „Dost, ach, dost! Klidná jste, když člověk šílí, u vás bolesť řídký host... Nesmí lpíti na vás hana, v sázku by zde byla dána, třebas jenom zaprodaná přec vždy vaše česť a cnosť. – A přec! Jak mi odpovíte?“ Ona děla: „Však to víte, jedním slovem: Povinnosť!“ – 73

Básně v knize Zápisník: