POVINNOSŤ.
(PANÍ RŮŽENĚ CHUDOBOVÉ.)
Šumný valčík dozněl sálem,
když s ní vyšel zvolna ven
zahaliv ji jemně shawlem
zadumán a rozteskněn.
Venku bledé hvězdy plály,
z dálky vážně šuměl bor,
a teď sami v noci stáli,
a on začal rozhovor.
„Bože, vše se vracívrací, madam,
v sladké, blahé chvíli té,
kouzlo lásky v duši spřádám,
proč k ní, proč k ní mlčíte?
Vinen tím čas osmi roků? –
– ach, jak se slzami v oku
odcházel jsem od vás bled,
tenkráte před vaším sňatkem,
po tom našem štěstí krátkém,
71
a vás líbal naposled!...
Vítr též mně chladil čelo,
všecko bylo jako dnes,
v ňadrech se mi srdce chvělo
– madam, tenkrát odpouštělo,
ač v něm bouřil žalu děs –
když jsem naposled vás vinul
sem k těm prsoum, – ach ten chvat!...
Bože, jaký čas nám kynul, –
– budem se dál milovat,
tajně jsme si tenkrát řekli,
ránu však jsem v srdci měl,
proto, ač mi slzy tekly,
já, zbytečný! – odjížděl! – –
Poznal jsem, že půdu ztrácím
– a dnes, hrůza! divná věc –
zpátky se k vám zase vracím
nešťasten a šťasten přec...
Starou vášní bloudím štvaný,
zbytečný a proklínaný,
opuštěný v světě tom,
bez lásky, bez kouzla ženy,
jsem jak bleskem roztříštěný,
nachýlený k pádu strom.
Výčitka, mi duší letí,
72
že se zase vracím k vám,
vždyť jste šťastna, máte děti –
Bože, já se proklínám!...
Nemohu přec; k vašim dveřím
musím, žebrák, jíti zpět.
směšný, v první lásku věřím,
ať nás třeba dělí svět.“ –
A teď mlčel touhou spilý,
náhle vzkřiknul; „Dost, ach, dost!
Klidná jste, když člověk šílí,
u vás bolesť řídký host...
Nesmí lpíti na vás hana,
v sázku by zde byla dána,
třebas jenom zaprodaná
přec vždy vaše česť a cnosť. –
A přec! Jak mi odpovíte?“
Ona děla: „Však to víte,
jedním slovem:
Povinnosť!“ –
73