SLEČNA TÝNA.

SLEČNA TÝNA. (Paní Anně Čížkové.)
Jak na návštěvu přijde k nám a hlavu koketně kloní, já naproti ní usedám, hlas její v duši mi zvoní. Ba je to ještě mladý květ, čas má, by na růži vzpučel, vždyť je jí teprv patnáct let, kvést, těšit její je účel. A já ji vždycky slýchám jat, hlas ten mně známý je z mládí, co milé, k tomu přirovnat chcem’ vždy, co máme teď rádi. Vážnosti může býti vzor, možno, že neví to sama, když zahájen je rozhovor, hned je z ní přemoudrá, dáma! 60 Ví dobře, kde je jaký bál, chce se tam zjeviti v kráse, za pravdu bys jí ve všem dal, tak moudrá tobě hned zdá se. Ač jak je mladá dobře víš, neboť jí mládím tvář plane, posloucháš, jen se zarazíš, když řekne: „Stárneme, pane!“ Ty, který snad již na rtech máš nějaké vyznání sladké, v rozpacích hned se podíváš na její sukénky krátké – – 61