OČI.
Kdys v noci při koflíku kávy
spustivše dolů záclonu,
při návratu svém ze zábavy
jsme seděli v jich salonu.
Tam Elsa byla s dlouhým vlasem
a oděná jak ve smutku,
kol pružných boků s žlutým pasem
a s růží na svém živůtku.
Dál Berta s nabarvenou lící
a Luisa kráska ubledlá,
dál Adda věčně žvatlající,
jež vedle mne si usedla.
My kouřili a povídali, –
již bylo blízko do rána,
po kávě syfony nám daly
při slabé hudbě piána.
76
„Ach, oči! Kdo má hezké oči,“
kdos náhle řekl, „víte, z vás,
ta nejkrásnější k němu vkročí
a políbí ho.“ – Mlčel zas.
A bylo ticho. Pravil: „Nuže.
je možno, že se mýlím snad,
z vás která nejkrasší je růže,
budeme tedy hlasovat!“
A byla Elsa a ta vstala
a v zraku vzplál jí vášně svit,
Šla ke mně, tiše povídala:
„Tak smím vás, pane, políbit?“
V tom okamžiku zazněl zdola
malého zvonku jasný ton, – –
„oh, odpusťte – už někdo volá,
však oči máte jako – on!“ –
77