LÉTU.
Ty přijdeš přes lada, kde pták zazpívá časem
s chřestotem kobylek, jdeš s rozpuštěným vlasem,
u ňader bělostných máš odhozený šat
a u žit kvetoucích a bujných lesin mlází
zřím jemnou stopu tvou, kde tvoje nožka vchází
z polí se osvěžit ve stinných stromů chlad.
A Jaro políbíš a ručky stisknete si,
– je Jaro slečinka, jež hlavu skromně věsí, –
co ono vypěstí, to pokosí tvá žeň,
je Jaro unylé a ty jsi žena mladá,
Ty jasno polím dáš, zář tvoje v šero padá,
ó, ty jsi rusálka, má víla zároveň! – –
A zpěv tvých kukaček a hrdliček tvých smíchy,
křik prvních koroptví, jež odvedeš v své líchy,
kde slyšet’ praskání už ze zrajících žit, –
to všecko dojímá, že básník hlavu sklání,
Tě Matkou nazývá, ó, božko uzrávání,
a hymnou intimní jde se Ti poklonit! – –
39