NA CESTĚ Z BAŽANTNICE.
Strýci Jos. Tichému.
Ó, kouzlo bažantnic, kde listnaté jsou lesy
a nízké smrčiny, k nimž zabloudil jsem z rána!
To jitro podzimní mlhavý závoj věsí
na les a krajinu, jež mlčí zadumána!
Teď žluna ozývá se někde v lesa hloubi,
křik sojek zaléhá, sem z borků nedalekých,
veverky šelestí kdes ve korunách doubí
a mlha zachvívá se ve travinách měkkých.
A proudy paprsků, hle, v bažantnici tekou,
však slanceslunce nevidíš, je dosud mlha! mlha!
Vran hlasy ozvaly se drsné nad pasekou
a listí žloutnoucí už v ranní páře zvlhá.
Já cítím zasmušen, jak podzim kráčí v kraje,
mě bolí, Pohádky! že byly jste vždy krátky,
mě meloun dojímá, jenž u myslivny zraje
na plotě hlohovém, kde z lesa kráčím zpátky...
55
Co nyní přichází po léta žhavé kráse, –
já v matných obrysech vše začínám již tušit,
kde kráčím, pod nohou mou Země zavírá se
a pro ni v oblacích je bílý rubáš ušit...
56