PIANISTA.
Vyzáblý, chorý a bledý
na plesích domácích hrával,
ve tváři nocí těch sledy
v salonech zadumán stával.
Ni dutosť ve slabém hlase,
ni vrásky na bílém čele,
ni stříbro ve rusém vlase,
ni oči hasnoucí, ztmělé,
ale ty prsty mne jaly
podvečer v pokoji u mne,
když někdy Chopina hrály,
valčíky vážné a dumné.
Akkordy vzduchem se chvěly
– chvílemi zakašlal suše –
a já jsem nevěděl, je-li
v prstech či v klavíru duše.
78
Taková, občas jež pláče,
i když se zasměje, sténá,
jež je jak na podzim ptáče,
aneb jak bez lásky žena.
Tak jako zajatá někým,
která když ve tvář zří smrti,
zpívá si hlasem svým měkkým,
čekajíc, až ji smrť zdrtí...
79