Leť, leť, myšlénko, k záři luny,
ó, letem orla spěchej k ní!
a napni zlatozvuké struny
tam posvátného nadšení.
Na jasném trónu vlahé noci
odpočiň, touho mojich snů,
a v jeho záři milojemné
svou drahou žehnej otčinu!
Kde v jejím libovonném kraji
miláčky uzříš a jejich slasť –
těm připomeň, že klíčem k ráji
nám smrtelným jen volná vlasť.
Myslím, že z vás nikdo neví,
jak je měsíc zvědavý,
třeba starý, kopuletý,
třeba vlas mu bělaví.
Když jsem jako obyčejně
jednou večer po tmě stál,
okénkem se v komůrenku
měsíc náhle podíval.
Bylo mi to věru k smíchu,
starý a tak bláhový!
Však mu proto v bledé tváři
ruměn zaplál nachový.
Pak se ale vzpamatoval,
celý se mi objevil;
hráli jsme si „na kukanou“:
„Slyš, měsíčku, který dýl!“
Hleděl jsem v ty jasné oči,
hleděl jsem v tu bledou líc –
až mi v oku zatmělo se –
neviděl jsem více nic...
Ty chvíle ticha hrobového,
ty těžké chvíle duše teskné,
kdy myšlénka se nitrem bleskne,
by v temno hlubší zašla jen –
kdo řekne, že to není sen?
Ty chvíle mrtvé, chvíle věčné...
Oknem se záře luny táhne,
bílými prsty v ňadro sáhne,
a vábí srdce z těla ven –
kdo řekne, že to není sen?
Ty černé chvíle osamění! – –
Matně se k mříži hlava níží,
a zdá se jí, že smrt se blíží
ve lůně chladných, tvrdých stěn –
by skončila ten těžký sen.
Dušinko má, ó dej mi ruku bílou
a skloň svou hlavu k mému srdci dolů;
již neplač víc, že vězňovou jsi milou,
a nevěř lidem – odejdeme spolu! –
Ty mlčíš k tomu? Chceš mi zapřít sebe?
Však vidím tě tam korunami stromů,
tvá krásná líc jak hledí na mě s nebe –
ó pojď jen blíž – odejdem spolu domů!...
Pod rouškou letní noci neviděni,
necháme svět, i s jeho zlobou, klamy –
a půjdem tam, kde čisté vládne snění,
a v ráji tom, má duše, budem sami...
A v tajemném tam bloudit budem lese,
ve stínu krásy, okem nespatřené,
kde srdce jen se přímo k srdci nese,
a svaté ticho nade vším se klene.
Až rozvlní se k letu láska naše,
pak vyjdem v lesa kraj, kde luhy voní,
kde hvězdy svítí, – a jen cvrček plaše
a měkce tak, má duše! píseň zvoní.
Ó budem šťastni! – Nevěř lidem více,
jež dí, že tato mříž nás věčně dělí, –
ni slze té, co skanula mně v líce,
že lidé tak nás oba klamat směli.
Jen slétni s nebe, podej ruku bílou,
a nechám svět, i bol i rozkoš minu,
a půjdu za svou bledolící milou
do říše svatých, mlčelivých stínů.
Šelma měsíc! usadil se
na hřebenu tmavé střechy,
jako by chtěl pohodlně
čítat moje bolné vzdechy.
Máš-li spolek s nepřáteli,
nevěrníče, zradou bledý,
nepošlu ti vzdechu více,
vzýval jsem tě naposledy! –
Jen ty se mi nevysmívej,
poutem že mi rámě spjato,
nevolna že moje noha –
volnější je hlava za to!
Nepošklebuj, že tu vadnu
o chlebu a pouhé vodě, –
ohnivým je cit můj vínem,
manou – touha po svobodě!
Ať mi zlomí tyran srdce,
ať tu zajdu v tmavé noci –
bez ducha, jak ty, přec nechci
otročiti cizé moci! – –