BOHYNĚ UPOMÍNKA.
1.
1.
Byl jasný, tichý soumrak jarní,
kdy zabloudil jsem cestou v údolí,
v jehožto čarokrásné okolí
nevnikli paprskové žární.
Tu květ i kámen v náruči se svírá,
tu doubec mladý skálu podepírá;
jak stesk i naděj v mém se ňadru snoubí,
tak balvan – větve – tvořily tu loubí.
V něm kráčí noha měkkém po mechu,
a není šumu, není povzdechu, –
v těch končinách jen vonné ticho vládne
a sny – – však žití není žádné...
*
14
2.
2.
Již obláčkové růžotvární
a červánkové usměvaví
blednouce, níž a níže táhli,
kdy vykročil jsem z tiché houšti
ve obzor šírý, neobsáhlý.
Aj, velebně se v hory spouští
ten hvězdný závoj všehomíra,
a jeho zásvit mihotavý
podával mír a klid mně z šíra. –
I pohlížel jsem od houštiny v dáli,
kde k cíli rozvinou se bílé cesty,
an keře vůkol něco zašeptaly,
a mihnulo se něco mezi klesty.
Rozhrnu větve – – aj, tu skála šedá,
a žena jakás v jejím chladu sedá. –
Nu, žena jakás. – Vlasy rozpoutané,
a tělo bídně přioděno v cáry.
Tak rozervána, jak by život celý
jen ostré byl jí ukazoval spáry
u nikdya nikdy polštář blaha, měkký, skvělý. –
Osmahlé, tvrdé se jí ruce chvěly,
kdy pletly z bejlí věnec neumělý;
a dovinutý rvala opět v kusy;
a zelení kdy smutné z něho kane,
tak smála se, jak ten, kdo v ňadru dusí
přetěžké boly, toužné – rozplakané.
15
A pro nové se kvítí rychle zvedla
i stanula – aj, snad že mne tu shlédla?
Jaký to výkřik! – Srdce se mi chvělo!
A na rtu mém cos horoucího lpělo,
A na hrudi jsem jakýs tlukot cítil,
a v oči mé žár jiných očí svítil –
ó bože! jaký žár! –
To lokte její objaly mé tělo
co lvice krutý spár.
A líbala mi oči, ústa, líce,
a plakala, i hned se smála zas,
a ve mně srdce jen se chvělo...
Pak na skálu mě vedla v luny jas,
a naklonila na mé rámě čelo,
i hleděla mi okem v oko snivě.
Ach bože můj! co za divnou to krásu!
Kdy zaklopila dlouhou černou řasu –
jak ze mraku by hvězda byla plála;
a kdy se takto tiše zadumala,
jí taká se rtů ladných vůně vála,
co z vadnoucího poupěte by růže.
Pak opět oko zablesklo se divě –
a mrak jí čelo svírá úž a úže –
a ona sedí na kamenném trůně,
nad ní se kloní šeré dubu snětí
co náruč duchů temna v rozepjetí – –
pak slza praví, že ta hlava stůně. –
16
Před námi opět kraj se rozevíral.
I vztáhla ruku, za ní já jsem zíral.
A luny zář, co kouzelnou by mocí
rozlila denní světlo tmavou nocí.
Tam na obzoru, v daleké to dáli
chaloupky nízké, bělosvitné stály.
Kol nich se dolem potok jasný vinul
a s pobřeží háj zelenavý kynul.
A z luhů páry houpaly se tiše,
jak obraz ten by nesly výš a výše.–
„Tam domov můj. Tam jitra zář mi svitla;
tam první vesny růžinka mi kvitla;
v mé ucho zněl tam první lásky hlas.
Ach, bože můj, kdy shledáme se zas?
„TamTam života jsem první žila chvíle;
tam uzřela jsem tváře dobré, milé,
a nad zeleným hájem slunka jas –
Ach, bože můj, kdy uvidím to zas?
„TamTam sedala jsem v háje měkkém mechu
a v poli věnce vila. Mému vzdechu
tam odpovídal snivě zlatý klas.
Ach, bože můj, kdy bude tak to zas?
„TamTam poznala jsem hocha milé tváře,
milejší květů, slunka jasné záře...
To dávno již, to dlouhý – dlouhý čas!
Kdy sejdeme se zas? – –
17
„ÓÓ však tě mám! Tys můj! – Mlč, mlč, můj hochu,
a měj mne rád zas jako dříve, trochu, –
již dávno nezněl mi tvůj sladký hlas,
již dávno tvůj jsem nelíbala vlas, –
a kdož to ví – kdy sejdeme se zas? – –“
Ach, jak mne k ňadru toužně přivíjela.přivíjela,
a v jejím žáru duše má se chvěla!...
Noc míjela. Já v tichu sníval o ní,
a neviděl, že dívka hlavu kloní,
a neviděl, že rukou trhá vínek
a krásným okem slzu palnou roní
v rov naděje, ve bolech upomínek...
Již plane zoře – s ní se paměť vrací,
a cesta má se v daleku tam ztrácí.
Pozvedl jsem se, vykročil jsem nohou,
a ještě jeden pohled na ubohou –
i cos jak lítosť v ňadru mi se hnulo,
kdy rámě mé se v rozkazu k ní pnulo,
a „zůstaň!“ – jsem jí velel tvrdě.
Viděl jsem, kterak vypnula se hrdě,
i zřel jsem lící žár i očí žár –
i líce moje vyšší zalil var...
Pak zřel jsem, jak se tiše k mechu kloní,
jak by ji stáhl osudnický spár,
jak bledne tvář a hasne očí zář,
a tichý stesk tam dokmitává po ní.
18
Pak rozvlnil se porosený vlas
a zastřel poubledlé její líce.
Tu jak by mírný vzdech se ke mně snášel:
„Kdy sejdeme se zas?“ –
iI chvěl se dál, až ňadro smutek jal –
vzdech mlkne – mizí – v říši snů mi zašel...