Básně (1883)

Miloš Červinka

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
Miloše Červinky.
V PRAZE. Nákladem spisovatelovým. – Tiskem J. Otty. 1883.
[1] I.
Z temna. (1872 – 77.)
[3]
PŘI MĚSÍČKU.
Leť, leť, myšlénko, k záři luny, ó, letem orla spěchej k ní! a napni zlatozvuké struny tam posvátného nadšení. Na jasném trónu vlahé noci odpočiň, touho mojich snů, a v jeho záři milojemné svou drahou žehnej otčinu! Kde v jejím libovonném kraji miláčky uzříš a jejich slasť – těm připomeň, že klíčem k ráji nám smrtelným jen volná vlasť. * Myslím, že z vás nikdo neví, jak je měsíc zvědavý, třeba starý, kopuletý, třeba vlas mu bělaví. [5] Když jsem jako obyčejně jednou večer po tmě stál, okénkem se v komůrenku měsíc náhle podíval. Bylo mi to věru k smíchu, starý a tak bláhový! Však mu proto v bledé tváři ruměn zaplál nachový. Pak se ale vzpamatoval, celý se mi objevil; hráli jsme si „na kukanou“: „Slyš, měsíčku, který dýl!“ Hleděl jsem v ty jasné oči, hleděl jsem v tu bledou líc – až mi v oku zatmělo se – neviděl jsem více nic... * Ty chvíle ticha hrobového, ty těžké chvíle duše teskné, kdy myšlénka se nitrem bleskne, by v temno hlubší zašla jen – kdo řekne, že to není sen? Ty chvíle mrtvé, chvíle věčné... Oknem se záře luny táhne, bílými prsty v ňadro sáhne, a vábí srdce z těla ven – kdo řekne, že to není sen? 6 Ty černé chvíle osamění! – – Matně se k mříži hlava níží, a zdá se jí, že smrt se blíží ve lůně chladných, tvrdých stěn – by skončila ten těžký sen. * Dušinko má, ó dej mi ruku bílou a skloň svou hlavu k mému srdci dolů; již neplač víc, že vězňovou jsi milou, a nevěř lidem – odejdeme spolu! – Ty mlčíš k tomu? Chceš mi zapřít sebe? Však vidím tě tam korunami stromů, tvá krásná líc jak hledí na mě s nebe – ó pojď jen blíž – odejdem spolu domů!... Pod rouškou letní noci neviděni, necháme svět, i s jeho zlobou, klamy – a půjdem tam, kde čisté vládne snění, a v ráji tom, má duše, budem sami... A v tajemném tam bloudit budem lese, ve stínu krásy, okem nespatřené, kde srdce jen se přímo k srdci nese, a svaté ticho nade vším se klene. Až rozvlní se k letu láska naše, pak vyjdem v lesa kraj, kde luhy voní, kde hvězdy svítí, – a jen cvrček plaše a měkce tak, má duše! píseň zvoní. 7 Ó budem šťastni! – Nevěř lidem více, jež dí, že tato mříž nás věčně dělí, – ni slze té, co skanula mně v líce, že lidé tak nás oba klamat směli. Jen slétni s nebe, podej ruku bílou, a nechám svět, i bol i rozkoš minu, a půjdu za svou bledolící milou do říše svatých, mlčelivých stínů. * Šelma měsíc! usadil se na hřebenu tmavé střechy, jako by chtěl pohodlně čítat moje bolné vzdechy. Máš–li spolek s nepřáteli, nevěrníče, zradou bledý, nepošlu ti vzdechu více, vzýval jsem tě naposledy! – Jen ty se mi nevysmívej, poutem že mi rámě spjato, nevolna že moje noha – volnější je hlava za to! Nepošklebuj, že tu vadnu o chlebu a pouhé vodě, – ohnivým je cit můj vínem, manou – touha po svobodě! 8 Ať mi zlomí tyran srdce, ať tu zajdu v tmavé noci – bez ducha, jak ty, přec nechci otročiti cizé moci! – –
VĚZŇOVY DUMKY.
Jarní pozdrav.
Daleké hory, daleké chlumy! Nad vámi bledne červánků záře, prvního máje povzdechy šumí – jest mi, jak stál bych u oltáře! Přináším oběť z duše své hloubí, vzpomínkou budím žal i blaho, obé se v ňadru tiše snoubí a tvoří vše, co srdci draho! – Večerní máji, soumraku vesny, přijmi tu oběť ve svůj dech, jen kde tam stín je, tajný a děsný, ten v osamělé hrudi mi nech. Blaho jen vezmi, čarovný dechu, jarou se napoj silou a snahou, ovívej skráně všech věrných Čechů – ať statně válčí za Matku drahou! * 9 Po tobě toužím, noci krásná, volná, ty noci v šírém, neobsáhlém kruhu! Po tobě lká v mých prsou láska bolná, ty dřímající v květu vonných luhů! – Májová noci! Tolikrát jsi zašla, a s tebou lásky vzdech a mír i touha, – tě duše hledá, aniž by tě našla, a léta mizí – kol mne zima pouhá. Ó noci volná! Miliony světů zdobí tvůj závoj planoucími žáry – a lidé dí, že není žádných květů, že stínem život – a že zajde v páry! – Věřte, kdo poznal stínu toho tíži a tesknou mdlobu v touhyplné duši, ten vděčně přijme jeden výdech svíží, a nad oblaky věčné jaro tuší... * Sílo, sílo duše, tolikrát jsem prosil, abys oblíbila sobě moje nitro, co den volám tebe ve hruď touhy plnouplnou, jak sem na červánku stoupá nové jitro; co den s modra nebe dolů tebe vábím, uchvacuji tebe s bouřlivého mraku, zavírám tě k sobě ve svou kobku úzkou, pokud světlem božím přístupna je zraku. 10 Ale jak se šeří, jak se stíny dlouží, jak mi slední záře hasne na okénkuokénku, zachví se má kobka – zachví se má duše – a kde síla její? Na svobodě – venku... Na svobodě venku – hvězdy rozsvěcuje, na svobodě venku – zvony rozhlaholí, na svobodě venku – dávno o tom neví, jak nevole duši opuštěnou bolí... Dávno o tom neví, v červánku se houpá, milujícím šepce nadějí a vírou, – v nebe vodí měsíc, rosou žehná zemi, drahou, milovanou, zemi volnou, šírou! Darmo pevnou mříží hledím ve tmu za ní – chabý zrak můj nikam, nikam nedosáhne! Darmo nocí dlouhou, unavena touhou po síle má duše osamělá prahne. * Hle, čtyřikráte jaro vzešlo, a čtyřikráte svadl květ – a já tu zaklet – mrtvě stojím, a hledím trudně za ním zpět. V zeleň vše znova odívá se, jen štípek můj tu vadne holý, a k životu jej marně volá dech vonný květů širých polí. 11 A marně ptáče zašveholí svou jarní píseň u zdi chladné – vězeň mu pošle tichý povzdech, nevolné srdce dále vadne... Již od západu kyne slunko a smíchem zlatým všechno září – jen vězně líc ve stínu bledne, a smrt mu vesna píše v tváři. – Ó nezoufej! Noc tichá přijde, ta kvítka jarní ve tmu klesnou, a jedna potom hvězda nebe zasvitne všem – i vězni – vesnou! * Ty šeré, chladné klenutí! Proč hledíš na mě v nehnutí, a nevyprávíš o bolesti, co duší mnohou tady chvěla, – i o zašlém a marném štěstí, po němž tu lkala osamělá! – Ty klenbo šedá, krove těsný! Proč nevyprávíš, jaké žaly tu mnohou duši hnaly ve sny, žár zoufání kde planul děsný, – a jiné jak se rozplakaly! Snad útěcha by v srdce vešla, kdybys ty, klenbo stará, sešlásešlá, 12 mi svědčit mohla, ne že sám tu propadl jsem temnotám, – že větší stesky, prosby, touhy tu hynuly v den věčně dlouhý; – snad ale hrůzy těžká ruka by v bezedná mě vrhla muka, kdybys mi zvolna, hlasem dutým a hledem ztuhlým, nepohnutým věštila:Bída konce nemá!... A marně lidské srdce vzdychá, že slza bolu nevysychá, a sotva jednu hlína zdusí a ze hrobu se kvítko zvedá – již, kdo je vidí, plakat musí... Blaze mé víře, ty žes němáněmá, ó klenbo stará, klenbo šedá! –
Večerní dumka.
Za jeden pablesk svého štěstí dá člověk žití krásný květ; a přec mu dráhu neproklestí – jej zničí temný, chladný svět. Za úsměv jeden slávy marné se žene člověk v bouře vír, – a světlo zajde blahodárné – pokynepohyne svatý duše mír! – – 13 Ó hvězdy skvoucí na té výši, co vypíná se jako trůn! Zda věčný král nad vámi slyší bolestné chvění lidských strun? Zažeňte stíny svojí září, oviňte zem co zlatý kruh, – setřete vášně s její tváří – pak nech jí láskou žehná bůh! –
BOHYNĚ UPOMÍNKA.
1. 1.
 Byl jasný, tichý soumrak jarní, kdy zabloudil jsem cestou v údolí, v jehožto čarokrásné okolí nevnikli paprskové žární. Tu květ i kámen v náruči se svírá, tu doubec mladý skálu podepírá; jak stesk i naděj v mém se ňadru snoubí, tak balvan – větve – tvořily tu loubí. V něm kráčí noha měkkém po mechu, a není šumu, není povzdechu, – v těch končinách jen vonné ticho vládne a sny – – však žití není žádné... * 14 2. 2.
 Již obláčkové růžotvární a červánkové usměvaví blednouce, níž a níže táhli, kdy vykročil jsem z tiché houšti ve obzor šírý, neobsáhlý. Aj, velebně se v hory spouští ten hvězdný závoj všehomíra, a jeho zásvit mihotavý podával mír a klid mně z šíra. – I pohlížel jsem od houštiny v dáli, kde k cíli rozvinou se bílé cesty, an keře vůkol něco zašeptaly, a mihnulo se něco mezi klesty. Rozhrnu větve – – aj, tu skála šedá, a žena jakás v jejím chladu sedá. – Nu, žena jakás. – Vlasy rozpoutané, a tělo bídně přioděno v cáry. Tak rozervána, jak by život celý jen ostré byl jí ukazoval spáry u nikdya nikdy polštář blaha, měkký, skvělý. – Osmahlé, tvrdé se jí ruce chvěly, kdy pletly z bejlí věnec neumělý; a dovinutý rvala opět v kusy; a zelení kdy smutné z něho kane, tak smála se, jak ten, kdo v ňadru dusí přetěžké boly, toužné – rozplakané. 15 A pro nové se kvítí rychle zvedla i stanula – aj, snad že mne tu shlédla? Jaký to výkřik! – Srdce se mi chvělo! A na rtu mém cos horoucího lpělo, A na hrudi jsem jakýs tlukot cítil, a v oči mé žár jiných očí svítil – ó bože! jaký žár! – To lokte její objaly mé tělo co lvice krutý spár. A líbala mi oči, ústa, líce, a plakala, i hned se smála zas, a ve mně srdce jen se chvělo... Pak na skálu mě vedla v luny jas, a naklonila na mé rámě čelo, i hleděla mi okem v oko snivě. Ach bože můj! co za divnou to krásu! Kdy zaklopila dlouhou černou řasu – jak ze mraku by hvězda byla plála; a kdy se takto tiše zadumala, jí taká se rtů ladných vůně vála, co z vadnoucího poupěte by růže. Pak opět oko zablesklo se divě – a mrak jí čelo svírá úž a úže – a ona sedí na kamenném trůně, nad ní se kloní šeré dubu snětí co náruč duchů temna v rozepjetí – – pak slza praví, že ta hlava stůně. – 16 Před námi opět kraj se rozevíral. I vztáhla ruku, za ní já jsem zíral. A luny zář, co kouzelnou by mocí rozlila denní světlo tmavou nocí. Tam na obzoru, v daleké to dáli chaloupky nízké, bělosvitné stály. Kol nich se dolem potok jasný vinul a s pobřeží háj zelenavý kynul. A z luhů páry houpaly se tiše, jak obraz ten by nesly výš a výše.– „Tam domov můj. Tam jitra zář mi svitla; tam první vesny růžinka mi kvitla; v mé ucho zněl tam první lásky hlas. Ach, bože můj, kdy shledáme se zas? „TamTam života jsem první žila chvíle; tam uzřela jsem tváře dobré, milé, a nad zeleným hájem slunka jas – Ach, bože můj, kdy uvidím to zas? „TamTam sedala jsem v háje měkkém mechu a v poli věnce vila. Mému vzdechu tam odpovídal snivě zlatý klas. Ach, bože můj, kdy bude tak to zas? „TamTam poznala jsem hocha milé tváře, milejší květů, slunka jasné záře... To dávno již, to dlouhý – dlouhý čas! Kdy sejdeme se zas? – – 17 „ÓÓ však tě mám! Tys můj! – Mlč, mlč, můj hochu, a měj mne rád zas jako dříve, trochu, – již dávno nezněl mi tvůj sladký hlas, již dávno tvůj jsem nelíbala vlas, – a kdož to ví – kdy sejdeme se zas? – –“ Ach, jak mne k ňadru toužně přivíjela.přivíjela, a v jejím žáru duše má se chvěla!... Noc míjela. Já v tichu sníval o ní, a neviděl, že dívka hlavu kloní, a neviděl, že rukou trhá vínek a krásným okem slzu palnou roní v rov naděje, ve bolech upomínek... Již plane zoře – s ní se paměť vrací, a cesta má se v daleku tam ztrácí. Pozvedl jsem se, vykročil jsem nohou, a ještě jeden pohled na ubohou – i cos jak lítosť v ňadru mi se hnulo, kdy rámě mé se v rozkazu k ní pnulo, a „zůstaň!“ – jsem jí velel tvrdě. Viděl jsem, kterak vypnula se hrdě, i zřel jsem lící žár i očí žár – i líce moje vyšší zalil var... Pak zřel jsem, jak se tiše k mechu kloní, jak by ji stáhl osudnický spár, jak bledne tvář a hasne očí zář, a tichý stesk tam dokmitává po ní. 18 Pak rozvlnil se porosený vlas a zastřel poubledlé její líce. Tu jak by mírný vzdech se ke mně snášel: „Kdy sejdeme se zas?“ – iI chvěl se dál, až ňadro smutek jal – vzdech mlkne – mizí – v říši snů mi zašel...
JARO A DÍVKY.
To jaro jest tak svéhlavé,svéhlavé jak děva krásná k miláčku: Chvílkou se k němu nakloní, a po chvílce má vytáčku. Teď se jí líčko zrumění co vesny ráno – ranní zář, a hnedle vedle srdce neklidné u mraky jasnou halí tvář. Teď oko její zaplane jak slunko jarní z vysoka, – a hnedle žal a divný steststesk mhu – slzu vodí do oka. Teď sama líbá milence,milence jak slunko jarní stromu květ – aby jej dechem ledovým popálila co nevidět. 19 Pláč – úsměv, píseň – po ní vzdech, mrak – slunko, stín – a znovu zář, to jara – dívky hlubiny, to vábnotajná obou tvář. Ó jaro – dívky marnivé, tak šalby plný váš je hlas, – květ budíte i hubíte – přec duše po vás touží zas!...
PRŠELY KVĚTY, PRŠELY...
Pršely květy, pršely – bylo to právě z rána. Za květy každá růžinka je slzou omývána. Pršely květy, pršely – a bylo poledne; za květy každá růžinka jen žárem slunka bledne. Pršely květy, pršely – zář večerní se rděla, lupénky bledé spadaly – srdéčka odumřela. – 20
CO JEST ŽIVOT.
Co život jest, se, dítě, ptáš? – Ó nezvíš, dokud nepoznáš! To nemůž nikdo povědět, co značí řada dlouhých let, z nichž každý tobě slíbil ráj – a bouří hnal tě v světa kraj. Až přijde tobě, dítě, den, kdy v hloubí duše unaven v komůrce svojí za šera tichého dočkáš se večera, – až usedna si v dumání nakloníš hlavu do dlaní, a všechnu slasť a všechen žalžal, jež lety v ňadru’s pochoval, tu v krátké prosníš chvíli; a probudíš se – v oku pláč, a upomínkou znaven, bled, poznáš, jak doba pílí; a ty se ptej: „že nač a zač –“ a vyndej z těla srdce hned, i pros, by vrátil časčas, co vzal, – on s tebou letí kvapem v dál v beznaděj, v nevrácení – – pak, hochu, po dni takovém, po také chvíli snění zvíš, proč tě hostí černá zem, a co je život na ní. Vše zvíš – a necháš ptaní... 21
ZHASNĚTE, HVĚZDY.
Zhasněte, hvězdy! Vaše mírné světlo jak dělo by, že nad tou zemí kalu kdys blaho čisté, povznešené květlo, že byl tu čas, kdy nepoznáno žalu. Již dávno minul! Dávno mlha šedá zakrývá lidem srdce, duše, líce – a za hvězdou se hvězda výše zvedá v neznámou dál – a nevrátí se více... Zhasněte, hvězdy! Žádná neproklestí k těm výším cestu noze upoutané, – i darmo puká srdce od bolesti, kdy mnohá z vás k nám ve tmu dolů skane.
MYŠLÉNKY SMUTNÉ.
Myšlénky smutné, peruť vaše tichá ovívá čelo mé co noční chlad; a vím, že ten, kdo její šumot slýchá, usíná zvolna – zvolna – usne rád... Co minulo, je bouře bez oddechu – co nastává, je dlouhé truchlé zdání,– snad milá zář – či nové moře vzdechů? Jeť naděj ve snu, – milé usínání! – 22 Myšlénky truchlé, nechte moji hlavu, je mláda ještě, svět ji volá k činu, – mám v hrudi koutek, – tam si v temném davu ustelte lůžko v mlčelivém stínu. Co z toho, pakli těžkým vaším chladem uvadne srdce mého jarní květ, jen když mé čelo neostane ladem, jen z něho kdy svou žeň si vezme svět! Mohutný světe, mějž ty vůli svoji! Za povelem tvým půjdu beze slov, jen přej, až umru čestně ve tvém boji – ach přej mi růži bílou na můj rov! Snad někdy chodec, o svůj úkol bdělý, ulomí sobě růži v tichém klestí: Žehnej ti bůh, poutníče osamělý, najdeš-li v ní i zašlé moje štěstí. –
ŽAL.
Žal! Světu dnové čisté lásky zašli! Pohasly hvězdy – slunko vyšlo v mrak. Co srdce blaží a co svět ten krášlíkrášlí, víc neuhlédáneuhlídá lidské bídy zrak. Zem vysýchá, a růže nerozpučí, nepoznán – zajde její lásky vzdech, kvetoucí strom jen lásku lháti učí – víc tichý o ní nezašeptá mech... 23 Žel, stokrát žel! Ta lidská srdce chladnou, jen zášť a nesvár vládnou na zemi; varito pěvců nehne duší žádnou – a pěvci umrou – píseň oněmí. Nešťastné plémě! Rovů tobě dosti, a k tobě mluví každý jejich květ – a ty z nich duté vybíráš jen kosti a vrháš ducha v černou zemi zpět!
NAŠÍ RODINĚ
Šedivá mračna po nebi táhnou, studené větry po poli vanou, kamkoli dechnou, kamkoli sáhnousáhnou, lupénky s poupat jarních kanou. Šedivé mraky nad námi letí, studené větry z ciziny šumí... Matka nám bloudí u prostřed dětí – žádné, ach žádné jí nerozumí. Žádné již v srdci koutečku nemá, kde pravý muž své poklady chová, – matčina bolesť a prosba němá najde jen prázdná, studená slova... 24 Oj děti, děti, hleďte si matky, žár v nitru svém jí vzněťte svatý! Jeť chladný svět, i se všemi statky, hruď chladnou háv-li kreje zlatý! Ale kdy v chudé prostinké chýži mzdu svoji synek milé dá matce, ach tehdy srdce srdci se blíží, v objetí vroucím spočinou sladce! Však za to hrozno, v cizině chladné tak jako psanec krýt se a tajit, nemíti jména, matičky žádné – kde síly dojdou, klesnout a zajít. – Za matku všechno, – krev, duši celou – sladký pak oddech pod vlastním krovem. Oj, děti, matičku osamělou nenechte umřít studeným slovem.
SLUNEČNICE.
Již potratilo kvítí pestré šaty – studená jeseň krajem letí; jen slunečnice štíhlé okvět zlatý pne se v povadlém révy snětí. Stojí, – an kol ní všechno hyne, leč jak je smutná! ó jak tichá! – – Kdy širokým se listím větřík vine, sirotek opuštěný vzdychá. 25 V líci tak jasné jindy stín se šeří, kolem se zlaté vlasy chvějí... Kdo neztratil, co draho, neuvěří, jak vadne srdce beznadějí! – „Mým idealem zlaté slunko bylo, a jemu v oběť květu mého čas,– můj hled, kam jen se dráhou naklonilonaklonilo, velebil jeho kouzlaplný jas. „KdoKdo zví, že věrna po celé jsem žití své vidině, – ji v dálku sledujíc? Dnes ještě zlaté světlo na mne svítí, a mine plachý den – pak nikdy víc! „JedinýJediný mrazný dech – a v mojí tváři tu slza vonná stuhne v led; neslétne včelka víc, by v teplé záři z kalicha mého pila med. „AžAž jaro zbudí sestry mého kmene, zlíbá jim slunko zlaté vlásky, – v té chvíli sladké žádná nevzpomene zhynulé touhy, – mrtvé lásky...“
V ŽALÁŘI.
Komora, komora tichá, pustá, – okénko úzké, mříže hustá, klenutý strop a chladná stěna – tu bydlí duše uvězněná. 26 Svítá. – Že svítá? Jako sen se v okno táhne zásvit malý co v lampy zář; a v šero jen se čtyry pusté kouty halí. – Ach jitřeno! Kdy jsem tě vítal s lesnatých domoviny strání, tvůj svit mě líbal; tiše splítal věneček růží na mé skráni. A níže v padol po travině zář tvoje plyne; na křovině květ otvírá, – i v háj se pouštípouští, probouzí ptáčka v šerém houští, ozlatí laňce vonnou skrýš, proletí hájem – výš a výš – nad lesy v modré chví se páře, až celý kraj tvá zlatá záře v úsměv a volnou píseň budí, žehnajíc nadějí každé hrudi! – Zorničko mládí, hvězdo svatá, mě zmizela’s! Má noha spjata víc nevrátí se v ona místa, kde panuje tvá záře čistá; věren, jsem válčil za tvé heslo, až raněno mi rámě kleslo – jsem nevolníkem; obyt můj je tato chladná, temná sluj... Tu dlouho – dlouho – dlouho svitá, a den se nikdy nerozvine. 27 Níž volně stín se mříže šine, a samé temné kříže splítá, a vrhá mi je na podlahu. Má noha volně po nich kráčí, ony se chvějí – dál se vláčí a druhou stranou oknem ven – za nimi zásvit bledý hyne. Toť uvězněné duše den. – Červánek mizí. Na klekání zvon krajem dálným povyzvání, ozvěna daleko – daleko vane, než doletí k oknu – mlkne a stane; až v nebesa její sáhá moc, leč nikdy v těžkou vězně noc. – Soumraku tichý! Tajemná chvíle, kde opojena, duše kleká, kde city planou v celé síle – velebná chvíle, velebná chvíle – proč duše má jen se tě leká? Snad vědomím, že krásný čas, kdy v žití zval tvůj sladký hlas, tak marně, marně utratila? Oj ne! Vždyť moje duše žila, a cítila ten žití proud – jáť miloval! – ach to můj soud. Proto tu dlím. Byl jasný den, – co dál – to soumrak – tichý sen. A proto se má duše leká, že za tím šerem noc již čeká – co šíré moře, míry žádné, kde naděj tone – touha chladne... 28 A tentýž zjev,zjev co slunko ve dne, v komoru nosí luny zář, jen že mi vlas i tvář v ní bledne. Tak, čelo těžké v ruce jedné, a v druhé některý svůj sen – tu dlím, a cítím chladno jen, vížící – těžké – jako ledné. Však nebolí. To slasť by celá sem na peruti stoupla s nebe, kdyby se duše rozbolela. Necitně pohrouží se v sebe, v hlubokou tůni nedohledna, a silou celou váží – váží jen okov dumek z temna, ze dna. A hlavu opře celou paží, a táhne, táhne silou celou, ba nad sílu i ještě víc, a najde, když ten okov stane – ach, dumku dávno odumřelou, čásť věčnosti – a prázdné „nic“... To noc je duše ukované. –
KDYŽ TOUŽÍ SRDCE...
Když touží srdce po blahu, to větřík ňadrem zavane, a z tajné citů hlubiny podoba světlá vytane. 29 Jí plane hvězda na čele, a z oka září nebesa, ba se rtů line jarní zpěv, – a touha slyší, zaplesá! – Ta chvíle mění zemi v ráj, a květný ráj u lásky chrám – – ó žel! kdy člověk prohledne, a v chrámu tom se vidí – sám... Hoj – mizí vábná postava, a stopy není po slasti – jen ve hrudi to zavíří,zavíří jak bouře noční v propasti. A černé stíny, děsivé jen trhají se po skalí, ta jejich ústa šklebivá smějí se, jak by plakaly. Pro jednu chvíli – taký bol! – Žene se dále divý rej, a hloub a hloub – a tiš a tiš – propastí tma – klid – beznaděj...
STARÁ.
Hej, vzhůru číši, hochu můj, – hle, naučím tě pít, a to-li budeš umět jen, pak všechno budeš mít: Stříbro i zlato – perel květ, ba tvým i celý bude svět. 30 Však ani toto učeníučení, slyš, není bez potu, a nežli pít se naučíš, máš mnohou klopotu; a mnohdy voda perlící se přiměsí ti v sklenici; krůpěje hořké z oček tvých, co hledí jasně teď; při tom se budeš mnoho ptát – a – žádná odpověď. Tak hledat budeš v lidu hlas, až pobělá ti temný vlas. Bude snad pro tě jaro též, a pestrý dá ti květ; málo jej, hochuhochu, užiješ – vše pobere ti světsvět. A co ti dá – co trhat smíš – tím v trpkém bolu pohodíš. Pak, hochu můj, tě budou štvát z očistce do pekla, že ztvrdne ti i dlaň i hruď – by víc ti nezměkla. Pak – pak se budeš ohlížet, kdo zvlažil by ti sprahlý ret. V čem dříve’s našel úlevu, tím teď se opojíš, – a co tě dříve sílilo – v to svrhneš celou tíž; a vezmeš svět co sklenici – v krev lít jej budeš pěnící. 31 A – vzhůru číši, hochu můj – jen pít a zase pít! – a tak se dobře naučíš, že všechno budeš mít: Poklady, rozkoš, paláce – vše tvým tu bude na krátce. – A silnější a silnější si doušek budeš přát – až pak – tě nedovede víc juž nic tu rozehřát. Pak skloníš hlavu – naposled – a kol i vnitř – tma – noc a led.
PRAZE.
Ó Praho, Praho! Máš tolik temen, a tvoříš jednu svatou hlavu; a tolik z tebe vyšlo semen pro čistou kmene jednoho slávu! Ó Praho, Praho! Tvoje věže a hory tvé mi vodí zdání, že jakýs mocný duch tě střeže při odvěkém tvém bojování. Při smrtelném tom svatém boji za lidstva mír a za svobodu, jenž ubil stokrát líci tvoji, a zhubil půli tvého rodu! – 32 Vydána byla’s v ruce kata a pokořena jeho zbraní; s tvé hlavy zlatá krůna vzata a trnová ti dána za ni. Koruna z trní! – Lásko boží! – V tvé krve toku odstaletém ožilo suché, ostré hloží, a pokrylo se jarým květem! Buď žehnána, ty hlavo svatá! S novým ti dnem boj nový kyne – ó zůstaň jedním čelem spjata, a tvoje sláva nezahyne! –
LÍPA.
V posvátném háji slávském na pokrají stál pevný, hrdý, ušlechtilý kmen; a léčivé v tom kmenu šťávy zrají, a v květů jeho vůni – blaha sen. Nad ním se pnulo nebe v usmívání, slavíků písně v jeho okolí; aj, s kmenu toho neslo větru vání jen vůně dech a zpěvy do polí! To česká lípa byla! – Její vesna – větérky posud šepcí báje o ní; ó sláva její – světem hudba plesná, králové mocní před ní témě kloní! – 33 Pak léto přišlo. Vichr od oblaků roznášel s lípy blahodárný pel; svět okříval. Pak blesky šlehly z mraků, bouř nad lipou – a svět se při ní chvěl! K poledni přišla bouře ona letem; a k večeruvečeru, kdy měl se tentýž den, květ lípy naší rozmetán je světem – a roztříštěn se kloní její kmen... Plamenné slzy nebe! Hvězdy věčné! Vy spatřily jste velký jeho bol, kdy temno, jež se zdálo nekonečné, zřel v zemi někdy krásné, kol a kol! – Útěcha žádná! Pouze temné stíny kol zdrceného kmenu vedly rej, – plesaly, jeho květy že má jiný, a jemu v dík – že kal a beznaděj! – Ach dlouhá noc, bez konce, bez výměru! To jediný byl utrpení sen! – Již nepějí tu slavíkové v šeru, holými snětmi pláče bolu sten! – – Však Láska Věčná kyne! Všechny trudy zaplašil nový, Pravdě vzešlý den; kořínek lípy, v hloubce ukryt, chudý, na boží světlo vydal nový kmen! Slavíci opět mají domovinu, korunou lípy sladký pěje hlas; ba v lůně stromu, v tajném jeho klínu i šťávy zdárné bujně proudí zas. 34 Aj, vidím révu pnout se kolem kmene, toť ušlechtilé touhy jarý vznět. Na slávu svou se kmen můj rozpomene, a podiví se lípě naší květ! – –
BOUŘE (r. 16**).
Nebe se tmí. A nad lesem z vysoka letí sem vichřice divoká – divoká, na draku s perutí obří. Poníže v dolině v chaloupek zákrytu chvějí se rodiny při blesků zásvitu: Pomozte, duchové dobří! – Dupoty – blíž a blíž – osud sem pospíchá; v chaloupkách leknutí, nikdo ni nedýchá, všechno se k útěku strojí; ale kam utéci, kde bída neřádí, – v zemi pán divoký, zmatené bezvládí, ztracen, kdo neschopen k boji. „Bohu to poručme! Na cestu, sousedé, – věřme, Pán zástupů věrné že povede!“ – – Ach noha bázlivá stojí! – Každý se rozmýšlí, stokrát se ohlíží, zdali se nepřítel ukrutný neblíží – každý se o svůj krov bojí. Dupoty z úvalu, – divoká družina k vesnici uhání co dravá bystřina, před sebou trhá a boří. 35 Pozdě již k útěku! – Pokřiky, úpění přehluší rány a komoňů supění – stavení na kraji hoří. Hle, před ty divoké železné pohany vystoupil stařeček vetchý a bezbranný s nekrytou šedivou hlavou: „Darujte života, vojíni, chudině, nechtějte bezbranné ublížit nevině!“ prosí tu neplechu dravou. „Nevina! – Aha, ty prokletý kacíři, víme, co mysl vám se smrtí usmíří, – vydejte poklady, skvosty, vydejte zásoby pro koně, pro lidi, panny ať vojákům sloužit se nestydí, uctěte rytířské hosty! „ProklatéProklaté hlavy své k pokřtění vydejte, zaplaťte pokutu, z hříchů se vyznejte, rychle – než vyhasne lulka! Za vzdorný pohled je bičová náprava, slovíčko zaplatí hlavička krvavá – hne-li se kdo – platí kulka! – „NechceteNechcete? – Hej, hoši! muže již na koly!... Aj, kletá ďáblice, jak s námi zápolí – vemte jí dítě, vy braši! Peklo! Má dýku – a probodla setníka – míří teď na prsa vlastního červíka – ej, to nás šílená straší! 36 „KK muži tam na kůlu cestu si otvírá, bohatým vlasem jej před námi zastírá, líbá mu na nohou ránu! Dítě až k ztrhané tváři mu přikládá... Jediná živá to celého ze stáda – zastřelte prokletou vránu!“ – Matko! Kdy k otci jsi robátko zdvihala, mroucí hled – děcka pláč – okem svým stihala, hynoucí dvakráte v obou, – zdali v těch ukrutných bolestí hodině slíbila’s vyprosit mučené rodině mstitele budoucí dobou?...
BARDŮV STESK.
Tak dávno, dávno tomu! Vše kryje mlha šedá! Ani paprsku, ani paprsku již proniknouti nedá! – Ó časové, ó doby, proč ničíte i hroby? Proč smrti to má podléhat, co dávno zašlo tiše spat, – i v naději snad vroucí, že nový den – že nový den zaplaší tento šerý sen, a vzejde u jitro skvoucí...? 37 Proč ničíte i hroby těch, co všechno ve sny kladli, ach, ve sny krásné o světu, co vedli kvítky k rozkvětu, by nikdy neuvadly. By lidstvo na vždy blažily, – by hlásaly, co zažili ti, co je sili, co je sili do duše svého rodu, za pravdu, za svobodu!... A všechno, všechno minulo, a všechno, všechno zhynulo, ty květy odkvitnuly, a s vodou odplynuly ty hořké slzy přemnohé, co lily oči ubohé, – ta krev, co ňadra pnula, kdy nadějí se hnula! – Ni jeden rov tu nezůstal nám v širém, tichém poli, by dětem přísně vzpomínal ty dávné otcův boly, – by dětem přísně vzpomínal, jaký to bol, jaký to žal, když děti vlastní – děti vlastní! rostou pro nevoli... Ni jedna – jedna mohyla nám z bitev slavných nezbyla, by otcův děti učila, 38 jak pro volnosť a víru se umírá to v šíru, – jak těžko žít a hynout milo, kdy blaho vše nás opustilo, kdy jména česť nám odjal vrah, a šlape naši Matku v prach... Ó časové, ó doby, proč vzali jste nám hroby? –
APOŠTOL.
„Stůj, hochu, stůj! Kam uháníš tak divě? Tu není cesta, – pouště to i lada!“ – Aj, zmírnil krok, a hledí k nebi snivě, a jasně pějí ústa jeho mladá: „Toť cesta má, – ta vede luhem, polem – toť cesta srdce, – já jsem apoštolem!“ – A dál a dál. Jen květinka jej staví, a vůní svou jej sílí, kojí, blaží; pak v nadšenosti junák orla slaví, a za ním v let se nejsměleji snaží. Na hory stoupá, ohlédá se kolem, a šeptá zbožně: „Budu apoštolem!“ – Sestoupí v les; a v ruku maje lýru, stane u hradu necitného pána: „Slyš, tyrane, tu svatou píseň míru! Spoutaná srdce buďtež rozpoutána! Již otrokům přej místo za svým stolem, lid právo má, – já jeho apoštolem!“ – 39 Vyrazí branou pochopové šeří – a lyra svatá mečem ztroskotána! „Zbůjníče, stůj! Tys horší líté zvěři, nač bouří tvoje slova duší pána? – Tu v kobce lehni na kameni holém! Sem pouta! Hej, chceš býti apoštolem?“ „Tu země pánů – tys jen otrok na ní, a bídný červ – ty zvedáš červy z prachu? Šílený! Slovo neodolá zbrani, zpěv nezbaví tvou láji podlou strachu. Aj pohleď jen – a slyš ten posměch dolem, – těm otrokům chtěls býti apoštolem?“ – – Ty duše jemná, v city rozpučelá, ty duše volná, plná hvězd a míru, – ty hlavo jasná, v boji pravdy smělá – tvůj sen ti lhal, nestihneš orla v šíru! – Až uštvané ti srdce pukne bolem – svět zajásá, – pak budeš apoštolem!...
ŽEZLO A LYRA.
Korunu skvoucí na čele, král na svém trůně zlatém sedí, a dolů s výše trůnu hledí, a hledí dolů nesměle. Kol jeho stolce v pevném kruhu se řadí zástup dobrodruhů; v jich rukou meče přeskvělé, 40 opodál hroty kopí září – přec úděs bledý v každé tváři – sám vládce hledí nesměle: Před nimi pevně, přímo, v pýše stál upoutaný pěvec tiše. „Nuž, tyrane!“ tak ujal řeč, „soud vyřkni směle nad buřičem, již neublížím tobě v ničem – k ochraně tvé tu sterý meč. Proč váháš zničit mocí svojí, co zvůli tvojí v cestě stojí? – „ŽeŽe lid jsem budil ze spánku, v nějž uvrhla jej tvoje zloba, – a děl mu, že se blíží doba, kdy pravda vyjde v červánku, – za to’s mi rámě poutem stížil; tu jsem a dím: Mne’s neponížil!... „AjAj, klopíš oko? – Ty se chvíš? Hotova pro tě vojska k boji – a pohled můj tě nepokojí? – Nevěřím tvému štěstí již...“ A upoutané zdvihnul paže: „Tvou šíji těžší pouto váže!“ „Tvůj kat mne zbaví okovů, leč tebe – žádná světa moc! Ni slunka zář – ni tmavá noc, – vždy ovinou tě poznovu, – i po století hrob ti změní národů kletba u vězení... 41 „NesklánějNeskláněj hlavu! povznes líc! Otevři těžké pravdě hrudí, ať pomoc tobě ona zbudí; až umlkne – pak nikdy víc! – Slyš tuto zlatou moji strunu, – zpět k lásce vodí srdce s trůnu!“trůnu! – *** „JáJá bratra měl – to dávno, dávno již. Byli jsme děti prosté, růžných lící, nevinná srdce, něžně milující, – a hnízdkem naším – skromná byla chýž. Leč v malé chýži té – ach, také štěstí, jaké, ó králi znáš jen od pověstí... „NásNás volávalo časné jitro s lůže; a proseb našich prostoduchá slova odnesla k bohu peruť červánková: pak šli jsme oba hrát si mezi růže. A růže nikdy nebodly nás ostnem, – ptáčaty byli jsme v tom věnci skvostném. „PakPak za hory den zlatými šel vrátky; s růžových květů v sladkodechém vánku se neslo tiše políbení spánku – a my – šli spolu k matce pro pohádky. Matičko má! Tvůj modrojasný hled sám v pohádku již krásnou poubled’... 42 „TyTy chvíš se? – ha, proč bledé kryješ líce? – Můj bože, bratr šel co dítě v svět a nevrátil se v chýži k matce zpět – a neuviděl jsem ho nikdy více... Hoj, – odkryj čelo – – On tě jizvu měl, že plechovou si krůnu vstavit chtěl...“ A tucha hrozná tlumí jemu hlas, on letí k trůnu, aby odkryl čelo, co svému rodu v líc se rouhat smělo – však pochopové zpět jej vrhnou zas... A král se chvěje na zlatitém trůnu a čelo skrývá hlouběj pod korunu. Pak zdvihna bledou tvář, dí nesměle: „Nešťastný pěvče! Kam’s mne hodlal svésti? Tvá stezka temná, nekvete jí štěstí. Tu korunu jen viz tu na čele! Co pod ní jest – je minulosti hrob, – mně svitá slávy slunko příštích dob!“ – – Zaúpěl pěvec: „Bože – on to jest! – Což zapomněl jsi vší té slasti mládí? A přímá řeč má k bludu že tě svádí? – Bohdejž by lichotě se nedal svést! Co had tě vábí ona květů středem, a tam tě zrádně uštkne lítým jedem.“jedem. – „VV té noci, kdy nám umírala matka, já s ní se modlil, u ní v bolu zmíral, a smrtelný jsem pot jí s čela stíral – tu zašeptala ústa její sladká: „„Kde Zbihoň můj? Zem šírá – on-li na ní, můj synu, dones bratru požehnání...““ 43 „AA zesnula. Ta mučennice drahá,drahá již nezvěděla, kam jí Zbihoň zašel a jak se bratr s vlastním bratrem našel – nevěděla, že požehnala – vraha! – Ach, tiše, srdce! – Nevyřknul jsem posud, že požehnání v kletbu změnil osud...“osud... „ÓÓ vrať se, králi – bratře! Zkus to sám, zda mé či těchto srdce věrněj tepe! Ó neprodávej duši pýše slepé, odvrz ty cetky, – zvolej: Bratra mám! Co s korunou a žezlem drahoskvělým? Zůstanu králem, – srdcemť vládnu celým!“ ,„Zadrž!“‘„Zadrž!“ dí král a vlhne jemu hled. Neznám„Neznám té cesty, jež by odtud vedla; však silou, ježto mne až k trůnu zvedla, i tebe rád bych na výsluní zved’. Odhoď tu lyru, odlož písní meč, chatry se sřekni, zapři její řeč –“ „Stůj!“ – zahřměl pěvec. Pochopi se chvějí. „Žes pohaněl tu posvěcenou lýru, že zašlapal’s mé srdce, moji víru, promíjím tobě. Za to však ti kleji, rod svůj že chatrou nazvat se ti chtělo! – Vrať se, – či odhal znamenané čelo!“ – – Král s trůnu vstal – a krůnu s čela béře... Aj, vstal i ryk, a zlatný trůn se topí v divokých vlnách mečů, dýk a kopí té zotročilé pozlacené sběře... „„Buď vládni nám, či zhyň!““ – to klenbou ječí. Vše bouří, hlučí – král jen pozbyl řeči. 44 Purpurem čelo znamenané halí, na trůně zlatém v mdlobách odpočívá; neví, že láje: „Sláva králi!“ – zpívá, – krev nezří, co se pěvci z ňadra valí – a neslyší, jak blednoucí se rtové: „Nešťastný bratře!“ sledně zašeptaly...
BÁJE O BLANÍKU.
Jesenním větrem zašuměly bory, padoly smutné kryje bílý mráz; mha po chlumech i nad bílými dvory; nad řekou slzy pláče skalní sráz. I slunko dráhou krátkou mdle se plouží, zaplane – slábne – stín se krajem dlouží, až na temeni vrchů zásvit hasne. Oj truchlo, truchlo v padolu i stráni, noc jesenní tak dlouhá do svitání... v dalekéť kraje zašlo slunko jasné. Sen umdleně se tichým krajem plíží; ovíjí bory vlhkou, tmavou sítí, a okénkem se táhne v malou chýži, kde mihotavé louče ještě svítí. – A v krčmě tlumí dud i houslí kviky, zahrkne v hodinách, a tíží tanečníky, a ze vrátek je vodí po dvou ven; pak úvozem kdy lesním řada kráčí, tu noční rosou horké líce máčí, – dí ústy hocha družce: „Milý sen!...“ 45 A jeden sem – tam druhý kvapně zajde; sen ví, že v lůžku srdce jejich najde. – Však starým cestou na oči se věší, an lůžka jejich více nepotěší; i tu a tam je přede dveřmi staví, a skloní k sobě šedé jejich hlavy a zastírá jich srdce nočním steskem, že ukazují k temné hoře v dáli: „Hle, na Blaníku zasvitlo to bleskem, noc rytířům zas otevírá skály...“ *** Zvedá se hora nad pahorků řadou, a pne se k nebi hrdě osamělá; jen divoké se noční chmury kladou na témě toho skalnatého čela. A co by oči mocné obří hlavy – dutiny černé hledí do dálavy, a střeží kraj; stín dávnověkých buků obráží hlouběj vrásky temné skály, jak by ty líce kamenné se smály v odvěkém snu, tak tiše, beze zvuků. – Hoj – slyš! To zachvělo se lůno hory! Železných mužů jak by táhly sbory – tak v útrobách to země duní, cválá, až do základu pohnula se skála. Bok její puk při hlubokém hřmění, – a na komoních muži obrnění ven vyjíždějí u válečném šiku: A stínem lesů, po blanickém luhu teď v železném se staví polokruhu velebné řady božích bojovníků!... 46 Zaduní kotle; jezdci ženou oře, a výše luhem celý proud se valí, jako by divě rozpěněné moře oblilo vírem nebetyčné skalí. Věží se štíty, meče k mečům zvoní, a jiskry planou pod kopyty koní. Hor – dolů pídí duchovitá vřava; aj, bojovníci vítězství se učí, válečná píseň řadou jejich hučí, nad nimi šumí prapor Váceslava! – A rázem ticho. Jak by sami skály – blaničtí obři nepohnutě stáli. Skloněn je meč, i pozdviženo hledí, a zraky vážné vzhůru obráceny, kde na okraji šedé skalní stěny muž osamělý na balvanu sedí. Kadeře jeho zlatý věnec víže, a kolem štíhlé, vypnuté mu šíje plášť nachový a hranostaj se vije; aj, mluví k lidu svému Vácslav kníže: „Obzírám vlasť a vidím v duše lidí! – Ó dítky, ještě dříme domovina! Spatřuji posud mnohého tam syna, jenž nezná nás, či za svůj rod se stydí! Nešťastný rode, kdy ti vzejde čas? – – „Až po roce se probudíme zas, ať vít dobu nová česká krev, a hodnější se jeví svého jména! Do času toho budiž zahalena mých otců svatá korouhev.“ – 47 Mizí co zásvit luny bledé, kdy mrak ji ve svou náruč jal; a na pokraji skály šedé muž jiný z lůna hory vstal. Černý mu oděv dolů s bedra splývá; a jeho tvář, tak poklidná a snivá, k obloze hledí, kde mu hvězdy planou. I rozpjal náruč v temný šírý dol a hlasem jeho zachvěl tichý bol: „Žehnám tu zemi svatou, milovanou!“milovanou! – – „DalekoDaleko odtud prach můj rozmetali, – jen duch se vrátil k rodné straně; a kdy tu bratři v boji velkém stáli, můj duch to žehnal jejich zbraně. To pokolení bylo odhodlané. – Pak temno vzešlo. Kdy mu jitro zplane? Ó věřím v Tebe, svatá, věčná Sílo, že nezničíš, cos takou nadál ctností, – že z temna zdvihneš rod můj do výsostí! – Vítězstvím pravdy korunuj své dílo!“... Jak záchvěv minul posledního slova, i tento zjev se vrátil v tajno zpět. A postava se duchům jeví nová, – hle, na balvanu sedá slepý kmet. Ať oči jeho stíní černá páska, o lásce mluví každá v líci vráska, o té, již otec k rodu svému chová. Mohutný slepec, nahnuv šedou hlavu, a opíraje paže o bulavu, dí hlúbně vážným hlasem pevná slova: 48 Nic nevidím; však cítím svaly všemi, vzduch nevolný že posud tíží zemi, a znám, že ještě dán je rod můj v plen, – můj český lid – že otroků sní sen! – Hrozný to osud – břímě nevídané; a my jsme stáli za Tvou pravdou, Pane! – Ké pokolení, – obrů to či sket? – Jen, bože, uč je znáti celou bídu, a probudí se zdravé jádro lidu, rozlomí pouta, napne ducha v let!...“ Zmizel. – A jiná postava tu stála, co ze skály by rostla nová skála. To holé témě dotýká se mraků; a jak by oblak vous mu plyne k pasu. Sevřená ústa nepropouští hlasu, jen blesky planou z orlích jeho zraků. Či pronikaje okem temno kraje, viděl, že kdesi tajen v koutku tichém národu k spáse rek už nový zraje? Sestoupil... Bory zašuměly vzdychem... Již na balvanu jiný stanul zjev. Ó, hrdlo zlatým zadrhnuto pasem, a vítr černým pohrává mu vlasem, – a v krásné tváři – zkamenělý hněv! – Hle, na rtu bledém úsměv trpký hasne a záštím planou zraky někdy jasné; vypnuta vzdorně umučená hlava, a dřív než ústa vrahy slovem zdrtí, bohatýr velký, nezlomen ni v smrti, palcátem těžkým na vše strany mává: 49 „Hoj, bratři moji, nechte žalopění, ustaňte v pláči nad tou kletou zemí! Čech nynější je zrozen k otročení, chaba mu paže, rtové jeho němi! – To plémě znemravnělých nevolníků již nezná písně božích bojovníků, – po hrobech otců křepčí v pustém reji, tyranu lízá ruku, patu, metlu, zastírá čelo znamenané světlu... Skety, já umřel pro vás – teď vám kleji!...“ Palcátu ranou pukla pod ním země, propadl opět Roháč v její moc; a lesy vůkol zahučely temně, nad nimi hlubší prostřela se noc. – Leč na balvanu postať nová stojí; a nad válečnou ocelovou zbrojí koruna česká jako hvězda září: Ten jediný to z lidu pravý král nad vojem slavně padlých reků stál, – oj, s dumou těžkou v ušlechtilé tváři!... „Můj dozněl dávno luhům těmto hlas! Však duch můj ostal ujařmeným dětem. Nechte, ať rány velké zhojí čas, a poučkům vesna přijde s novým květem! Jen svorni, svorni buďte, vnuci moji, a dávnou slávu obnovíte v boji! – Nesvár je štírem, jehož osten hladký ubije bratry, děti jedné matky. Svorností! – Dráhy nehledejte jiné, duch lásky k cíli jednomu vám kyne!“ – 50 Ach, ozvěna se ještě luhem nese – tu zasténalo v hlubokém to lese, a zachvěly se zvuky po úvalu – jediný povzdech nesmírného žalu. A záře, jak by luna vyšla z mraku, polila horu, její stráň i důl; aj v mlze půl a v jasné záři půl Čechie sama stojí na oblaku! – – A před ní kleká Jiří na Blaníku – na luhu voje božích bojovníků. Z daleka – hluboka – šumí větru vání, blíže a blíže vichořice letí – a v šír i dál to kvílí v bědování: Ach matko, matko, zachraň svoje děti! – Tak lidu snové k matce své se hlásí; co v unavené duši spalo ve dne, to tichá noc až k nebi vzhůru zvedne, a vyšší moci zove k dílu spásy. Temnotou úpí vzdechy mučenníků, a bouří duchy strážné na Blaníku! – Zadutím větru mlha odletěla, a bohyně se v plné záři skvěla; temeno její nachýleno dolů, a s její tváře, jako lilie krásné – dvě slzy kanou, dvě to hvězdy jasné, a ona ticha, velka ve svém bolu! – Aj, odhaluje roucho ruka její: Po ňadru bílém kapky rudé kanou, – vždyť na něm rány bezpočetné zejí, co stihly Čechův Matku milovanou! 51 Zaduněl hrom – a zachvěla se země – – Vše zmizelo, a kolem noc je čirá. Na věži v dálce půlnoc hučí temně, hlubinou lesů doznívá a zmírá... A na blanické osamělé hoře vyplašen ze sna havran zakrákoře, pak hora ticha, mraky leží na ní. A truchlo, truchlo v padolu i strání, noc jesenní tak dlouhá do svítání... *** Ranní se mlhy polem, hájem válí. Z východu světlo po úbočích line, vystoupá z mraků lesné týmě skály – a stráň i cesta, co se pod ní vine. Po cestě bílé, mrazem vydlážděné, s dudákem v čele roj se hochů žene, veselá, jará posvícenská chasa; každému z oka lehké srdce září, každému rozkoš plane živě z tváří, každému z hrdla píseň bujně jásá. – Pod horou ale stařec odpočívá, – mhou ranní z lesa těžké břímě vláčí; za chasou jarou mdlým se okem dívá, v němž i sám úsměv podob se pláči. 52 A když mu zašli, jeho slabá ruka na chladnou skálu suchým prstem ťuká, – dědeček vetchý šepce v zadumání: „Ba zapomíná mládež, – svět se mění. Je čas, – vy dole, zanechejte spaní, a pomozte nám – slavit posvícení!...“ 53
II.
Za svitání. (1877–80.)
[55]
VEČERNICE.
Až uvidíte slunce na východě, zahalte tváře, skloňte hlavy dolů: přicházíť neúprosný světovládce, přichází slávy král – a kníže bolů. Pohledem žárným velí krve proudům, by sílu bujnou dala volným oudům: zaplanou boje – letí oheň zemí – – a kdy se všechno v krvi rudé topítopí, že sám i vítěz trudně hlavu klopí – král zajde v slávě, klidně, hrdý, němý... Jak mnohý boj však pod hladinou moře ve lidských ňadrech jizvy těžké oře! Jak mnohdy tu pod slunce jasnou tváří se hladký úskok s přímou pravdou sváří a srdce ušlechtilé sklání v hoře! Dáť mnohdy světa lesk za pravdu lháři. [57] Věř v odplatu, u věčný soud i v nebe! Kdo ale zmírní bol, jenž nyní střebe ve srdci raněném, že s výtkou v oku za sluncem hledí, kterak v jasném toku se ztápí níž a níž – a v růžích mizí, a nechá tě tu na té zemi cizí jak v žaláři! Kdo z něho vysvobodí? – Noc! – Ta se tiše prostře po všem kraji, na nebi hvězdy drobné svitem hrají, a mezi nimi – pozvedněte líce! i těšitelka bolů, večernice. – Co nevyřknul jsi nikdy vůči lidem, co plní tobě srdce k rozpuknutí a při úsměvu z oka slzy nutí – to pověz nyní; s posvátným tě klidem vyslechne v šeru jasný nebes květ, nevrátí posměch důvěře tvé zpět, jenž rovnává se zákeřníka dýce – za slzu slzou platí večernice. Své dávné tužby, svoje tajná přání, svou marnou práci, svoje odříkání – vše vypověz; a nenajdeš-li zvuku, jen k truchlivému srdci polož ruku, a s plnou vírou pohleď k večernici. Ta vrátí tobě v tichém nočním stínu ten klid, jejž v matčinu jsi znával klínu, úsměv, jejž líbal’s na matčině líci! 58 Vždyť vídala tě hvězda plná záře tajemnou slzu ustarané tváře, jenž nad kolébkou tvojí nocí dlouhou bez klidu bděla, umírajíc touhou, by z líčka tvého, a z těch světel nebe vyčetla osud, jaký potká tebe, až na to čílko, hladké jako květ, ohnivým dechem dechne jednou svět, a – bědná chvíle! zrádné světa víry až strhnou poupě s sebou ve kraj šírý – zda ještě jednou se jí vrátí zpět?! A viděla ta hvězda pohled plný bolu, že nemůže jít matka s tebou vždycky spolu, a slyšela tu prosbu, plnou hořké strasti, by anděl chránil tě, až budeš nad propastí. – I zařekla se hvězda matce v této chvíli, že po časech-li budeš bloudit nocí se srdcem pustým, neznán, bez pomoci – osvěží její záře hynoucí tvé síly! –
LIDEM.
„Buď vůle Tvá!“ – tak pomodli se, odchází-li ti navždy mil tvář, a v zapadlém tam oku pozaskví se ti sledně v ústret velké lásky zář. „Buď vůle Tvá!“ tak vždycky pomodli se’se, kdy osud zahalí tě v tmavý mrak, – a srdce ochabne a bolem chví se.se, an konce bídy nevidí tvůj zrak. – 59 Leč choutkám vzdoruj, dokud krev ti proudí, byť kázaly ti o bohu a kříži! Bůh pomůže! Onť jen ty skety soudí, co znají Ho, jen kdy se bouře blíží. Je těžkým bojem celé naše žití; – rek u praporu svého vytrvá, a padne-li – aj nad ním hvězda svítí – tam pohledí: „Buď věčně vůle Tvá!“ –
Z DÁLKY.
Jak krásným život jest, kdy za jarého mládí naň pohlížíme z dálky prvních ideálů! Jak mnohá marná vnada v jeho vír tě svádí – jak mnoho slibuje, co najdeš pak jen v málu. Skal pochmurných a holých nehostinné srázy – tyť jeví se vám z dálky jako měkký vínek, kdy v květný kraj vás pohled jejich doprovází a jako luzný sen vám kyne z upomínek. Z dálky je krásna bouř, co ničí lidská díla, i moře zpěněné, kdy plavcům zhoubu věstí; tak mnohá cizá tvář vám z dálky něžna, milá, – – tak mnohé pouto z dálky podobá se štěstí!... 60 A jediné, co dálkou děsným se nám jeví – konec té květnaté či kamenité pouti, – proč leká vás? – Tu nikdo odpovědi neví? – Jen ideál svůj zapřít – značí „zahynouti!“ –
J.F.,
mému pobratimu.
Dej ruku, bratře! Tys mi vytrval, kdy mdlobou poklesal jsem v šíré poušti, – ty vykouzlil’s mi nápoj z lůna skal a potravu’s mi shledal v temné houšti. Byl’s dítkem, bratrem, otcem láskou svojí, kdy zatoužilo se mi po příbuzné duši, ty slyšel jsi i vzdálen hlas můj v boji, kdy nejbližší mi druzi byli ke mně hluši. – Ó příteli! Jak za letního šera,šera nad tichým červánkem se večernice vznáší, tak zaplane i tobě žití za večera ta zlatá hvězda věrné lásky naší! A kdy se tobě zatmí luzné barvy země, věř, nepopluješ temnem v Charonově lodi, – ta hvězda ozáří ti černou řeku jemně, co svědkyně tě k trůnu Soudce doprovodí. 61
JARO.
Byl tichý večer, vlahý máj; přiletěl vánek jižní v kraj, na nebi pohání truchlivé oblaky, obloha temna, a slunko je za mraky – ticho je nebe, ticha zem pod smutným šedým pokrovem. Zaběhl vánek do luhů, zatočil se tam v okruhu – zaběhl dále po lukách, po poli, prohledal vesničky, prohledal okolí, kde by se k zpěvu našel druh – mrtva jsou pole, vísky, luh. – Bože můj dobrý, což to je, že větřík nemá pokoje? – Druha kdy pro svoje nenašel zpěvánky, že letí do výše pod rudé červánky – jaké to dítě, kdo jeho máť? – Aj, vesna, – proto chce pět‘ i hrát’! A proto rejdí v oblačíoblačí, až je po nebi rozvláčí, a zlaté slunko zulíbá dědiny, zapěje slavík – a vše úsměv jediný! To vesny dítě! Jeho spěch – to příroda – to boží dech! – 62
DÍVCE.
Ten krátký sen, jejž zveme žitím, tak mnohou stezku kryje kvítím a mnohou bolem, že slasť i žel, jak rodné sestry pro lidské srdce vínek pestrý vinou spolem: Za každou růži koukol kladou; však mezi ně – pro mysl mladou pomněnky květ; ta modrá očka po vše věky zachrání srdci dávné vděky, ozáří svět! – Ať vadnou květy ve tvém vínku – zachovej si jen upomínku mladých let, ať slzou čistou, dechem vroucím: Vždy mládí v lesku nehynoucím ti vrátí zpět. A když se zatmí kolem tebe, – v tom kvítku blankytného nebe věčný jas pokyne tobě tiše vzhůru, kde v andělském tam najdeš kůru své mládí zas! – 63
NA ROZLOUČENOU.
Usnulo srdce v ňadru mladém jak malé dítko v peřince, i kolébal je tichý vánek, i sniloa snilo se mu sladince. O květu růže zdálo se mu, o prvním ranním červánku, – a jak je slunko políbilo; až usmálo se ve spánku! Pak zdálo se mu o slavíku, jak růži píseň lásky pěl; a sladký nápěv citem vroucím to snivé srdce rozechvěl. Sad květoucí byl kol a kolem, vše jak kdy sněhem postele, – perlami rosa v kvítí plála, a vůně jako v kostele. Usnulo srdce v září ranní při zlatém lásky obrazu – – Bůh zachraniž je od sklamání, a květy jarní od mrazu! – 64
PRVNÍ ZÁŘE.
Kdy první slunka zář ti líbá plné líce, kdy srdce tvoje ticho, jako poupě v hájiháji, a tvoje mysl čista, jako rosa v máji, a poklidný tvůj sen, jak samo hvězdné nebe, – kdy neznáš ještě svět – a kdy svět nezná tebe, buď spokojen, a nechtěj více! Čas přiletí co blyskavice – a minou léta. Pak jedné letní noci, hvězdy,hvězdy padajíce svanou ti s nebe obraz, kyprý jako z pěny. Ten ukryj v srdce chrám, a chovej bez proměny, jak ti jej dalo žití v prvním rozednění, vždyť nad něj krásnějšího souzeno ti není v okruhu světa. A putuj dále. Více nevrátíš se zpátky v tu milou síň, kde prosnils první dětské hrátky; a ještě krok – a prohlubeň, tak mrtvě tmavá se tiše jako stín ti podle cesty vine; a hle tu tvář, jak vábná, unylá i smavá z ní náhle povstává a prosebně ti kyne! – A marno prchat! Kam se poutí pohneš v kroku, ta prohlubeň se všudy tobě vine k boku, a z neznámého temna zjevy tobě kynou vždy vábněji, vždy svůdněji – a všechny hynou, a jenom pocit žalu nechají ti trudný, že zachránit jsi mohl onen život bludný! – 65 Že mohl jsi! – Ach, to je tmavá propasť ona, jejížto délku cestou nikdo nepřekoná. Jejího dna v tom šeru nikdo nedohlédne, neustane-li srdce, tvář-li nepobledne. V hlubině obrovitý, černý proud se valí, vždy zpěněn, s dutým řevem bije v pevné skalí, – co chvátí – nenavrátí. Životem jej zvali. A přec má žití samo pro své vyvolené i dráhu jinou, co se nad propastí klene. Ta vede v onu tichou oblakovou bránu, kde slunko v nachu tone, aby přešlo k ránu, a hvězda za hvězdou v ty končiny se noří, by všechny sešly se u věčném světla moři! – Tam spěchej! Lávka úzká, nehleď dolů pod ni, kde plují v onom temnu obrazové svodní, – nemni, že mohl jeden z nich ti blahem slouti; co moc a sláva, rozkoš, co jsou perle, zlato, kdy světlou cestu žití opustil by za to, s vidinou klamnou musil v kalu zahynouti? – Oj, mámivé ty zjevy když tě v temno svádí, pomysli na ten obraz nadšeného mládí, obraz tak čistý, jasný, že jen samo nebe jím jako zbraní pevnou odít‘ mohlo tebe; jmenuj ho prací, právem, vlastí zuboženou, jmenuj ho láskou k lidstvu, nazvi jej ženou,ženou či přátelstvím neb víry páskou drahocennou – jen uchovej ten obraz mládí v lesku stálém, aby ti ostal vůdčí hvězdou, ideálem! – Aby tě vodil tmou po skále nebezpečné, až vyjde jitřenka a v růžích ráno věčné. 66
KUKAČKA.
Já jsem jen malý, tažný pták, mé peří prosté, šedé, a cesta moje přes lesy – přes hory, doly vede. Přes hory, doly, s oblaky v dešti a sněhu, mrazu běžím a letím pustinou nezdržen, bez úrazu. Bez úrazu – a radosti... a celé moje štěstí, usednu-li si k oddechu na nízké ratolesti. – * Již hnízdo mnohé našel jsem tak na zelené sněti, a v něm i párek miláčků, a pozděj kopu dětí. Tu mněl jsem tušit v nitru svém cit volnosti, – pak muku... Však nezvěděl to háj ni luh, a slyšel jen mé: Kuku! – Co tají se v tom zpěvu mém, jen dívky znají švarné, kdy za léta jej čítají čekání, touhy marné. – 67
III.
POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (1881–82.)
[69] I. I.
 Prvního svitu peruť lehká se nad krajinou spící nesla; a jako čaloun stříbrotkaný na lesy chladná mlha klesla. Pak na ten čaloun zlaté růže vycházející slunko sije, že pod jich tíží klesá – klesá – a v houšti zelené se kryje. – To krásné ráno ve hlubinách zpěvavé sbory ptáčat budí, že pějí slunku všechny písně, co jen jich v malé spalo hrudi. * Co z této písně vyznívávyznívá, kdy vánek lehký dál ji nese, to jsou ty báje dávných dob, jež ukryty jsou v Českém lese. [71] Když k lidem ve kraj zaletí jen ohlas jejich tichý z jara, roztouží je co sladký sen, že dí: To zašlá báje, stará! – A nevěří, že pravdou je zvuk, co tak jímá krásou svojí; jim báj ta jest jen pohádkou, jakou se k spánku dítě kojí. * Aj, lidé milí, neumřelo, co mládí vaše odkojilo, než jenom se to vašim zrakům ve hloubi lesů poukrylo. Kdy za požitek měnili jste roztoužení, co v srdci vřelo, pak jako kvítek na výhoru i mládí vaše odumřelo. Však je to duše matky vaší, co vám tu jarní báje pějí! Ó navraťte se v zeleň citů a v jejich hloubi najdete ji. * Mně zjevila se v zátišízátiší, kde rozkvétaly sněženky, potok se vinul z houštiny a líbaly se pomněnky. 72 Zněla mi v písni ptáčete, voněl jí svěžích květů dech, a její stopa lehounká zlatila kyprý lesní mech. Mně pravdou byly pohádkypohádky, co světí vesna památkou! jen jeden zjev – ten jediný! mi bude věčně pohádkou. – * Mže pramen jasný. pěnivý opouští chladné stíny skal a z lesa hlubin zelených se květným luhem vine v dál. Jarního rána první zář mne vyvábila z lesa ven po břehu říčky, tam, kde luh byl v polosvitu rozložen. A zastavím se v dumání, jímž právě zašlý jal mne sen... tu vidím dívku před sebousebou, jak povstala by z vodních pěn. Na polo byla rozvitá – na polo ještě v poupěti, podobna svůdné rusalce – podobna však i dítěti. 73 Tou ručkou jako z úběle pomněnku modrou dala mi – a změnila se v paprsek, jenž hynul mezi skalami... Mně bylo,bylo jako v onen časčas, kdy těšil jsem se na matku, že večer přijde k lůžku zas a poví novou pohádku... Mně pravdou byly pohádky svěceny její památkou! Ten zjev na břehu jasné Mže je však mi věčně pohádkou. II. II.
 Na nebi bouře divoká – vichřice šumí po lese, a hromu hlas tak hluboký, že až to srdcem otřese. Jak podivný to pohled je, kdy příroda svou vzedme šíji, a blýskne okem divoce – nad ní se mrak, vlas černý, svíjí. A dole v houšti, nizounko dvé ptáčátek se k sobě tulí a šeptá: Víc tě pomiluji a vroucněj! milý, nezemru-li! * 74 Na horách – jak sterým hlasem ozývá se každá rána! Rád jsem tě tam někdy slýchal, bouře krásná, milovaná! – Velebil jsem Tvůrce tvého jako dvé těch ptáčat v lese, vznešený tvůj hlas mi volal: Buďte lepší, milujte se! – Milujte se, milujte se, bouř vás v jedno hnízdo svádí, ona srdce otevírá – bouř je láska, bouř je mládí! – * Jak byl bych rád tou bystřinou, co přes úskalí s hor se valí, kdy zablesklo se nad horou a nad Šumavou mraky vstaly! – Má pomněnko, jak se břehu bych vzal tě ve svou náruč měkkou, a hrdě vzepjal bych svou šíj – pak byl bych velkou mocnou řekou. A kdybych tebe nenašel – hoj! hledal bych tě po všem kraji, a rozmetal bych lidská díla – – proto že mi tě ukrývají! 75 III. III.
 Tichounký zavál větérek a otevíral poučky květů, přinesl písně ptáčatům, přinesl jaro všemu světu. Já tehdy ztratil jaro své a odcházel jsem do ciziny; za mnou hor modrých náruč šírá se darmo s něhou rozevírá! přede mnou dálné stíny – stín ciziny, kraj jiný – – Hle, zašuměla první bouř, setřásla květů lupénky, a kdy je vichr v náruč vzal, kraj pro svou vesnu zaplakal, – vše vadlo; svěží ostal jen na ňadru mém květ pomněnky. * Mír navrátil se krajiněkrajině, však nevrací se jaro více. Hrdliččin sladký mlkne zpěv, a tiše lká jen žežulice. A volá tišej, smutněj kukákuká, jak slunko zlaté padá v hory, a za červánkem zhaslým plujíc luna se dívá v temné bory. 76. Svit její znám! – Kdy noční dech vrcholky stromů zašelestí, v korunách černých stříbrem píše tu smutnou báj o zašlém štěstí. – IV. IV.
 Kdy slunko prvně hory dálné zlatí, budí se jejich lesy v záři ranní, s jich tváře jako sen se volně mlha tratí, a tichý úsměv ukládá se na ni. Pták za ptáčkem v jich probudí se lůně, a písně své hned každý najde znova, že pásmo hor se zlaté rovná struně, jež v sobě na tisíce zvuků chová. – V hor půlkruhu, kde pláň se táhne šírá, samotná, holá, černá stojí skála; ta mlčky k oživeným lesům zírá, ta nezapěje, byť tu věčně stála. A větřík z lesů ozvěnu-li zbudí u hlavy její, šedým kryté mechem, ach, v této odumřelé skalní hrudi i píseň nejsladší se stane bolným vzdechem! * A kdyby ta skála mně na prsou stála – sotva že tak by mi to srdce tížilo, 77 jak touha je tíží, když oko pohlíží k horám, kdy se šero ve kraj vplížilo; a na západu na mraků hradu ta večernice tichá v obzor vstoupila, jako by světlo z komůrky slétlo, kde k spánku ukládá se hlava rozmilá. V. V.
 Zůstaň mu věren, tomu lásky obrazu, jak v chvíli roztoužení ti jej kreslí mládí! Zůstaň mu věren, i kdy těžké bouře žití tě k propastem, či v kouty chmurné svádí! * Dolinou úzkou, šerou skalní cestou se béře poutník. Nebetyčné skály zavírají mu obzor vůkol všady; hradba tak ohromná, a on tak mladý! A dostoupit i nejvyšší té hory, s temene slunku v líce patřit musí, – a darmo skály hrot a mdloba údů, šalebná mlha, temno, touhu dusí. Jen výš a výš! A smělej kráčí noha, kdy stupněm jsou jí velikánů hlavy, již volněj dýše hruď a srdce buší, kdy oko šíře vidí do dálavy. 78 Hle, jak by v hloubi skal se život budil – jich rysy v obzor vystupují více, nad stinným úvalem, jak nad plnými ňadry jim zvolna světlý ruměn barví líce. V západě chmurném bledý srpek luny jak volněj plul by, aby viděl slunce, jehožto zlatý znak již obláčkové letíce vzhůru nesou na korunce. Vždy výš a výš! – jen ještě stupeň jeden – a poutník – jako oslepený, stane: Před ním, v dál nekonečnou, světla moře, a nad růžovou pěnou slunce plane! – Ta chvíle věčnáť! V ní duch nový zrozen... Co přístrach noční? Chlad? Co mdloba těla? – Ta duše věčný den v své hloubi chová, jenž v horách – slunka východ vidět směla! – VI. VI.
 Veplujte, stíny šeré, v duši mou! Vždyť od hor mojich, z dálky od červánků letíte ke mně na peruti vánků večerním chladem, noční samotou! – Ó stíny posvátné! Za století Šumava střádala vás ve svém lůně, a jste přec jako zvuk na sladké struně, jenž pomine, jak duší proletí. 79 A po něm zůstane pak touha jen, hluboká, jako základ oněch temen skalních, a tesklivá, co mraky, jaké leží naS nich, – sladinká, jako Šumaviných lučin vůně, truchlivá, jako mlha v lesů jejích lůně, – tak dojemná, co luny zář na jejím boučí, zádumčivá, jak podzim, kdy se v horách loučí, a marná, jako první lásky sen... * Tamo, kde z lesů tmavých objetí na lučin koberec Mže vylévá se, a v milém, jasném, vlahém podletí osení již se vlní v plné kráse, – lesnatá hora stojí, černá, zamračená, Českého lesa první pevná stěna. – V půlkruhu k jejím bokům, pokud oko stačí, se menší lesné chlumky, její bratři tlačí, – v jich lůně údol,údol jako hnízdo ptačí; a v něm, co bělounká by holubice, lovčího zámku v dáli kynou líce. – To z pohádky je čarodějná chatka! V okolí jejím touha jme tě sladká, a mocí nezdolnou tě blíž a blíže vnadí, až v kruhu kouzelném tě síla tvoje zradí. Pustinou lesní, přes omšené skalí, tmou huštin, v důl, kde bystřina se valí, – úvalem vzhor, kde bez šumu a dechu bradaté sosny v kyprém stojí mechu, – 80 pak na vrch, kolem lesní kapličky, kde s boží Rodičkou je oltář maličký, a věčné světlo na oltáři okénkem nízkým v noci září co nad pokladem plamen bludičky, – tam až k té kapli, kde dle řečí lidu rytířův bloudí duch, jenž v hrobě nemá klidu – tě kouzlo přivede, za letní noci, kdy po korunách černých plachý měsíc uniká, a dřímající skály budí nářek puštíka, – jsi ztracen, hochu, – věčně, bez pomoci! – Ze hlubin lesních, jako ševel snivýsnivý, ti zazní nápěv tichý, jemný, tklivý, – a hnedle rozvine se v píseň klokotavou, jásavou – žalnou, unylou i smavou – jenž projde v jednom tobě srdcem, duší, hlavou a nežli mine chvíle – tu po pěšince bílé se objeví ti víly Šumavy: Jsi náš, poutníče lesní, dumavý! – – A srdce, které uchvátí, to ony nikdy nevrátí. * Seděla tiše v kruhu sester svých. A kdy již hovor nejživěji proudil, a rozpustil se žert, i zvonil smích – tu v její líc se jemný úsměv loudil, a slídil kolem ústek růžových, by také otevřel je k žertu spolně, – a slídil kolem oček přivřených, by rozhlédly se jasně, mile, volně. 81 Vzpřímila šíj. Tak jako laštovice, v rej sester hledíc, k poletu se chystá. Tak prostě ladné, mírné její líce, a v pohledu tak volně přímá, jistá, že sněhu pápěr, na tu padniv tvář, by zarděl se, žeť ona jemnější; a v její oko linouc, slunka zář jen stala ještě by se krásnější. Znala svou moc. Ta duše dětinná však rozmarnému nedala se hraní; byla to vonná lesní květina, jež blaží tě, kdy mile patříš na ni, a vítáš vesnu, jak ji ona hlásá, – nevinnou duší, které heslem: Krása. A jedno jí, zda ve stínu ji najdeš, či bez pozdravu opět v dáli zajdeš, – je vždy líbezna. Jen kdo ji marně chválí a hladí, zví, že kvítko lesní – pálí! – VII. VII.
 Však nebylo to nikdy mojí snahou Ti více říci, než mi v duši psáno. Věř plně, dívko, řečí mělkou, vlahou nebylo ještě nikdy milováno. V mém oku však-li’s četla slova vroucí – to uvěř jim, bybyť řeč ta tichá byla; vždyť němy jsou i nebes hvězdy skvoucí, a přec je píseň lásky oslavila. 82 Ty odvracíš se! Nevěříš-li na mne? Či k žertu je ti touhy pohled snivý? Pak i to písmo očí mých je klamné – an podalo mi obraz nepravdivý... Ne nikoli, já hřeším pochybností. Studánka tichá dno nejhlubší mívá; a dívka, která neví o milosti – ta o lásce již nejhlouběji snívá. – VIII.
JESEŇ. JESEŇ.
 Obzore dálný! Rozepínáš náruč ke mně a kyneš povždy s úsměvem tak jemně, že nevím, vábíš-li mne ve své nitro stinné, či zjev tvůj loučí se a pozvolna mi hyne? – A tvář ta nad tebou, ta nebes klenba šírá lazurem hlubokým tak soucitně sem zírá, že nevím, kát-li mám se z jakés velké viny, či plakat hořké slzy – pláčem sirotiny. * Proč se lesy rozžalily, proč tak truchle zavzdychaly? Proč je šedé mraky halí,halí jako roucho pohřební? – 83 Odletěla žežulice, hrdličky tu není více, odlétají zpěvní ptáčci – léto milé umřelo! Smutno polem, sadem, vískou, všechno tuší zimu blízkou; stromy pláčou v trávu nízkou chladné slzy podzimní. A kdy v tiché lesní hoře havran černý zakrákoře, jeť to také jako píseň – ale píseň pohřební. – * Mraky se nebe pokrylo. I roztáhly své perutě, zastřely celou oblohu, spočaly na ní nehnutě. A za krůpějí krůpěj padla, a přece země chladla – vadla – k čemuže, bože rozmilý, ty mraky slzu prolily? – To bouře nejsou přívaly, to sněhu nejsou závěje, – a mraky nízko nad zemí – přec těžky jsou ty krápěje? A když se vítr zvedne volně – jak povzdychlo by cosi bolně; a mrak – to jako objetí, a déšť – pláč matky pro děti... 84 Tak smutnou v každé jeseni to béře na se podobu, sténá to, pláče, jako máť, an dítě kladou do hrobu. A pak se k mrtvé zemi naší z povolna bílý pokrov snáší – – Kdo poví, čí to slýchám pláč? Kdo loučí se? Kdo želí? – Zač?! – IX. IX.
 Ó květinko, má pomněnko! Kde ručka, co mi dala tebe? Hledám ji v šíru planiny, ve stínu lesním, v modru nebe; hledám ji v zlatém pásmu hvězd, hledám ji v černém lůně mraků, – bouří bych za ní v moře ploul, byť na opuštěném i vraku. A známky není v oblacích, a není stopy na zemi! – Hledejte harfy sladký tón, kdy struna její oněmí – – * 85 Ukrývej,Ukrývej sese, ukrývej! Však přivábím tě z nenadání na léčku, co mne jednou svedla, já tebe zase lapím na ni. Na smutném srdci pomněnku – ukryju se ti v lůno země; až vykvete ti na mém hrobě – pak, dívko, zase přijdeš ke mně. 86 OBSAH.
I. Z temna. (1872 – 77.)
Při měsíčku5 Vězňovy dumky9 Bohyně Upomínka14 Jaro a dívky19 Pršely květy, pršely20 Co jest život21 Zhasněte, hvězdy22 Myšlénky smutné22 Žal23 Naší rodině24 Slunečnice25 V žaláři26 Když touží srdce29 Stará30 Praze32 Lípa33 Bouře (z r. 16**)35 Bardův stesk37 Apoštol39 Žezlo a lyra40 Báje o Blaníku45
[87] II. Za svitání. (1877–80.)
Večernice57 Lidem59 Z dálky60 J. F., mému pobratimu61 Jaro62 Dívce63 Na rozloučenou64 První záře65 Kukačka67
III. Pomněnka z Českého lesa. (1881–82.)
I.71 II.74 III.76 IV.77 V.78 VI.79 VII.82 VIII. Jeseň83 IX.85
Chyby tisku: Str. 13. řád. poslední místo „pokyne“ stůj „pohyne 15. 20. „u nikdy“ „a nikdy“ 19. 18. „divný stest“ „divný stesk“ 64. 5. „i snilo“ „a snilo“ 82. 27. „by řeč“ „byť řeč“ 86. 1. „ukrývej, se ukrývej!“ „ukrývej se, ukrývej!“
E: dp + sf; 2002 [88]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Červinka, Miloš; Otto, Jan
(Nákladem spisovatelovým. – Tiskem J. Otty.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 88