KDYŽ TOUŽÍ SRDCE...

KDYŽ TOUŽÍ SRDCE...
Když touží srdce po blahu, to větřík ňadrem zavane, a z tajné citů hlubiny podoba světlá vytane. 29 Jí plane hvězda na čele, a z oka září nebesa, ba se rtů line jarní zpěv, – a touha slyší, zaplesá! – Ta chvíle mění zemi v ráj, a květný ráj u lásky chrám – – ó žel! kdy člověk prohledne, a v chrámu tom se vidí – sám... Hoj – mizí vábná postava, a stopy není po slasti – jen ve hrudi to zavíří,zavíří jak bouře noční v propasti. A černé stíny, děsivé jen trhají se po skalí, ta jejich ústa šklebivá smějí se, jak by plakaly. Pro jednu chvíli – taký bol! – Žene se dále divý rej, a hloub a hloub – a tiš a tiš – propastí tma – klid – beznaděj...