BÁJE O BLANÍKU.

BÁJE O BLANÍKU.
Jesenním větrem zašuměly bory, padoly smutné kryje bílý mráz; mha po chlumech i nad bílými dvory; nad řekou slzy pláče skalní sráz. I slunko dráhou krátkou mdle se plouží, zaplane – slábne – stín se krajem dlouží, až na temeni vrchů zásvit hasne. Oj truchlo, truchlo v padolu i stráni, noc jesenní tak dlouhá do svitání... v dalekéť kraje zašlo slunko jasné. Sen umdleně se tichým krajem plíží; ovíjí bory vlhkou, tmavou sítí, a okénkem se táhne v malou chýži, kde mihotavé louče ještě svítí. – A v krčmě tlumí dud i houslí kviky, zahrkne v hodinách, a tíží tanečníky, a ze vrátek je vodí po dvou ven; pak úvozem kdy lesním řada kráčí, tu noční rosou horké líce máčí, – dí ústy hocha družce: „Milý sen!...“ 45 A jeden sem – tam druhý kvapně zajde; sen ví, že v lůžku srdce jejich najde. – Však starým cestou na oči se věší, an lůžka jejich více nepotěší; i tu a tam je přede dveřmi staví, a skloní k sobě šedé jejich hlavy a zastírá jich srdce nočním steskem, že ukazují k temné hoře v dáli: „Hle, na Blaníku zasvitlo to bleskem, noc rytířům zas otevírá skály...“ *** Zvedá se hora nad pahorků řadou, a pne se k nebi hrdě osamělá; jen divoké se noční chmury kladou na témě toho skalnatého čela. A co by oči mocné obří hlavy – dutiny černé hledí do dálavy, a střeží kraj; stín dávnověkých buků obráží hlouběj vrásky temné skály, jak by ty líce kamenné se smály v odvěkém snu, tak tiše, beze zvuků. – Hoj – slyš! To zachvělo se lůno hory! Železných mužů jak by táhly sbory – tak v útrobách to země duní, cválá, až do základu pohnula se skála. Bok její puk při hlubokém hřmění, – a na komoních muži obrnění ven vyjíždějí u válečném šiku: A stínem lesů, po blanickém luhu teď v železném se staví polokruhu velebné řady božích bojovníků!... 46 Zaduní kotle; jezdci ženou oře, a výše luhem celý proud se valí, jako by divě rozpěněné moře oblilo vírem nebetyčné skalí. Věží se štíty, meče k mečům zvoní, a jiskry planou pod kopyty koní. Hor – dolů pídí duchovitá vřava; aj, bojovníci vítězství se učí, válečná píseň řadou jejich hučí, nad nimi šumí prapor Váceslava! – A rázem ticho. Jak by sami skály – blaničtí obři nepohnutě stáli. Skloněn je meč, i pozdviženo hledí, a zraky vážné vzhůru obráceny, kde na okraji šedé skalní stěny muž osamělý na balvanu sedí. Kadeře jeho zlatý věnec víže, a kolem štíhlé, vypnuté mu šíje plášť nachový a hranostaj se vije; aj, mluví k lidu svému Vácslav kníže: „Obzírám vlasť a vidím v duše lidí! – Ó dítky, ještě dříme domovina! Spatřuji posud mnohého tam syna, jenž nezná nás, či za svůj rod se stydí! Nešťastný rode, kdy ti vzejde čas? – – „Až po roce se probudíme zas, ať vít dobu nová česká krev, a hodnější se jeví svého jména! Do času toho budiž zahalena mých otců svatá korouhev.“ – 47 Mizí co zásvit luny bledé, kdy mrak ji ve svou náruč jal; a na pokraji skály šedé muž jiný z lůna hory vstal. Černý mu oděv dolů s bedra splývá; a jeho tvář, tak poklidná a snivá, k obloze hledí, kde mu hvězdy planou. I rozpjal náruč v temný šírý dol a hlasem jeho zachvěl tichý bol: „Žehnám tu zemi svatou, milovanou!“milovanou! – – „DalekoDaleko odtud prach můj rozmetali, – jen duch se vrátil k rodné straně; a kdy tu bratři v boji velkém stáli, můj duch to žehnal jejich zbraně. To pokolení bylo odhodlané. – Pak temno vzešlo. Kdy mu jitro zplane? Ó věřím v Tebe, svatá, věčná Sílo, že nezničíš, cos takou nadál ctností, – že z temna zdvihneš rod můj do výsostí! – Vítězstvím pravdy korunuj své dílo!“... Jak záchvěv minul posledního slova, i tento zjev se vrátil v tajno zpět. A postava se duchům jeví nová, – hle, na balvanu sedá slepý kmet. Ať oči jeho stíní černá páska, o lásce mluví každá v líci vráska, o té, již otec k rodu svému chová. Mohutný slepec, nahnuv šedou hlavu, a opíraje paže o bulavu, dí hlúbně vážným hlasem pevná slova: 48 Nic nevidím; však cítím svaly všemi, vzduch nevolný že posud tíží zemi, a znám, že ještě dán je rod můj v plen, – můj český lid – že otroků sní sen! – Hrozný to osud – břímě nevídané; a my jsme stáli za Tvou pravdou, Pane! – Ké pokolení, – obrů to či sket? – Jen, bože, uč je znáti celou bídu, a probudí se zdravé jádro lidu, rozlomí pouta, napne ducha v let!...“ Zmizel. – A jiná postava tu stála, co ze skály by rostla nová skála. To holé témě dotýká se mraků; a jak by oblak vous mu plyne k pasu. Sevřená ústa nepropouští hlasu, jen blesky planou z orlích jeho zraků. Či pronikaje okem temno kraje, viděl, že kdesi tajen v koutku tichém národu k spáse rek už nový zraje? Sestoupil... Bory zašuměly vzdychem... Již na balvanu jiný stanul zjev. Ó, hrdlo zlatým zadrhnuto pasem, a vítr černým pohrává mu vlasem, – a v krásné tváři – zkamenělý hněv! – Hle, na rtu bledém úsměv trpký hasne a záštím planou zraky někdy jasné; vypnuta vzdorně umučená hlava, a dřív než ústa vrahy slovem zdrtí, bohatýr velký, nezlomen ni v smrti, palcátem těžkým na vše strany mává: 49 „Hoj, bratři moji, nechte žalopění, ustaňte v pláči nad tou kletou zemí! Čech nynější je zrozen k otročení, chaba mu paže, rtové jeho němi! – To plémě znemravnělých nevolníků již nezná písně božích bojovníků, – po hrobech otců křepčí v pustém reji, tyranu lízá ruku, patu, metlu, zastírá čelo znamenané světlu... Skety, já umřel pro vás – teď vám kleji!...“ Palcátu ranou pukla pod ním země, propadl opět Roháč v její moc; a lesy vůkol zahučely temně, nad nimi hlubší prostřela se noc. – Leč na balvanu postať nová stojí; a nad válečnou ocelovou zbrojí koruna česká jako hvězda září: Ten jediný to z lidu pravý král nad vojem slavně padlých reků stál, – oj, s dumou těžkou v ušlechtilé tváři!... „Můj dozněl dávno luhům těmto hlas! Však duch můj ostal ujařmeným dětem. Nechte, ať rány velké zhojí čas, a poučkům vesna přijde s novým květem! Jen svorni, svorni buďte, vnuci moji, a dávnou slávu obnovíte v boji! – Nesvár je štírem, jehož osten hladký ubije bratry, děti jedné matky. Svorností! – Dráhy nehledejte jiné, duch lásky k cíli jednomu vám kyne!“ – 50 Ach, ozvěna se ještě luhem nese – tu zasténalo v hlubokém to lese, a zachvěly se zvuky po úvalu – jediný povzdech nesmírného žalu. A záře, jak by luna vyšla z mraku, polila horu, její stráň i důl; aj v mlze půl a v jasné záři půl Čechie sama stojí na oblaku! – – A před ní kleká Jiří na Blaníku – na luhu voje božích bojovníků. Z daleka – hluboka – šumí větru vání, blíže a blíže vichořice letí – a v šír i dál to kvílí v bědování: Ach matko, matko, zachraň svoje děti! – Tak lidu snové k matce své se hlásí; co v unavené duši spalo ve dne, to tichá noc až k nebi vzhůru zvedne, a vyšší moci zove k dílu spásy. Temnotou úpí vzdechy mučenníků, a bouří duchy strážné na Blaníku! – Zadutím větru mlha odletěla, a bohyně se v plné záři skvěla; temeno její nachýleno dolů, a s její tváře, jako lilie krásné – dvě slzy kanou, dvě to hvězdy jasné, a ona ticha, velka ve svém bolu! – Aj, odhaluje roucho ruka její: Po ňadru bílém kapky rudé kanou, – vždyť na něm rány bezpočetné zejí, co stihly Čechův Matku milovanou! 51 Zaduněl hrom – a zachvěla se země – – Vše zmizelo, a kolem noc je čirá. Na věži v dálce půlnoc hučí temně, hlubinou lesů doznívá a zmírá... A na blanické osamělé hoře vyplašen ze sna havran zakrákoře, pak hora ticha, mraky leží na ní. A truchlo, truchlo v padolu i strání, noc jesenní tak dlouhá do svítání... *** Ranní se mlhy polem, hájem válí. Z východu světlo po úbočích line, vystoupá z mraků lesné týmě skály – a stráň i cesta, co se pod ní vine. Po cestě bílé, mrazem vydlážděné, s dudákem v čele roj se hochů žene, veselá, jará posvícenská chasa; každému z oka lehké srdce září, každému rozkoš plane živě z tváří, každému z hrdla píseň bujně jásá. – Pod horou ale stařec odpočívá, – mhou ranní z lesa těžké břímě vláčí; za chasou jarou mdlým se okem dívá, v němž i sám úsměv podob se pláči. 52 A když mu zašli, jeho slabá ruka na chladnou skálu suchým prstem ťuká, – dědeček vetchý šepce v zadumání: „Ba zapomíná mládež, – svět se mění. Je čas, – vy dole, zanechejte spaní, a pomozte nám – slavit posvícení!...“ 53