VEČERNICE.

VEČERNICE.
Až uvidíte slunce na východě, zahalte tváře, skloňte hlavy dolů: přicházíť neúprosný světovládce, přichází slávy král – a kníže bolů. Pohledem žárným velí krve proudům, by sílu bujnou dala volným oudům: zaplanou boje – letí oheň zemí – – a kdy se všechno v krvi rudé topítopí, že sám i vítěz trudně hlavu klopí – král zajde v slávě, klidně, hrdý, němý... Jak mnohý boj však pod hladinou moře ve lidských ňadrech jizvy těžké oře! Jak mnohdy tu pod slunce jasnou tváří se hladký úskok s přímou pravdou sváří a srdce ušlechtilé sklání v hoře! Dáť mnohdy světa lesk za pravdu lháři. [57] Věř v odplatu, u věčný soud i v nebe! Kdo ale zmírní bol, jenž nyní střebe ve srdci raněném, že s výtkou v oku za sluncem hledí, kterak v jasném toku se ztápí níž a níž – a v růžích mizí, a nechá tě tu na té zemi cizí jak v žaláři! Kdo z něho vysvobodí? – Noc! – Ta se tiše prostře po všem kraji, na nebi hvězdy drobné svitem hrají, a mezi nimi – pozvedněte líce! i těšitelka bolů, večernice. – Co nevyřknul jsi nikdy vůči lidem, co plní tobě srdce k rozpuknutí a při úsměvu z oka slzy nutí – to pověz nyní; s posvátným tě klidem vyslechne v šeru jasný nebes květ, nevrátí posměch důvěře tvé zpět, jenž rovnává se zákeřníka dýce – za slzu slzou platí večernice. Své dávné tužby, svoje tajná přání, svou marnou práci, svoje odříkání – vše vypověz; a nenajdeš-li zvuku, jen k truchlivému srdci polož ruku, a s plnou vírou pohleď k večernici. Ta vrátí tobě v tichém nočním stínu ten klid, jejž v matčinu jsi znával klínu, úsměv, jejž líbal’s na matčině líci! 58 Vždyť vídala tě hvězda plná záře tajemnou slzu ustarané tváře, jenž nad kolébkou tvojí nocí dlouhou bez klidu bděla, umírajíc touhou, by z líčka tvého, a z těch světel nebe vyčetla osud, jaký potká tebe, až na to čílko, hladké jako květ, ohnivým dechem dechne jednou svět, a – bědná chvíle! zrádné světa víry až strhnou poupě s sebou ve kraj šírý – zda ještě jednou se jí vrátí zpět?! A viděla ta hvězda pohled plný bolu, že nemůže jít matka s tebou vždycky spolu, a slyšela tu prosbu, plnou hořké strasti, by anděl chránil tě, až budeš nad propastí. – I zařekla se hvězda matce v této chvíli, že po časech-li budeš bloudit nocí se srdcem pustým, neznán, bez pomoci – osvěží její záře hynoucí tvé síly! –