POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA.

POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (1881–82.)
[69] I. I.
Prvního svitu peruť lehká se nad krajinou spící nesla; a jako čaloun stříbrotkaný na lesy chladná mlha klesla. Pak na ten čaloun zlaté růže vycházející slunko sije, že pod jich tíží klesá – klesá – a v houšti zelené se kryje. – To krásné ráno ve hlubinách zpěvavé sbory ptáčat budí, že pějí slunku všechny písně, co jen jich v malé spalo hrudi. * Co z této písně vyznívávyznívá, kdy vánek lehký dál ji nese, to jsou ty báje dávných dob, jež ukryty jsou v Českém lese. [71] Když k lidem ve kraj zaletí jen ohlas jejich tichý z jara, roztouží je co sladký sen, že dí: To zašlá báje, stará! – A nevěří, že pravdou je zvuk, co tak jímá krásou svojí; jim báj ta jest jen pohádkou, jakou se k spánku dítě kojí. * Aj, lidé milí, neumřelo, co mládí vaše odkojilo, než jenom se to vašim zrakům ve hloubi lesů poukrylo. Kdy za požitek měnili jste roztoužení, co v srdci vřelo, pak jako kvítek na výhoru i mládí vaše odumřelo. Však je to duše matky vaší, co vám tu jarní báje pějí! Ó navraťte se v zeleň citů a v jejich hloubi najdete ji. * Mně zjevila se v zátišízátiší, kde rozkvétaly sněženky, potok se vinul z houštiny a líbaly se pomněnky. 72 Zněla mi v písni ptáčete, voněl jí svěžích květů dech, a její stopa lehounká zlatila kyprý lesní mech. Mně pravdou byly pohádkypohádky, co světí vesna památkou! jen jeden zjev – ten jediný! mi bude věčně pohádkou. – * Mže pramen jasný. pěnivý opouští chladné stíny skal a z lesa hlubin zelených se květným luhem vine v dál. Jarního rána první zář mne vyvábila z lesa ven po břehu říčky, tam, kde luh byl v polosvitu rozložen. A zastavím se v dumání, jímž právě zašlý jal mne sen... tu vidím dívku před sebousebou, jak povstala by z vodních pěn. Na polo byla rozvitá – na polo ještě v poupěti, podobna svůdné rusalce – podobna však i dítěti. 73 Tou ručkou jako z úběle pomněnku modrou dala mi – a změnila se v paprsek, jenž hynul mezi skalami... Mně bylo,bylo jako v onen časčas, kdy těšil jsem se na matku, že večer přijde k lůžku zas a poví novou pohádku... Mně pravdou byly pohádky svěceny její památkou! Ten zjev na břehu jasné Mže je však mi věčně pohádkou. II. II.
Na nebi bouře divoká – vichřice šumí po lese, a hromu hlas tak hluboký, že až to srdcem otřese. Jak podivný to pohled je, kdy příroda svou vzedme šíji, a blýskne okem divoce – nad ní se mrak, vlas černý, svíjí. A dole v houšti, nizounko dvé ptáčátek se k sobě tulí a šeptá: Víc tě pomiluji a vroucněj! milý, nezemru-li! * 74 Na horách – jak sterým hlasem ozývá se každá rána! Rád jsem tě tam někdy slýchal, bouře krásná, milovaná! – Velebil jsem Tvůrce tvého jako dvé těch ptáčat v lese, vznešený tvůj hlas mi volal: Buďte lepší, milujte se! – Milujte se, milujte se, bouř vás v jedno hnízdo svádí, ona srdce otevírá – bouř je láska, bouř je mládí! – * Jak byl bych rád tou bystřinou, co přes úskalí s hor se valí, kdy zablesklo se nad horou a nad Šumavou mraky vstaly! – Má pomněnko, jak se břehu bych vzal tě ve svou náruč měkkou, a hrdě vzepjal bych svou šíj – pak byl bych velkou mocnou řekou. A kdybych tebe nenašel – hoj! hledal bych tě po všem kraji, a rozmetal bych lidská díla – – proto že mi tě ukrývají! 75 III. III.
Tichounký zavál větérek a otevíral poučky květů, přinesl písně ptáčatům, přinesl jaro všemu světu. Já tehdy ztratil jaro své a odcházel jsem do ciziny; za mnou hor modrých náruč šírá se darmo s něhou rozevírá! přede mnou dálné stíny – stín ciziny, kraj jiný – – Hle, zašuměla první bouř, setřásla květů lupénky, a kdy je vichr v náruč vzal, kraj pro svou vesnu zaplakal, – vše vadlo; svěží ostal jen na ňadru mém květ pomněnky. * Mír navrátil se krajiněkrajině, však nevrací se jaro více. Hrdliččin sladký mlkne zpěv, a tiše lká jen žežulice. A volá tišej, smutněj kukákuká, jak slunko zlaté padá v hory, a za červánkem zhaslým plujíc luna se dívá v temné bory. 76. Svit její znám! – Kdy noční dech vrcholky stromů zašelestí, v korunách černých stříbrem píše tu smutnou báj o zašlém štěstí. – IV. IV.
Kdy slunko prvně hory dálné zlatí, budí se jejich lesy v záři ranní, s jich tváře jako sen se volně mlha tratí, a tichý úsměv ukládá se na ni. Pták za ptáčkem v jich probudí se lůně, a písně své hned každý najde znova, že pásmo hor se zlaté rovná struně, jež v sobě na tisíce zvuků chová. – V hor půlkruhu, kde pláň se táhne šírá, samotná, holá, černá stojí skála; ta mlčky k oživeným lesům zírá, ta nezapěje, byť tu věčně stála. A větřík z lesů ozvěnu-li zbudí u hlavy její, šedým kryté mechem, ach, v této odumřelé skalní hrudi i píseň nejsladší se stane bolným vzdechem! * A kdyby ta skála mně na prsou stála – sotva že tak by mi to srdce tížilo, 77 jak touha je tíží, když oko pohlíží k horám, kdy se šero ve kraj vplížilo; a na západu na mraků hradu ta večernice tichá v obzor vstoupila, jako by světlo z komůrky slétlo, kde k spánku ukládá se hlava rozmilá. V. V.
Zůstaň mu věren, tomu lásky obrazu, jak v chvíli roztoužení ti jej kreslí mládí! Zůstaň mu věren, i kdy těžké bouře žití tě k propastem, či v kouty chmurné svádí! * Dolinou úzkou, šerou skalní cestou se béře poutník. Nebetyčné skály zavírají mu obzor vůkol všady; hradba tak ohromná, a on tak mladý! A dostoupit i nejvyšší té hory, s temene slunku v líce patřit musí, – a darmo skály hrot a mdloba údů, šalebná mlha, temno, touhu dusí. Jen výš a výš! A smělej kráčí noha, kdy stupněm jsou jí velikánů hlavy, již volněj dýše hruď a srdce buší, kdy oko šíře vidí do dálavy. 78 Hle, jak by v hloubi skal se život budil – jich rysy v obzor vystupují více, nad stinným úvalem, jak nad plnými ňadry jim zvolna světlý ruměn barví líce. V západě chmurném bledý srpek luny jak volněj plul by, aby viděl slunce, jehožto zlatý znak již obláčkové letíce vzhůru nesou na korunce. Vždy výš a výš! – jen ještě stupeň jeden – a poutník – jako oslepený, stane: Před ním, v dál nekonečnou, světla moře, a nad růžovou pěnou slunce plane! – Ta chvíle věčnáť! V ní duch nový zrozen... Co přístrach noční? Chlad? Co mdloba těla? – Ta duše věčný den v své hloubi chová, jenž v horách – slunka východ vidět směla! – VI. VI.
Veplujte, stíny šeré, v duši mou! Vždyť od hor mojich, z dálky od červánků letíte ke mně na peruti vánků večerním chladem, noční samotou! – Ó stíny posvátné! Za století Šumava střádala vás ve svém lůně, a jste přec jako zvuk na sladké struně, jenž pomine, jak duší proletí. 79 A po něm zůstane pak touha jen, hluboká, jako základ oněch temen skalních, a tesklivá, co mraky, jaké leží naS nich, – sladinká, jako Šumaviných lučin vůně, truchlivá, jako mlha v lesů jejích lůně, – tak dojemná, co luny zář na jejím boučí, zádumčivá, jak podzim, kdy se v horách loučí, a marná, jako první lásky sen... * Tamo, kde z lesů tmavých objetí na lučin koberec Mže vylévá se, a v milém, jasném, vlahém podletí osení již se vlní v plné kráse, – lesnatá hora stojí, černá, zamračená, Českého lesa první pevná stěna. – V půlkruhu k jejím bokům, pokud oko stačí, se menší lesné chlumky, její bratři tlačí, – v jich lůně údol,údol jako hnízdo ptačí; a v něm, co bělounká by holubice, lovčího zámku v dáli kynou líce. – To z pohádky je čarodějná chatka! V okolí jejím touha jme tě sladká, a mocí nezdolnou tě blíž a blíže vnadí, až v kruhu kouzelném tě síla tvoje zradí. Pustinou lesní, přes omšené skalí, tmou huštin, v důl, kde bystřina se valí, – úvalem vzhor, kde bez šumu a dechu bradaté sosny v kyprém stojí mechu, – 80 pak na vrch, kolem lesní kapličky, kde s boží Rodičkou je oltář maličký, a věčné světlo na oltáři okénkem nízkým v noci září co nad pokladem plamen bludičky, – tam až k té kapli, kde dle řečí lidu rytířův bloudí duch, jenž v hrobě nemá klidu – tě kouzlo přivede, za letní noci, kdy po korunách černých plachý měsíc uniká, a dřímající skály budí nářek puštíka, – jsi ztracen, hochu, – věčně, bez pomoci! – Ze hlubin lesních, jako ševel snivýsnivý, ti zazní nápěv tichý, jemný, tklivý, – a hnedle rozvine se v píseň klokotavou, jásavou – žalnou, unylou i smavou – jenž projde v jednom tobě srdcem, duší, hlavou a nežli mine chvíle – tu po pěšince bílé se objeví ti víly Šumavy: Jsi náš, poutníče lesní, dumavý! – – A srdce, které uchvátí, to ony nikdy nevrátí. * Seděla tiše v kruhu sester svých. A kdy již hovor nejživěji proudil, a rozpustil se žert, i zvonil smích – tu v její líc se jemný úsměv loudil, a slídil kolem ústek růžových, by také otevřel je k žertu spolně, – a slídil kolem oček přivřených, by rozhlédly se jasně, mile, volně. 81 Vzpřímila šíj. Tak jako laštovice, v rej sester hledíc, k poletu se chystá. Tak prostě ladné, mírné její líce, a v pohledu tak volně přímá, jistá, že sněhu pápěr, na tu padniv tvář, by zarděl se, žeť ona jemnější; a v její oko linouc, slunka zář jen stala ještě by se krásnější. Znala svou moc. Ta duše dětinná však rozmarnému nedala se hraní; byla to vonná lesní květina, jež blaží tě, kdy mile patříš na ni, a vítáš vesnu, jak ji ona hlásá, – nevinnou duší, které heslem: Krása. A jedno jí, zda ve stínu ji najdeš, či bez pozdravu opět v dáli zajdeš, – je vždy líbezna. Jen kdo ji marně chválí a hladí, zví, že kvítko lesní – pálí! – VII. VII.
Však nebylo to nikdy mojí snahou Ti více říci, než mi v duši psáno. Věř plně, dívko, řečí mělkou, vlahou nebylo ještě nikdy milováno. V mém oku však-li’s četla slova vroucí – to uvěř jim, bybyť řeč ta tichá byla; vždyť němy jsou i nebes hvězdy skvoucí, a přec je píseň lásky oslavila. 82 Ty odvracíš se! Nevěříš-li na mne? Či k žertu je ti touhy pohled snivý? Pak i to písmo očí mých je klamné – an podalo mi obraz nepravdivý... Ne nikoli, já hřeším pochybností. Studánka tichá dno nejhlubší mívá; a dívka, která neví o milosti – ta o lásce již nejhlouběji snívá. – VIII.
JESEŇ. JESEŇ.
Obzore dálný! Rozepínáš náruč ke mně a kyneš povždy s úsměvem tak jemně, že nevím, vábíš-li mne ve své nitro stinné, či zjev tvůj loučí se a pozvolna mi hyne? – A tvář ta nad tebou, ta nebes klenba šírá lazurem hlubokým tak soucitně sem zírá, že nevím, kát-li mám se z jakés velké viny, či plakat hořké slzy – pláčem sirotiny. * Proč se lesy rozžalily, proč tak truchle zavzdychaly? Proč je šedé mraky halí,halí jako roucho pohřební? – 83 Odletěla žežulice, hrdličky tu není více, odlétají zpěvní ptáčci – léto milé umřelo! Smutno polem, sadem, vískou, všechno tuší zimu blízkou; stromy pláčou v trávu nízkou chladné slzy podzimní. A kdy v tiché lesní hoře havran černý zakrákoře, jeť to také jako píseň – ale píseň pohřební. – * Mraky se nebe pokrylo. I roztáhly své perutě, zastřely celou oblohu, spočaly na ní nehnutě. A za krůpějí krůpěj padla, a přece země chladla – vadla – k čemuže, bože rozmilý, ty mraky slzu prolily? – To bouře nejsou přívaly, to sněhu nejsou závěje, – a mraky nízko nad zemí – přec těžky jsou ty krápěje? A když se vítr zvedne volně – jak povzdychlo by cosi bolně; a mrak – to jako objetí, a déšť – pláč matky pro děti... 84 Tak smutnou v každé jeseni to béře na se podobu, sténá to, pláče, jako máť, an dítě kladou do hrobu. A pak se k mrtvé zemi naší z povolna bílý pokrov snáší – – Kdo poví, čí to slýchám pláč? Kdo loučí se? Kdo želí? – Zač?! – IX. IX.
Ó květinko, má pomněnko! Kde ručka, co mi dala tebe? Hledám ji v šíru planiny, ve stínu lesním, v modru nebe; hledám ji v zlatém pásmu hvězd, hledám ji v černém lůně mraků, – bouří bych za ní v moře ploul, byť na opuštěném i vraku. A známky není v oblacích, a není stopy na zemi! – Hledejte harfy sladký tón, kdy struna její oněmí – – * 85 Ukrývej,Ukrývej sese, ukrývej! Však přivábím tě z nenadání na léčku, co mne jednou svedla, já tebe zase lapím na ni. Na smutném srdci pomněnku – ukryju se ti v lůno země; až vykvete ti na mém hrobě – pak, dívko, zase přijdeš ke mně. 86 OBSAH.
I. Z temna. (1872 – 77.)
Při měsíčku5 Vězňovy dumky9 Bohyně Upomínka14 Jaro a dívky19 Pršely květy, pršely20 Co jest život21 Zhasněte, hvězdy22 Myšlénky smutné22 Žal23 Naší rodině24 Slunečnice25 V žaláři26 Když touží srdce29 Stará30 Praze32 Lípa33 Bouře (z r. 16**)35 Bardův stesk37 Apoštol39 Žezlo a lyra40 Báje o Blaníku45
[87] II. Za svitání. (1877–80.)
Večernice57 Lidem59 Z dálky60 J. F., mému pobratimu61 Jaro62 Dívce63 Na rozloučenou64 První záře65 Kukačka67
III. Pomněnka z Českého lesa. (1881–82.)
I.71 II.74 III.76 IV.77 V.78 VI.79 VII.82 VIII. Jeseň83 IX.85
Chyby tisku: Str. 13. řád. poslední místo „pokyne“ stůj „pohyne 15. 20. „u nikdy“ „a nikdy“ 19. 18. „divný stest“ „divný stesk“ 64. 5. „i snilo“ „a snilo“ 82. 27. „by řeč“ „byť řeč“ 86. 1. „ukrývej, se ukrývej!“ „ukrývej se, ukrývej!“
E: dp + sf; 2002 [88]