Jarní pozdrav.
Daleké hory, daleké chlumy!
Nad vámi bledne červánků záře,
prvního máje povzdechy šumí –
jest mi, jak stál bych u oltáře!
Přináším oběť z duše své hloubí,
vzpomínkou budím žal i blaho,
obé se v ňadru tiše snoubí
a tvoří vše, co srdci draho! –
Večerní máji, soumraku vesny,
přijmi tu oběť ve svůj dech,
jen kde tam stín je, tajný a děsný,
ten v osamělé hrudi mi nech.
Blaho jen vezmi, čarovný dechu,
jarou se napoj silou a snahou,
ovívej skráně všech věrných Čechů –
ať statně válčí za Matku drahou!
*
9
Po tobě toužím, noci krásná, volná,
ty noci v šírém, neobsáhlém kruhu!
Po tobě lká v mých prsou láska bolná,
ty dřímající v květu vonných luhů! –
Májová noci! Tolikrát jsi zašla,
a s tebou lásky vzdech a mír i touha, –
tě duše hledá, aniž by tě našla,
a léta mizí – kol mne zima pouhá.
Ó noci volná! Miliony světů
zdobí tvůj závoj planoucími žáry –
a lidé dí, že není žádných květů,
že stínem život – a že zajde v páry! –
Věřte, kdo poznal stínu toho tíži
a tesknou mdlobu v touhyplné duši,
ten vděčně přijme jeden výdech svíží,
a nad oblaky věčné jaro tuší...
*
Sílo, sílo duše, tolikrát jsem prosil,
abys oblíbila sobě moje nitro,
co den volám tebe ve hruď touhy plnouplnou,
jak sem na červánku stoupá nové jitro;
co den s modra nebe dolů tebe vábím,
uchvacuji tebe s bouřlivého mraku,
zavírám tě k sobě ve svou kobku úzkou,
pokud světlem božím přístupna je zraku.
10
Ale jak se šeří, jak se stíny dlouží,
jak mi slední záře hasne na okénkuokénku,
zachví se má kobka – zachví se má duše –
a kde síla její? Na svobodě – venku...
Na svobodě venku – hvězdy rozsvěcuje,
na svobodě venku – zvony rozhlaholí,
na svobodě venku – dávno o tom neví,
jak nevole duši opuštěnou bolí...
Dávno o tom neví, v červánku se houpá,
milujícím šepce nadějí a vírou, –
v nebe vodí měsíc, rosou žehná zemi,
drahou, milovanou, zemi volnou, šírou!
Darmo pevnou mříží hledím ve tmu za ní –
chabý zrak můj nikam, nikam nedosáhne!
Darmo nocí dlouhou, unavena touhou
po síle má duše osamělá prahne.
*
Hle, čtyřikráte jaro vzešlo,
a čtyřikráte svadl květ –
a já tu zaklet – mrtvě stojím,
a hledím trudně za ním zpět.
V zeleň vše znova odívá se,
jen štípek můj tu vadne holý,
a k životu jej marně volá
dech vonný květů širých polí.
11
A marně ptáče zašveholí
svou jarní píseň u zdi chladné –
vězeň mu pošle tichý povzdech,
nevolné srdce dále vadne...
Již od západu kyne slunko
a smíchem zlatým všechno září –
jen vězně líc ve stínu bledne,
a smrt mu vesna píše v tváři. –
Ó nezoufej! Noc tichá přijde,
ta kvítka jarní ve tmu klesnou,
a jedna potom hvězda nebe
zasvitne všem – i vězni – vesnou!
*
Ty šeré, chladné klenutí!
Proč hledíš na mě v nehnutí,
a nevyprávíš o bolesti,
co duší mnohou tady chvěla, –
i o zašlém a marném štěstí,
po němž tu lkala osamělá! –
Ty klenbo šedá, krove těsný!
Proč nevyprávíš, jaké žaly
tu mnohou duši hnaly ve sny,
žár zoufání kde planul děsný, –
a jiné jak se rozplakaly!
Snad útěcha by v srdce vešla,
kdybys ty, klenbo stará, sešlásešlá,
12
mi svědčit mohla, ne že sám
tu propadl jsem temnotám, –
že větší stesky, prosby, touhy
tu hynuly v den věčně dlouhý; –
snad ale hrůzy těžká ruka
by v bezedná mě vrhla muka,
kdybys mi zvolna, hlasem dutým
a hledem ztuhlým, nepohnutým
věštila:Bída konce nemá!...
A marně lidské srdce vzdychá,
že slza bolu nevysychá,
a sotva jednu hlína zdusí
a ze hrobu se kvítko zvedá –
již, kdo je vidí, plakat musí...
Blaze mé víře, ty žes němáněmá,
ó klenbo stará, klenbo šedá! –