NAŠÍ RODINĚ

NAŠÍ RODINĚ
Šedivá mračna po nebi táhnou, studené větry po poli vanou, kamkoli dechnou, kamkoli sáhnousáhnou, lupénky s poupat jarních kanou. Šedivé mraky nad námi letí, studené větry z ciziny šumí... Matka nám bloudí u prostřed dětí – žádné, ach žádné jí nerozumí. Žádné již v srdci koutečku nemá, kde pravý muž své poklady chová, – matčina bolesť a prosba němá najde jen prázdná, studená slova... 24 Oj děti, děti, hleďte si matky, žár v nitru svém jí vzněťte svatý! Jeť chladný svět, i se všemi statky, hruď chladnou háv-li kreje zlatý! Ale kdy v chudé prostinké chýži mzdu svoji synek milé dá matce, ach tehdy srdce srdci se blíží, v objetí vroucím spočinou sladce! Však za to hrozno, v cizině chladné tak jako psanec krýt se a tajit, nemíti jména, matičky žádné – kde síly dojdou, klesnout a zajít. – Za matku všechno, – krev, duši celou – sladký pak oddech pod vlastním krovem. Oj, děti, matičku osamělou nenechte umřít studeným slovem.