JARO.

Miloš Červinka

JARO.
Byl tichý večer, vlahý máj; přiletěl vánek jižní v kraj, na nebi pohání truchlivé oblaky, obloha temna, a slunko je za mraky – ticho je nebe, ticha zem pod smutným šedým pokrovem. Zaběhl vánek do luhů, zatočil se tam v okruhu – zaběhl dále po lukách, po poli, prohledal vesničky, prohledal okolí, kde by se k zpěvu našel druh – mrtva jsou pole, vísky, luh. – Bože můj dobrý, což to je, že větřík nemá pokoje? – Druha kdy pro svoje nenašel zpěvánky, že letí do výše pod rudé červánky – jaké to dítě, kdo jeho máť? – Aj, vesna, – proto chce pět‘ i hrát’! A proto rejdí v oblačíoblačí, až je po nebi rozvláčí, a zlaté slunko zulíbá dědiny, zapěje slavík – a vše úsměv jediný! To vesny dítě! Jeho spěch – to příroda – to boží dech! – 62