JARO A DÍVKY.
To jaro jest tak svéhlavé,svéhlavé
jak děva krásná k miláčku:
Chvílkou se k němu nakloní,
a po chvílce má vytáčku.
Teď se jí líčko zrumění
co vesny ráno – ranní zář,
a hnedle vedle srdce neklidné
u mraky jasnou halí tvář.
Teď oko její zaplane
jak slunko jarní z vysoka, –
a hnedle žal a divný steststesk
mhu – slzu vodí do oka.
Teď sama líbá milence,milence
jak slunko jarní stromu květ –
aby jej dechem ledovým
popálila co nevidět.
19
Pláč – úsměv, píseň – po ní vzdech,
mrak – slunko, stín – a znovu zář,
to jara – dívky hlubiny,
to vábnotajná obou tvář.
Ó jaro – dívky marnivé,
tak šalby plný váš je hlas, –
květ budíte i hubíte –
přec duše po vás touží zas!...