ŽEZLO A LYRA.

ŽEZLO A LYRA.
Korunu skvoucí na čele, král na svém trůně zlatém sedí, a dolů s výše trůnu hledí, a hledí dolů nesměle. Kol jeho stolce v pevném kruhu se řadí zástup dobrodruhů; v jich rukou meče přeskvělé, 40 opodál hroty kopí září – přec úděs bledý v každé tváři – sám vládce hledí nesměle: Před nimi pevně, přímo, v pýše stál upoutaný pěvec tiše. „Nuž, tyrane!“ tak ujal řeč, „soud vyřkni směle nad buřičem, již neublížím tobě v ničem – k ochraně tvé tu sterý meč. Proč váháš zničit mocí svojí, co zvůli tvojí v cestě stojí? – „ŽeŽe lid jsem budil ze spánku, v nějž uvrhla jej tvoje zloba, – a děl mu, že se blíží doba, kdy pravda vyjde v červánku, – za to’s mi rámě poutem stížil; tu jsem a dím: Mne’s neponížil!... „AjAj, klopíš oko? – Ty se chvíš? Hotova pro tě vojska k boji – a pohled můj tě nepokojí? – Nevěřím tvému štěstí již...“ A upoutané zdvihnul paže: „Tvou šíji těžší pouto váže!“ „Tvůj kat mne zbaví okovů, leč tebe – žádná světa moc! Ni slunka zář – ni tmavá noc, – vždy ovinou tě poznovu, – i po století hrob ti změní národů kletba u vězení... 41 „NesklánějNeskláněj hlavu! povznes líc! Otevři těžké pravdě hrudí, ať pomoc tobě ona zbudí; až umlkne – pak nikdy víc! – Slyš tuto zlatou moji strunu, – zpět k lásce vodí srdce s trůnu!“trůnu! – *** „JáJá bratra měl – to dávno, dávno již. Byli jsme děti prosté, růžných lící, nevinná srdce, něžně milující, – a hnízdkem naším – skromná byla chýž. Leč v malé chýži té – ach, také štěstí, jaké, ó králi znáš jen od pověstí... „NásNás volávalo časné jitro s lůže; a proseb našich prostoduchá slova odnesla k bohu peruť červánková: pak šli jsme oba hrát si mezi růže. A růže nikdy nebodly nás ostnem, – ptáčaty byli jsme v tom věnci skvostném. „PakPak za hory den zlatými šel vrátky; s růžových květů v sladkodechém vánku se neslo tiše políbení spánku – a my – šli spolu k matce pro pohádky. Matičko má! Tvůj modrojasný hled sám v pohádku již krásnou poubled’... 42 „TyTy chvíš se? – ha, proč bledé kryješ líce? – Můj bože, bratr šel co dítě v svět a nevrátil se v chýži k matce zpět – a neuviděl jsem ho nikdy více... Hoj, – odkryj čelo – – On tě jizvu měl, že plechovou si krůnu vstavit chtěl...“ A tucha hrozná tlumí jemu hlas, on letí k trůnu, aby odkryl čelo, co svému rodu v líc se rouhat smělo – však pochopové zpět jej vrhnou zas... A král se chvěje na zlatitém trůnu a čelo skrývá hlouběj pod korunu. Pak zdvihna bledou tvář, dí nesměle: „Nešťastný pěvče! Kam’s mne hodlal svésti? Tvá stezka temná, nekvete jí štěstí. Tu korunu jen viz tu na čele! Co pod ní jest – je minulosti hrob, – mně svitá slávy slunko příštích dob!“ – – Zaúpěl pěvec: „Bože – on to jest! – Což zapomněl jsi vší té slasti mládí? A přímá řeč má k bludu že tě svádí? – Bohdejž by lichotě se nedal svést! Co had tě vábí ona květů středem, a tam tě zrádně uštkne lítým jedem.“jedem. – „VV té noci, kdy nám umírala matka, já s ní se modlil, u ní v bolu zmíral, a smrtelný jsem pot jí s čela stíral – tu zašeptala ústa její sladká: „„Kde Zbihoň můj? Zem šírá – on-li na ní, můj synu, dones bratru požehnání...““ 43 „AA zesnula. Ta mučennice drahá,drahá již nezvěděla, kam jí Zbihoň zašel a jak se bratr s vlastním bratrem našel – nevěděla, že požehnala – vraha! – Ach, tiše, srdce! – Nevyřknul jsem posud, že požehnání v kletbu změnil osud...“osud... „ÓÓ vrať se, králi – bratře! Zkus to sám, zda mé či těchto srdce věrněj tepe! Ó neprodávej duši pýše slepé, odvrz ty cetky, – zvolej: Bratra mám! Co s korunou a žezlem drahoskvělým? Zůstanu králem, – srdcemť vládnu celým!“ ,„Zadrž!“‘„Zadrž!“ dí král a vlhne jemu hled. Neznám„Neznám té cesty, jež by odtud vedla; však silou, ježto mne až k trůnu zvedla, i tebe rád bych na výsluní zved’. Odhoď tu lyru, odlož písní meč, chatry se sřekni, zapři její řeč –“ „Stůj!“ – zahřměl pěvec. Pochopi se chvějí. „Žes pohaněl tu posvěcenou lýru, že zašlapal’s mé srdce, moji víru, promíjím tobě. Za to však ti kleji, rod svůj že chatrou nazvat se ti chtělo! – Vrať se, – či odhal znamenané čelo!“ – – Král s trůnu vstal – a krůnu s čela béře... Aj, vstal i ryk, a zlatný trůn se topí v divokých vlnách mečů, dýk a kopí té zotročilé pozlacené sběře... „„Buď vládni nám, či zhyň!““ – to klenbou ječí. Vše bouří, hlučí – král jen pozbyl řeči. 44 Purpurem čelo znamenané halí, na trůně zlatém v mdlobách odpočívá; neví, že láje: „Sláva králi!“ – zpívá, – krev nezří, co se pěvci z ňadra valí – a neslyší, jak blednoucí se rtové: „Nešťastný bratře!“ sledně zašeptaly...