Kdy první slunka zář ti líbá plné líce,
kdy srdce tvoje ticho, jako poupě v háji,
a tvoje mysl čista, jako rosa v máji,
a poklidný tvůj sen, jak samo hvězdné nebe, –
kdy neznáš ještě svět – a kdy svět nezná tebe,
buď spokojen, a nechtěj více!
Čas přiletí co blyskavice –
a minou léta.
Pak jedné letní noci, hvězdy padajíce
svanou ti s nebe obraz, kyprý jako z pěny.
Ten ukryj v srdce chrám, a chovej bez proměny,
jak ti jej dalo žití v prvním rozednění,
vždyť nad něj krásnějšího souzeno ti není
v okruhu světa.
A putuj dále. Více nevrátíš se zpátky
v tu milou síň, kde prosnils první dětské hrátky;
a ještě krok – a prohlubeň, tak mrtvě tmavá
se tiše jako stín ti podle cesty vine;
a hle tu tvář, jak vábná, unylá i smavá
z ní náhle povstává a prosebně ti kyne! –
A marno prchat! Kam se poutí pohneš v kroku,
ta prohlubeň se všudy tobě vine k boku,
a z neznámého temna zjevy tobě kynou
vždy vábněji, vždy svůdněji – a všechny hynou,
a jenom pocit žalu nechají ti trudný,
že zachránit jsi mohl onen život bludný! –
Že mohl jsi! – Ach, to je tmavá propasť ona,
jejížto délku cestou nikdo nepřekoná.
Jejího dna v tom šeru nikdo nedohlédne,
neustane-li srdce, tvář-li nepobledne.
V hlubině obrovitý, černý proud se valí,
vždy zpěněn, s dutým řevem bije v pevné skalí, –
co chvátí – nenavrátí. Životem jej zvali.
A přec má žití samo pro své vyvolené
i dráhu jinou, co se nad propastí klene.
Ta vede v onu tichou oblakovou bránu,
kde slunko v nachu tone, aby přešlo k ránu,
a hvězda za hvězdou v ty končiny se noří,
by všechny sešly se u věčném světla moři! –
Tam spěchej! Lávka úzká, nehleď dolů pod ni,
kde plují v onom temnu obrazové svodní, –
nemni, že mohl jeden z nich ti blahem slouti;
co moc a sláva, rozkoš, co jsou perle, zlato,
kdy světlou cestu žití opustil by za to,
s vidinou klamnou musil v kalu zahynouti? –
Oj, mámivé ty zjevy když tě v temno svádí,
pomysli na ten obraz nadšeného mládí,
obraz tak čistý, jasný, že jen samo nebe
jím jako zbraní pevnou odít‘ mohlo tebe;
jmenuj ho prací, právem, vlastí zuboženou,
jmenuj ho láskou k lidstvu, nazvi jej ženou
či přátelstvím neb víry páskou drahocennou –
jen uchovej ten obraz mládí v lesku stálém,
aby ti ostal vůdčí hvězdou, ideálem! –
Aby tě vodil tmou po skále nebezpečné,
až vyjde jitřenka a v růžích ráno věčné.