HUS.
Tak tich a něm stál prostřed chrámu
vznášeje mírný k nebi hled
a naň upřeno tisíc zraků
jak blesky zlobných, zhoubných mraků
jen zášť a led.
A césar ve svém majestátě –
a kardinálů v nachu, zlatě
a popů, kněží ve vší slávě
zde na sta kolem stojí:
Jen on v tom bouřném boji
sám trvá něm a tich
s modlitbou za ten hřích
a září na své hlavě.
A když byl vyřknul anathema
hněvivě přísný kardinál,
svá neotevřel ústa němá,
by zjevil žal, jejž zem ta nemá –
pokorný, mírný stál.
3
A césar ve svém majestátě
se zarděl v purpuru a zlatě
a zastyděl se ve své slávě,
když zved naň pohled tiše,
jejž nikdo nevypíše.
Pak stál zas něm a tich
s modlitbou za ten hřích
a září na své hlavě.
Tak tich a něm stál na hranici,
vznášeje mírný k nebi hled,
a zraky dštily bodající
na jeho mírnou, bledou líci
jen zášť a led.
A když byl spoután od pochopů –
kol plno kardinálů, popů
a kněží stálo ve své slávě
a vedle jejich kurtisány –
Tu na lid pozved on i pány
svůj pohled něm a tich
s modlitbou za ten hřích
a září na své hlavě.
A když poslední shasla jiskra
a zmizel jeho mírný hled:
„Nech popel jeho v Rýn se stopí,“
tak děli kardináli, popi,
zrak, zášť a led,
4
„by přinešen na českou půdu
zas neroznítil požár bludu,
by lid ho nectil v slávě
co mučenníka víry!“
Vy bloudi! Ve svět širý
vnik popel něm a tich
a vznítil ve srdcích
tu záři v jeho hlavě!
5