Hus a Tábor (1921)

A jiné básně výpravné, Otakar Červinka

Diplomatická verze Ediční verze
OTAKAR ČERVINKA:
HUS A TÁBOR
[a jiné básně výpravné] Vydal a doslov napsal FRANTIŠEK TICHÝ.
Nakladatel „Kalich“, Knihkupecká a vydavatelská akc. společnost. Praha 1921
[1]
HUS.
Tak tich a něm stál prostřed chrámu vznášeje mírný k nebi hled a naň upřeno tisíc zraků jak blesky zlobných, zhoubných mraků jen zášť a led. A césar ve svém majestátě – a kardinálů v nachu, zlatě a popů, kněží ve vší slávě zde na sta kolem stojí: Jen on v tom bouřném boji sám trvá něm a tich s modlitbou za ten hřích a září na své hlavě. A když byl vyřknul anathema hněvivě přísný kardinál, svá neotevřel ústa němá, by zjevil žal, jejž zem ta nemá – pokorný, mírný stál. 3 A césar ve svém majestátě se zarděl v purpuru a zlatě a zastyděl se ve své slávě, když zved naň pohled tiše, jejž nikdo nevypíše. Pak stál zas něm a tich s modlitbou za ten hřích a září na své hlavě. Tak tich a něm stál na hranici, vznášeje mírný k nebi hled, a zraky dštily bodající na jeho mírnou, bledou líci jen zášť a led. A když byl spoután od pochopů – kol plno kardinálů, popů a kněží stálo ve své slávě a vedle jejich kurtisány – Tu na lid pozved on i pány svůj pohled něm a tich s modlitbou za ten hřích a září na své hlavě. A když poslední shasla jiskra a zmizel jeho mírný hled: „Nech popel jeho v Rýn se stopí,“ tak děli kardináli, popi, zrak, zášť a led, 4 „by přinešen na českou půdu zas neroznítil požár bludu, by lid ho nectil v slávě co mučenníka víry!“ Vy bloudi! Ve svět širý vnik popel něm a tich a vznítil ve srdcích tu záři v jeho hlavě! 5
TÁBOR. (Historická pověst.)
Vstup.
Choustnik.
Koruna jak bájných časů na temeni mocné hory, kolem sebe temné bory jako hustý závoj vlasů, hledíš k nebi, šedá věži Choustnického druhdy hradu. V dálce sok tvůj, Tábor, leží zkusiv jak ty, časův zradu. Na severu, na východě černají se hory, lesy, se západem v stejné shodě. Hle, tam slunce svitlo kdesi na šumavské velikány věčně zelené a vážné pohraničné obry strážné, pilíře ty zemské brány. Hrdě jak trůn pánů z Růže hledíš k nebi, věži vzdorná: nedaleko mrtvých lůže 6 stojí děsná hladomorna, roztříštěna blesku zlobou, lidmi, druhdy tvými sluhy. Vede posud boj zde tuhý s nelítostnou časů dobou. Její temné, chmurné skráně, rovny jednou pekel bráně, krášlí poesie zdobou délka věků slitovnických, délka utrpení lidských. Střemcha vonná s ostružinou ovila tvou zbitou hlavu, jako laur, jenž věnčí slávů dosaženou krví, vinou, – korunou, jež trny vbodá reku v skráň, jemuž se podá. Poutník hnaný širým světem zabloudil sem ptáka letem, dumal ve tvých zříceninách mohutných i ve svém pádu. Malebných tam ve skupinách buky osamělé stály kolem zbořeného hradu: duchové se býti zdály – v bledě modrém luny svitu z dávno zašlých, slavných dob. Větvemi větérky hrály, jak by jimi provívaly roucha duchů ze blankytu, 7 hledaly svůj časný hrob. Stkány z lunosvitné příze, jako v běloskvoucí říze stanuly tam nade věží, která šedou dálku střeží. Po čem prsa dávno prahla, co pne duši básníkovu nepřístupno hmotě, slovu, v nebesa ta neobsáhlá plná hvězd a věčné krásy: to jak stříbrotkané jasy, jak by duší hudba táhla nevýslovně bolná, čarná, linulo se v prsa sprahlá, tisklo se, jak slza žárná v oko mé a moji duši. Ulehl jsem v vonné trávě. Ticho, jež nic nevyruší kolem snilo. Půlnoc právě. Celá minulost ta krásná nade mnou jak hvězda jasná táhla, sen jak v mojí hlavě minulost, jak bouře žasná: snil jsem o té naší slávě, nad níž není slávy jiné. Paprslek hvězdy stříbrem se line, po něm pak stoupá, lehce se houpá, 8 jako ta luna, nebem jež plyne, čarovná víla – jako sen: Spřádá mé snění, které se mění eolské harfy jak liboznění v minulý dávné slávy den. Paprskem hvězdy nese mne víla výš a výše v duchů říše, kde se tak klidně, lahodně dýše – jaká to nezdolná nese mne síla? Zdali to pravda? Snem se to nezdá! Již se dotékám tajemství věčna – stojím to na prahu nekonečna? Kde moje kolébka, kde moje země? Víla mi odpoví – hudba jak jemně: „Modravá ona mizící hvězda...“ l. l.
 „Kdo jste boží bojovníci“ pěje vojsko vítězíci, nad kterým se kalich vznáší krvorudý, v černém poli. V brzce širou vlastí naší Žižkův buben zahlaholí, jako z jara ohlas hromu hučí korunami stromů. Prsa kynou, oko blyští vírou pevnou, jako skály, 9 o které se moře tříští, když se příboj k břehům valí. Dílo slavné dokonáno. Mikulášem pánem z Husi slavně bylo bojováno: Oldřich s hanbou prchať musí. Pravý ráj, ten přechod jara svěží vnady v léto parné, v kterémž něco z obou hárá jako v mladé žínce švarné: vše to tisklo v kraje širé nádech snivosti a touhy, tak že srdce v slasti čiré mní zde zříti obraz pouhý – z dětství svého, snů svých z mládí – vroucí lásky, než nás zradí. Modro lesů na obzoru, modro vody v šeré dáli, hora stíhající horu, jako by se dobíhali ve hrách dětských družka s druhem, zavíraly polokruhem široširý kraj ten smavý, na němž slunka zásvit hravý kouzlil soulad jako v líci milované vroucně děvy povždy nové kouzlí zjevy výraz duše mílující. Na cimbuří mocné věže 10 starý hradní dálku střeže. Přísným okem, přes něž sivé obočí se převěsilo, hleděl do té dálky snivé, jak by jej cos poděsilo. Jasně temné jeho oko stopilo se přehluboko v kotlinu tu, krásy svěží: nehledělo na tu krásu, nýbrž bráníc slunce jasu zřelo tam, kde Tábor leží. Pošinul on biret tmavý v čelo svojí šedé hlavy, aby viděl ještě lépe: „Což dnes oči mé jsou slepé?“ zamumlal pak mezi zubyzuby. „Jak pak může vítěziti on, jenž nyní zemi hubí, Žižka, když mu nelze zříti?“ Svěží větřík zadul v horu, stařec v plášť se halil úže. „Opět v smutném rozhovoru? Jak jen sám zde býti může?“ za ním ozvalo se hlasně, jako zvonků znění jasně, zároveň kol šíje muže ovinulo děvče rámě: děvče, svatý obraz v chrámě, kypré, svěží jako růže. Přes šíj sedícího otce 11 nakloníc se rychle nato vtiskla polibek jak zlato v ústa jeho, něžně, krotce. „Dobré jitro, otče drahý, snídaní již na tě čeká. Pověz mi, co tě tak leká? Očekáváš posla z Prahy?“ Při tom děva laškující líbala mu starost s lící. Pousmál se stařec vlídně – kdož by neusmál se blahem, kdo by zíral škarohlídně čta v tom tmavém oku vlahém tolik lásky, dobra, víry, kdo by neusmál se blaze, komu Bůh dal v jeho dráze najíť taký poklad čirý dětské lásky, oddanosti, krásy, mládí, jakých hostí málo v sobě svět ten širý? Pohladiv jí tmavé vlasy políbil ji v čelo bílébílé, zahleděl se v oka jasy, v půvaby ty roztomilé. „Ano, čekám posla z Prahy, milé dítě,“ zahovořil, při čemž zrak svůj v její nořil; „místo něho zřel jsem vrahy zvedat meč svůj, břitký, nahý. Víš, že dávno posla čekám, 12 jenž má přijíť pro nevěstu. Znáš však nejistou též cestu, proto se o něho lekám. Kolkolem své Tábor sítě rozestřel jak pavouk černý, proto lekám se, mé dítě, že snad zhynul Bořek věrný.“ „Ustaň, otče, nemluv dále, poblednuvši zašeptala, a jak bez dechu zde stála. „Co tě leká nenadále?“ odhovořil otec starý, hledě bystře na svou dceru. „Dávno mlád už nejsem, věru doba rodí náhlé zmary, neustálé nepokoje. Nejistota, zhouba boje – jako bouř, jež všecko ničí, zemí třese kol a syčí. Bořka znáš po dlouhou dobu; dobrý jest a mladík švarný, otce svého syn to zdárný, jenž nepřečkal časů zlobu. Válčil, padl pod Žižkovem pro toho, jejž králem zovem. Pro svou víru, vlast a krále válčí jeho syn též dále. Já pak učinil slib svatý, že svou dceru svěřím synu, který ničí kalich klatý.“ 13 „Ustaň otče, sice zhynu,“ uděšená vypravila ze sebe tu jeho dcera. „Celý den jsem s tebou byla, chci být s tebou do večera. U tebe mi blaho zkvétá – co mi do celého světa? Snad mne odtud nevyháníš?“ – „Ty mé srdce bolem raníš, stár jsem; Bořek v službě páně nastoupí kdys moje služby. Odevzdav tě v jeho dlaně nepocítím více tužby, umíraje spokojeně odejdu k nebožce ženě. Či snad – nedej velké nebe – či snad bez mé vůle jiný odvážil se klamat tebe?“ – Není, otče, při mně viny, nač mne soužíš, nač mne mučíš? Tys mi pouze duší milou: k lásce žádnou světa silou srdci k srdci nepřinutíš.“ – Při tom štkajíc, tváře růžné ukryla na prsou jeho. „Nezná posud srdce mužné, nezná přání milostného; pravdu má; zde z žití rána jak ta jedle nehlídána rostla bez vší vášně, touhy, 14 život lidský jest však dlouhý, nezná ho, až jednou zkusí. Zkušenost pomoci musí, dříve, nežli zavru zraky“zraky.“ zahovořil stařec k sobě, hledě dívčí na rozpaky. „Pojďme; dosti času tobě; pravdu máš; jsi ještě mláda; já tě nevyháním, věru, vím, jak mne máš, Věro, ráda,“ řka to, políbil svou dceru, ještě jednou v hladké čelo, které záři vstříc se skvělo; načež, pousmáv se na ni, růžnou jak to jitro ranní, které na východě hoří. sešel s věže do nádvoří. II. II.
 Neznáš dráhy ptáka vzduchem nevyslídíš cesty hada, nezabráníš, lásky ruchem když lnou k sobě srdce mladá. Z jara musí růže kvéstikvésti, z jara pták své hnízdo staví, srdce dívky pták je hravý, který v lásce hledá štěstí. Přileť, sokole můj smělý, přileť k zavřené své druži! 15 Toužím po tobě den celý, vždyť Bůh vdechl lásku v růži...“ Tak si vzdechla děva nyní, osamělá na cimbuří. Náhle zrak svůj rukou stíní, zdá se, že se obzor chmuří, za lesem že bouře duní. Přec kol jasno, nikde mraku, klidný kraj sní na výsluní. Náhle dívčímu se zraku mrak zdál býti podezřelý: blíže on se, blíže valí, přes hory a přese skalí, z něho blesk se nesl skvělý – časem hromy zaduněly. Není tě to mračno více: zdá se, že to v černém lese po zemi se bouře nese – „Ha, to naši prchajíce!“ Za nimi se ženou prudce vítězící Táborité, jako krupobití líté, v předu na broni jich vůdce. „Ha, tam Ctibor!“ poznala ho v bleskotu a hrůze seče podle svíticího meče, každou ránu prodá draho. 16 Na Oldřicha, pána z Růže, kalicha a vlasti zrádce žene, již jej stihnout může – zdá se ztracen, mocný vládce. Tu se z hradu tajné brány zástup bojovníků rojí; nevidí je podobojí, až když vzadu napadeni. Odrazili zrádné rány. K ústupu však na znamení udeřily zvučné trouby, davše dosti poučení pánu z Růže dílem zhouby. III. III.
 Plný dvůr koni a lidmi se vlní; Oldřich, pán z Růže, se navrací z boje; do síně kráčí, již jizba se plní bojovným zástupem rozličné zbroje. Řinčení ostruh a surové hlasy, klení a rozhovor divoké chasy, raněných steny zněly tak strašně smíšeny s výbuchy divoké vášně – rozlehlým dvorem bez ladu skladu kroužily po síních širého hradu. Do bytu hradního pan Oldřich z Růže v brnění zlaceném vkročil teď pádně: „Zde ti ho vedu! Tohoto muže, 17 který mne v ležení napadl zrádně – sotva jsem vyvázl s hanbou a škodou – potok byl krve pln, jak bývá vodou; Mikeše z Husi jest rukou on pravou; nyní ji v hrsti mám – nedám ji zpátky, kdyby mi dával zaň veškery statky. Starče, ty ručíš zaň vlastní svou hlavou.“ S výsměchem divým se zajatci rouhá, který ač spoután a poraněn v boji, stál jako pravý rek podobojí – bohatýr klidný, hrdý a mračný; vida jak na vzdech jest nepřítel lačný, nehnul ni brvou – socha to pouhá. Vysílen, bolestí přemožen, bledý, nesklonil před pánem mocným své hledy. Zdálo se, oheň že v očích se množí, promluvil na to, jak bojovník Boží: „Sám jsi ty zrádce, Oldřichu z Růže, nehoden poctivé pravice muže. Kulhavý dříve již na jednu nohu, okulhavěl jsi též o Pánu Bohu. Můžeš mne mučiti, páliti, stíti, v tvé kůži nechtěl bych přec nikdy býti. Ty zemřeš proklínán, beze cti, víry, zradil jsi národ náš a kalich sirý. Mne pojme v náruč svou po krutém boji slitovník věčný a rány mé zhojí; duše tvá, černější noci, tak vzteklá, poletí s krkavci do výhně pekla!“ Pobledl více a sesinal v tváři. – 18 „Životem splatíš mi, nestoudný lháři!“ zasípěl pan Oldřich divokým hlasem. „Zavři jej, starče, hned do hladomorny o chlebu, vodě; já poptám se časem, jak brzo skrotl ten Husita vzdorný!“ „Pane, on poraněn, poraněn velmi“ – hradní se pokorně odvážil slova. Pan Oldřich zasvítil očima šelmy, zaskřípěl zuby a rozkázal znova: „Snad tě tvá hlava již na pleci mrzí? Pomohu, starče, jí ku klidu brzy. Mám také chléb pro tě ve věži, vodu! Sloužil jsi věrně vždy mému zde rodu – to jen tě chrání, nuž, nestav se vzdorně – vari, již ku předu, ke hladomorně!“ Výkřik, jak v hrudi kdy srdce nám puká zazněl tu za nimi: dívčina mladá jak bříza podťatá, bez dechu padá – jako by něžná ta, slábnoucí ruka kolena pánovi obejmout chtěla v prosbě za zajatce – v tom zkameněla. Zachvěl se vězeň: „Ta ukrutná muka neuspořil jsi mi, veliký Bože“ – zrak jeho k nebi zřel, bolest to pouhá. „Staň se tvá vůle, jen sketa se rouhá!“ – „Odneste omdlelou na ono lože; zajatce odveďte! Máš hezkou dceru, věrný ty hradní, ba na moutě věru!“ 19 IV.
V komnatě ticho, lampa tam hoří, noc již v půlnoc přechází. Na loži dívka ve sny se noří sny plné trudných nesnází. Ctibora vidí vítězně z boje vracet se vesele na koni k ní: „Nesu ti, Věro, památky dvoje, pospěšme, než se rozední.“ Do kaple hradní kráčejí dolů, otec jim sotva stačí již, ženich a nevěsta vedou se spolu, stoupají po schodech níž a níž. V kapli je temno, jen u oltáře, kde na ně duchovní dávno již čeká, magická, bledá proudí se záře – těší se Věra a zároveň leká – nebo v té záři, pro živé nebe – rakve jsou černé dvě vedle sebe. Již stojí před knězem, ruce jim pojí, na to jim vážně na rakve kyne: „Kdo věří v něho, ten nezahyne.“ „Snáze nám pospolu kráčeti v boji,“ Ctibor dí s podivným úsměvem k ní. „Hle, to je naše svatební lože,“ vede ji k rakvím... „Všemocný Bože!“ – „Probuď se, Věro! Ta v horečce sní!“ 20 V.
Vyjeveně pohleděla kolem; byl to otec, který s trpkým bolem probudiv ji, hleděl na ni v tichu, na svou dceru, druhdy svoji pýchu, nyní přemoženou žalem, bledou, jako hříšnici když na smrt vedou. „Pozdě-li již, otče?“ zašeptala. „Půlnoc právě; ty jsi chora, dítě, jakýs divý sen tě lapil v sítě.“ Věra posud v polosnu se zdála. „Již jest mrtev?“ vzchopivši se zpola prudce na loži svém na to volá. „O kom mluvíš, dítě?“ tvář jí hladě ptá se otec, slzu maje v zraku, která vyplynouc jako hvězda z mraku perlou mizí v stříbrošedé bradě. „O kom? o něm, o Ctiboru jatém,“ Věra dí, nach zaplál v líčku zňatém. „Ty jej miluješ? O, dítě, běda jemu pomoci se více nedá –“ „Půjdu k pánu, padnu na kolena, smiluje se –“ praví rozechvěná. „Smiluje se jistě, ačli lidsky cítí; řeknu mu, že nelze mi zde žíti bez něho – já půjdu na tom místě –“ „Upokoj se, půlnoc přešla sotva.“ – Půjdu tedy k němu zítra jistě.“ – „Strhá-li se poslední ta kotva?“ 21 otec s úzkostí děl v oku, v líci, považ, my jsme oba katolíci, on pak Husita, ba Táborita, jemuž pán můj nikdy nepromine porážku svou dnešní – on pak zhyne!“ „Zhynu s ním!“ dí Věra. „Mně však svítá: Poslyš, otče, kdyby změnil víru – odpřísáhnul?...“ „Toho neučiní, znám je všechny; bude jako jiní!“ Kdyby ale k vůli mému míru. – lásce mé – já prosit budu vřele jménem lásky – Krista Spasitele.“ VI. VI.
 Druhý den; tma pustá; kolem stěny hluché, tvrdé, kamenné a chladné vlhký zápach vůkol rozestřený jako v hrobce – smilování žádné. Do vězení okénkem skrz mříže aspoň světla proud dost malý vniká, vězně nadějí přec k žití víže – zří on, slyší, pomalu si zvyká: ale v hladomorně, duté skále věčná tma a věčné ticho vládne jako v pekle – smilování žádné: věčná tma a věčné ticho stále. Pouze červ, jenž v lebkách dutých hlodá, na kterých své vězeň našel lože – 22 „za živa jsa pohřben, věčný bože“ hlasem tím též v srdci jeho bodá, pouze červ ten, neustálým ruchem tikot hodin jak v tvém pokojíku ruší ticho v sklepení tom hluchém, znenáhla jak v prs by stápěl dýku; zoufalost si pohrává tvým s duchem, biješ v necitelnou zeď tu pěstí, krev až prýští z ruky, kosti chřestí, voláš, klneš – naslouchaje uchem, v kterém krve val jak orkán šumí, zdali tobě někdo porozumí – pochycuješ dychtivým svým sluchem každý šust; tu kroky pádné slyšíš – s poslední nadějí hned se stišíš – prosíš o milost – tak úpěnlivě – kamení by slitování mělo: nad hlavou smích zazní pohrdlivě, kroků harašení dále znělo. Pochůzka to stráže nad tvou hlavou: směje se, kol vidí zemi smavou, ty pak mřeš zde v hrobě bez lítosti. s křikem hrůzy klesáš na ty kosti... Ctibor druhý den, již hruzy snášel, pod kterými v šílenství by kleslo srdce každé, nežli by je sneslo – on však v beznaději sílu našel: sílu víry, sílu skalopevnou bohatýrů ducha, neúmornou, 23 kterou nesl hrůzy myslí vzdornou: viděl ve všem vůli Boží zjevnou. Raněn, sotva jednou rukou zdravou vody dosáhl, jež stála v džbánu – schladil ústa, schladiti chtěl ránu – tu však nazpět klesl těžkou hlavou. Viděl, že zde naděje mu schází, naděje ta pozemská, ta slabá, která na život jen časný sází, výše povznésti se příliš chabá. Usmál se, neb jeho naděje se upoutána lásky mocí svornou do věčnosti vítězslavně nese skalopevnou vírou neúmornou. Oj, jak sladko v bitvě rudé mříti v hluků střelby, při vítězné písni, duch kdy uvolněn – pro volnost svatou smrti celuje tvář ledovatou, – symbol svobody plá z prsou muže, smrti krvavá a pyšná růže: oj, tak sladko mříti bohatýru! Ale zde, kde svědka nemá, jenž by sdělil šťastným bratřím jeho o zápase ducha hrdinského, kde i ozvěna jest kolem němá, poslední vzdech sotva zašelestí ve skále té, jako ve předtuše, ó toť trýzeň nejsilnější duše – protí ní i peklo můž býť štěstí. 24 Druhý den již minul; časem pouze Ctiborova mysl procitnula, aby zřela děsné kolem nouze, načež ústa smutně zašeptala: „Věru svou, tu viděl bych rád dříve, nežli zemru, bych ty tahy tklivé vryl si v pamět tak, bych v světě jiném setkal se s ní jako s cherubínem!“ Zaslzený zrak se v temno tratil: ha, co to? Snad nad hlavou mu svítá – snad již zemřel? Nebe jej to vítá? Na vše zapomněl, jej úžas schvátil. Jasný paprslek, hle, tváři krášlí snášející se v to temno pekla – vzpomínka jak dní, jež v mládí zašly. Blíží se – tu hrůzou kolem zleklá, postanula – vzkřikla v ustrnutí, načež s pláčem podle něho klekla. Ctibor s úsměvem zřel, bez pohnutí. „Díky tobě, Věro, dívko svatá, cherubem jsi: zář tvá jasně zlatá, křídla tvá se v nekonečnu tratí, s tebou, Věro, než mě propast schvátí!“ šepce v domnění, že sen již skutečností. „Vzpamatuj se přece,“ ona praví, podpírajíc v štkaní jeho hlavy, kterou klesnul na hromadu kostí – „Já jsem to, ty žiješ, já, tvá Věra. 25 Máme naději, že vyjdeš záhy, pán již svoluje i otec drahý, svoboden pak budeš do večera. Pán byl pohnut, jistě pohnut tuze, slíbil, že tě osvobodí – ale –“ tu se zarazila nenadále, jak by zkamenělá v děsné hrůze. „Nikdy!“ pravil Ctihor povstávaje: navrátil se z kýženého ráje v skutečnost a hledě nyní pevně na svou nevěstu, svou drahou Věru, svítil zrakem jak meteor v šeru. Nikdy! slovo osudné a hrozné vysloveno v bitvě ve lomozné, protivník kdy u nohou se svíjí, zrak tvůj v jeho zrak se ohněm vpíjí – Nikdy! slovo se rtů drahé ženy, slovo, v kterém kletby obsaženy, věčných muk a rozdělení věčna: ty jsi v pekla sžírajícím žáru, zemřít nemoha jsi vydán zmaru, ona v nebi, tam kde dráha mléčná. Pak-li ale oba v nebi spolu: tu se peklo nevýslovných bolů u nohou vám svíjí – v hloubi bezdné bez konce a míry, jež vás dělí na věky a všude, blesk jak skvělý, který drtil padlé archanděly, který půlí navždy říše hvězdné, 26 kam jen noha vaše věčnem kráčí kletbou touhy neúkojné – v pláči. „Poslyš, Ctibore, což nejsme děti jednoho zde otce na té zemi? Nepřichází člověk na svět němý, nahý, slabý – co nás tedy světí, než ta víra nezkalená, čistá, láskyplná božská v Jezu Krista? Zdali duch náš v smrti nezaletí k prazřídlu té božské lásky zpět? Zda v tvém srdci neroste to výše obsahujíc mě i hvězdné říše – jaký malý lásce naší svět? Nač to dělení, ta krutá válka, nač ty děsné hříchy, kruté vraždy, nad nimiž genius lidstva zalká dávaje se s hrůzou k nebi v let? Není-liž zde bratrem člověk každý? Nač ty hrůzy pro jednoho Boha, sám jenž děl, že obydlí má mnohá?“ „Nikdy, Věro! Neznáš sílu moci, která vede národ český právě v nový den tou bohopustou nocí, pravdou věčnou k nehynoucí slávě. Nikdy! Mám snad z odpadlíka ruky přijíti zde milost vyprošenou třeba mojí milovanou ženou? Vím, co říci chceš: bych změnil víru. Pohleď, duše drahá, do vesmíru, 27 právě víra ta, ta věrnost sobě činí silnými nás v každé době. Ne, líp zahynouti v trýzni muky, jakou chystá zrádce víry, vlasti věrným Čechům; nemám pro to slova líčiť to, co hruď má k němu chová! Rád by sklátil národ do propastí Kutnohorských – jedním kata rázem povalil by vlast nám, matku, na zem veden chtíčem srdce zločinného: rozšířiti panství rodu svého. Můž zde Čech býť chvíli na rozpaku?“ zvolal, nadšení zář maje v zraku – „Dnes je Husita jen Čech ten pravý, Tábor hlava – Žižka rozum hlavy. Nemůže zde býti cesty jiné: železnou svou hrudí hajme víru, která nezná s protívníky smíru, pokud neuznají pravdy ryzí, před níž život jako bleskem mizí, v níž kdo věří, věčně nezahyne. Nikdy kalicha – to svatě pravím – nezapru a Oldry nepozdravím!“ Nový proud tu světla náhle padnul na dno hrobky, v které smutek vládnul. Sestupoval hradní ostražitě ohlednout se, kde dlí jeho dítě. Zaslechl on slova Ctiborova: v srdci jeho zápasila znova láska k dítěti s tou velkou láskou, 28 která jako fénix vlastním žárem hrozí vyznavačům časným zmarem, která není pokryteckou maskou vášně podlé, která v činu mizí – ne, ta láska nekonečná, ryzí, která dříme v každé lidské hrudi, sílu nadlidskou a hroznou budí v srdcích vyznavačů od ní vzňatých, láska k svobodě a drahé vlasti, láska, která klesá do propasti pro svůj národ s vírou věštců svatých: že i nejděsnější noc nám mine, národ ale přece nezahyne. Volal zticha Věru: bez ozvěny pohltily slova děsné stěny. Přiblížil se tudíž; našel oba, Ctibora i Věru ve objetí. Přiklonil k nim ucho: malá doba, podle kleknul k modlitbě on třetí. Hlas se ozval pána z Růže nyní: „Kde jsou všichni? co as dole činí? Ozvi se přec, co tam Ctibor dělá? Odpřisáhne? dám přivaliť kámen!“ Jako vzdech to zavanulo: „Amen! Přival, kate, na ta naše těla hory z Krkonoš a ze Šumavy, pozvedněme přece s pohrdáním nad tvou nevěrou a bídným lhaním naše poctivé a věrné hlavy. Neudusíš víry smrtí litou! 29 Já, tvůj dříve sluha, nohou v hrobě, zhrdám milostí tvou v této době, umírám – jsa duchem Táboritou!“ Doslov. Doslov.
 Jak by hrom udeřil náhle, probuzen jsem ze snění v šíleném jak domnění, že mé hrdlo, žízní zpráhlé volá po vodě – a krvi, která svobodu vždy mrví – mru, a přece volám vzdorně: „Přivalte si na ta naše těla hory z Krkonoš a ze Šumavy, zvednem přece čela naše smělá, bychom vešli ve chrám věčné slávy!“ Zbudil jsem se ve vonné zas trávě. Ticho, jež nic nevyruší, kolem snilo o minulé slávě, hudbou doznívalo v mojí duši. Patřím k obrovité věži, která šerou dálku střeží: zdá se mi, že vidím stíny milenců se míhat nad ní; stojí tam snad starý hradní, mstitel Oldřichovy viny? Sovy hlas tu zazněl zdlouha, jako smích, jenž mukám mým se rouhá. 30 Pověst ta však, s oněch výší zvěsti zpět se nese, třesoucí jak tón, od země té k hvězdám všehomírem, ztracené jak štěstí bolné jest – k zemi zpět se nese její skon: jako stříbrozvuký večer zvon od země zní k hvězdám v světě širém. 31
ŽIŽKŮV TÁBOR.
I. I.
 Před Kolínem, stranou na poledne tam kde cesta k Hoře vede Kutné, vozů hradba hrozivě se zdvihá, jak zdi báječného obrů hradu: pověstnýť to tábor slepce Žižky, vojevůdce božích bojovníků, před příchodem Páně jdoucích světem očistiti lidstvo z kalu hříchů šelmy sedmihlavé, Antikrista. Jako bouře čistí povrch země, blesky, větry, hromu otřásáním, vlahou s nebes ji pak osvěžuje, by se znovu stkvěla zeleň na ní: tak též mraky božích bojovníků zemí jako jarní bouře táhly: vozy byly temné, těžké tuče, zlověstně již z dálky rachotící, meče byly její blesky jasné, střely byly zhoubné krupobití, cepy byly klíny hromonosné, 32 hukot děl zněl jako chorál hromů, slovo boží bylo vlahou nebes. Zimní den se šeří. Hle již svítá v dálných rovinách tam na východě, nad Lichnici, nad Železné Hory, vyplynul již první předsvit zory. Havran, vznášeje se nad rovinou divě zakrákoře, letě tamo, den kde svítá, probouzí se zoře, potěšen svých druhů nad novinou, že tam leží trupů k nespočtení. Za ním druzí perutí svou těžkou výše letí nad ležení české v šumu křídel, klektu, krákorání jako živé černé, zhoubné mraky k východu, kde slunce jasné vstává, kde je množství hodů očekává. Větřík zavál mlhy do kadeříkadeří, ta se choulí, čeří, načež klesá; růžový svit na východě plane, slunce vzchází krvavé a rudé, jak štít světovládce obrovitý před nímž mlha do údolí couvá. Z ní, jak pošmourný mrak v zimním ránu z vozů ohrada se temná zvedá. V táboře je ticho. Pouze hlídky odměřeně kráčí po ohradě 33 v zbroji tmavé jako bájní obři. Za táborem Kolínu zřít věže, chrámy šedé, divné štíty domů. Za nimi v kraj šírý přes rovinu bělejí se dálné Krkonoše. Zazvučely v hradbě bubny ranní: aj, jak oživil se šírý tábor! Kouře ohňů k nebi vystupují, k snídaní to chystají se krmě, hlasy lidské zvučí v ržání koní, vojíni jež k napájení vedou. Venkovanů dvé zde cestou spěchá, od Hory kde cesta k Nebovidům. Ubožáci! Hrozné přišly časy! Co vám nepobrali vojska davy, to vám násilím vzal cizák dravý. Starší šedivý již. V tváři rázné starostí má vryto množství vrásek. Modré oko nepokojně bloudí po Žižkově z vozů spiaté tvrzi. Ústa, bolem spiatá, časem šepcí soudruhovi slova ke útěše. Kolem čela hloubně zbrázděného poletují šedé, dlouhé vlasy. Nepokryta jesti šedá hlava, neboť teplou čapku, vydrovici, synu junáckému na skráň vsadil, 34 který raněn, podlé matně kráčí v dlouhý, teplý kožich zahalený pravicí se o hůl podpíraje, levicí o stařičkého otce, jak by klesal mdlobou nad propastí. Na mladistvě pěkné, bledé líci obvazek se kolem čela bělá zkrvácený nad sklopeným zrakem, přichmuřeným zlověstným co mrakem, černým obočím co perutěmi. Mlčky jdou, až starší, otec, stane: Hradba vozová jim v cestě stojí, vozy k vozům připoutány ztuha, na krajním muž v plné zbroji jiskrným svým zrakem hledí na ně šišák na hlavě, cep v tuhé pěsti. Opřen oň, na chodce s hůry shlíží, krzno splývá přes mohutné údy, kryjíc pancéř, na němž kalich rudý. Starý sedlák zastavil se v kroku, načež obdiv jeví v tato slova: „Báječný hle Žižkův hrad jsme našli, hradbu vozovou, jež v lůně skrývá hrom i blesky, cepu krupobití, províjíc se přes hory a stráně, kolem řek jak v jedno tělo slita, hradba boží divná, obrovitá, v které vévodí sám anděl Páně!“ 35 Mladší ale takto zahovoří k otci, jako ve horečce, prudce: „Spěšme, otče, krev mne v skráni pálí, srdce mé jak zvonu tepe v prsa, oko, krví podlité, je slepé, cítím by oheň pálil v dlani – V uchu mém až posud výkřik slyším ženy mé, mé holubice bílé, v niž sup dravý necitné vbod spáry – Spěl jsem na pomoc přes jeho tělo, v tom však druhý, třetí zkřiknul: vari! čtvrtý odnášel však ženu moji – slyším její výkřik: Jesu Kriste, když jí pohan prznil tělo čisté!“ „V tom jsem ze sněhu tě, synu, zvednul – ránu měl jsi v hlavě – údy tuhly –“ „Otče! ku předu – sic rozum ztratím... Litoval jsem, že křik srdcervoucí, jejž má žena v skonu vyrazila, nerozbil má prsa jak hruď zvonu, že s ním srdce nepřestalo tlouci. Nyní vzdávám tisíceré díky Bohu všemocnému – aneb ďasu – že, jsa živ já ztrestám hanebníky – ku předu již, otče! přišla doba.“ Popošli. V tom vousáč na povoze zkřikl, mračně oba s hradby měře: Stůjte! Kdo jste? Odkud cesta vaše?“ Lek se otec obrovité stráže: 36 „Z Nebovid jsme sousedé,“ dí plaše. Vousáč dál se táže: „Znáte heslo?“ „Jaké heslo?“ nejistě zní z dola. „K Žižkovi jdem, o němž ohlas letí že on zastancem je svojich dětí, pravdy Boží nedobytnou tvrzí, aby ubohým nám zjednal právo.“ „Haha!“ vousáč odpovídá s hůry. „Snad by hledal ukradenou krávu? Vari! to by se sem takých sběhlo!“ „Bratře!“ stařec prosebně mu vece, „nevěstu mou, ženu mého syna –“ Stráž však na vozové hradbě volá: „Neznáš heslo?“ „Ne“ „Tož vari, vari, sice posvítím ti na cestu!“ Starý otec žaluje tu zticha, hlasem přerývaným, v beznaději: „Co si počnu? V zimě, bídák starý, sám a vyhnán z chaty s chorým synem? Že nás neutloukly Uhrů davy, než zde zemřít hladem, zmrznout zimou, když se nesmiluje vlastní rodák“...rodák...“ „Pomoz!“ zoufale on v posled volá, „Pomoz pro tu svatou víru Krista, zvěstovanou Husem mučedníkem!“ Na hradbě však neúprosná stráže starochovi v odpověď rce tvrdě: „Věrný Husův jsem, tož Táborita! Kázeň Žižky ocelí však psána. Líto je mi tebe, tvého syna. 37 V okolí však bloudí lidské šelmy Antikrista, jenž se Sigmund zove. Pod pokutou, ztrátou cti i hrdla nesmím vpustit, kdo mi nerce heslo!“ Vzdech se vyrval hlubný z hrudi starce – syn však, jako probuzený ze sna: „Váháš, otče“ praví. „Čas nám prchá spěšme pomstíti se nad pohany.“ „Nelze, synu! Běda, neznám hesla, rodák brání vpřed, vrah vzadu číhá.“ „Totě k smíchu!“ šíleně syn volá: „Bratře!“ mluví k stráži sedlák mladý, „bezbranných se bojíš? Žádáš heslo? Což je v českých vlastech jiné heslo nad zář žhoucí za hranice Husa?“ Mládec hlavu zved, žár z očí září, každý úder, kterým srdce buší, kladivem je kovářovy výhně, až to překypělo v jeho duši nadšením, mstou, ušlechtilým hněvem, krví, hlukem bitvy, zněním zvonů nad zničeným štěstím, žitím ženy. Sedlák stal se obrovitým zjevem, každé slovo kladivo co buší v kovářově dílně v kovadlinu: „Heslo chceš? Ten výkřik srdcervoucí ženy mé, již pohan litý zdávil, zoufalý ten výkřik věrných Čechů? Heslo? – Kdo jste boží bojovníci!“ 38 „I zákona jeho!“ stráž dí na to k brance spěchá – poutníci již vchází. Otec podiv takto slovy jeví: „Zázrak to! mně tuhnou údy v led. Jak jsi uhád heslo?“ Syn mu vece: „Stín mé ženy – pomsty Bůh mne ved!“ II. II.
 Prošli brankou. Za ní nová stráže příchozích se táže přísným hlasem: „Noví hosté?“ „Boží bojovníci.“ „Amen. Jděte, neptám já se více.“ „Já se ptám, kde českého máš krále?“ volá junák s divým v oka žárem. „Blázníš?“ Zde jsme sobě rovni: bratři!“ „Haha!“ junák odpovídá smíchem, „pro jiného bajky, ne však pro mne. Na koho zří celá česká země? Čí to vojsko? Tábor ten kdo vodí? Vojevoda české zemi králem!“ „Bratře!“ stráž dí „o tom zticha mluvme –“ „Zticha? Pravdu možno říci směle! Jak že, Čechové by neviděli, jediný kdo celý muž je, vudce?“ vojín přistoupil v tom k němu, opásaný dlouhým těžkým mečem, poklepal mu vlídně na rameno, takto jemu promlouvaje mírně: 39 „Naučení tobě dáti musím, dříve, nežli do tábora vkročíš. Nebezpečno jedem hrát co lékem: Víš, že bratr Žižka s málem počal? Žijí dosud mnozí mezi námi, kteří běhy jeho pamatují, když byl psancem. Dnes by měl být králem? Pro Václava, krále, meč kdy tasil, s polou žebrák, vyštván pány z Růže, pro mdlé tělo neměl odpočinku; mocný sklízel pán, co zasil sobě, škůdcem země jmín a loupežníkem, než mu úkryt přála milosť krále u dvoru za vše ty strážné služby. Co by za to dali páni z RůžeRůže, kdyby měli v moci toho muže?“ „Ba!“ dí jiný, přistupuje blíže, „dnes když šlechtě, mocnější kdys krále, skočnou zahrajeme svými cepy, koří se mu, ač je vůdce slepý.“ Pražský vojín strany kališnické, mírný podobojí, pravil na to: „Krále netřeba nám, krále máme: přiložil sám Žižka pečeť slavně k listině, jíž zovem z Polska krále.“ Tu se prodral davem vzrůstajícím člověk, zahalený v tmavou řízu, na hlavě měl černý kněžský byrýt, dlouhé vlasy s vousy splývajíce 40 opuštěné tmavošedé brady, na ramena padaly mu obě kolem tváře bledé, zanícené hněvem z očí sálajícím divě; v ruce knihu měl: tu zdvihl vzhuru nad hlavu, že oči všech naň padly. On pak hlasem klopotným a hrozným, blyště zraky pod obočím tmavým: „Běda!“ zvolal, „třikráte vám běda! Ba, již naplněno písmo toto, které nad hlavou svou v hrůze třímám! Že jsem se té ohavnosti dožil, ku které sám Žižka druhdy svolil! Muž ten boží skolil Antikrista, draka velkého, jenž spit je vínem krví lidu božího; tu šelmu, Říma nevěstku tu sedmirohou, jež se rouhá narozené pravdě. Když nám Bůh sám v ruce vydal draka, celý Řím i s papou antikristem, s kardinály, biskupy a popy – celý národ sám když může vlásti nad sebou, tož jménem svého Boha – vlasť svou znovu vrhá do propasti, pod jho cizí: krále mít on musí! Loutku musí míti v nachu, zlatě, by se králi mohl kořit v prachu – K čemu tedy žertva Jana Husi? Bychom, svrhše robství těla, ducha otrocky zas pokořili hřbety? 41 Nač jsme zbili nesčíslné davy pro volnosť kdy mdlé je naše srdce? Nenastane dříve volnosť, bratři, pokud nesrovnáme všechny stavy. Dítky! pýcha protiví se Bohu proto vyhubíme pány, kněze, jež se příčí zřejmě slovům Písma –“ „O volnosti kážeš? Volnost vaše! Byste sami panovali kněží? Stříhali nás jako ovcí stádo? Kněže Antochu!“ tu Tábor zkřiknul, „Děsitel mé jméno. Poděsím tě. Jednou již jsi nesvár krutý zplodil. Tenkrát bratr Žižka mocnou pěstí pokáral tě. Zastanu dnes Žižku bratra: Vari! Sic promluví pěsť má s patra!“ V úžasu kněz couvl mezi davy, které na pokřik se shromáždily. „Huba plná, nohy rychlé k běhu!“ kněze dav svým doprovází smíchem. Antoch z povzdálí však takto zvolal: „Však ty zhyneš, smělý bezbožníče, se svým Žižkou, sám jenž Antikristem, poněvadž chce nové modly, krále!“ Děsitel však, cep nad hlavou zdvihna: „Nech ho“ zkřiknul „na jazyku čistém neoplakuj tatíka nám vůdce!“ „Belial je vtělený a škůdce!“ zkřiknul Antoch, načež hbitě prchnul. 42 „Škůdce hříšných kněží!“ Tábor hučel. „Zdržel jsem se stěží ve svém hněvu krvavě bych skáral utrhače!“ Pražan mírný rozvážně však vece: „Dnes by, bez Žižky sic zle nám bylo. – Zvítězíme-li dle vůle Boží, naše vlasť as znova v krvi spláče – o suď Bůh!“ Tu Děsitel však horlil: „Bůh již soudil, soudí, bude soudit! Pod prapory jeho naše cesta, z které nezabloudí jeho voje. Ve dne provede nás mračna dýmy v noci žáru krvorudým sloupem.“ 43
VÁNOCE ROKU 1420.
Divné to Vánoce slaví český lid: od Karpat k Šumavě, z Krkonoš k Moravě mizí sluch i vid; široširé sněžné pláně plny bojovníků Páně, odevšad se nese píseň v zbožném plese: Narodil se Kristus Pán, milujte se! V Praze i na venku mužů prázdný byt; v kostelích jen starci, ženy, v modlitbách jsou pohrouženy, zvony slyšet znít: půlnoční to vyzvánějí, radostně ty zvony znějí, česká zem se třese v písní zbožném plese: Narodil se Kristus Pán, radujte se! 44 Kdo zbraně uneseš, pospěš v boží boj; pravda zrodila se svatá, jako zora jitra zlatá, nepřebraný zdroj; Herodes však chvátá lítě, aby vraždil božské dítě, zem se celá třese v hrůzy zbožném plese: Narodil se Kristus Pán, nebojte se!“ Tak Žižka kázal; dozněl jeho hlas: po Čechách a po Moravě, pospíchá lid k němu, k hlavě: Vzhůru, již jest čas! Jinoch, muž, ba také děvy spěší – blanické to zjevy, zem se celá třese v nadšení a plese: Narodil se Kristus Pán, radujte se! Snad den již soudný přiblížil se nám: V prach se řítí města, domy, hradby vozové zní hromy v temný nebes chrám: 45 Ve dne černý sloup se zdvíhá, v noci ohnivě se míhá, jako Israeli předcházel sloup skvělý, v něm šel zničit Hospodin nepřátely. Ba, den již soudný přišel na ten svět: Dies irae, dies illa, na vždy zničí noci díla den jak čarný květ. Hle, to předzvěsti jsou světla, jitřenka to pravdy zkvětlá, v svět se temný nese u vítězném plese: Narodil se světla Pán, radujte se! Den když se blíží, světla hlasatel zpěvem pronikavým budí z ospalosti lidskou hrudi. Tehdy také pěl: „Kdo jste boží bojovníci!“ bylo heslem pravdy bdící – odevšad se nese píseň v zbožném plese: Narodil se Kristus Pán, radujte se! 46 Divné to Vánoce slaví český lid: od Karpat k Šumavě, z Krkonoš k Moravě mizí sluch i vid; široširé sněžné pláně plny bojovníků Páně, odevšad se nese píseň v zbožném plese: Narodil se Kristus Pán, radujte se! 47
KRÁL ZIKMUND.
I. I.
 Na budínském hradě v pyšné stolně Zikmund césar v bujném hodokvasu zapomínal na divý běh časů; hodoval tak spokojeně, volně, jak by trůn se nechvěl ve vichřici bouře husitské až svého do dna. Čechy – to přec země jeho rodná, kterouž chlubíval se v dvořan kruhu. Zdálo se, že vše mu slouží k duhu a že všude nalézá, co hledal celou silou duše rozvášněné, všude plný pohár ke rtům zvedal rozkoše, jež za chtíčem se žene: plný pohár révového moku, plná ústa žen se žárem v oku v stejné rozkoši on tisknul ke rtu, vinul ruku kolem vábných boků žen i pohárů ve stálém žertu. Dvořané všech zemí, v skvostném kroji řídili se krále svého vzorem, 48 blýskaly zde oči také vzdorem na kolbišti lásky, jako v boji. II. II.
 Hráči dva, hle, sedí proti sobě pohrouženi v přemýšlení dumném, jak by nedbali, co v této době kol nich vře ve víru svůdném, šumném. Stolek mezi nimi malý stojí o jedné jen noze, skvostný věru: na něm řady figur jako k boji v rozličném ti hráči řídí směru. Pole na něm šedesáte čtyry ze zlata a z jasné slonoviny. Střídá se vždy zlata povrch čirý s bílým polem druhé poloviny. První vůdce césarova voje slavný Pipa z Ozora zde sedí, rozvážně, jak ved’ by pluky v boje, po plánech on soupeřových sledí. Z Rožmberka pán a mocný vládce jest mu sokem, první velmož český. Zdá se, že je povrch šachu desky vábí víc než úsměv, ač zve sladce, svůdně z tváří čarných děv a paní, pro který by jistě v jiné době každý z obou v boj šel bez váhání. Mlčí, sotva promluví kdy k sobě, 49 všechen pozor obětují šachu. Patrně však nedaří se Vlachu. Čelo jeho, přívětivé, hladké víc a více v záhyby se skládá, figura mu za figurou padá, Rožmberk je stále ve výhodě. Dvořané se časem kolem staví, Hledí, šepcí, zápas hry je baví. Ba i Zikmund po dvoraně chodě zastavil se nyní u dvou soků. „První velmoži zde turnaj slaví,“ císař s úsměvem dí, zápal v oku, „místo co by v tlumu ducha, krásy, kam jsou přede všemi povoláni, bavili se v kruhu sličných paní. Nuže, pohlédneme na zápasy, po tichu, jak divákům se sluší.“ Dvořané kol v tichém rozhovoru ocitli se mezi sebou v sporu. „Na Pipu já sázím, na mou duši,“ velmož uherský se ozval k druhu. „Sázím se, že zvítězí pán z Růže!“ český pán mu odhovořil z kruhu. – „Šach!“ pán z Růže, klidně zahovořil. Tahem tím byl hře dán obrat náhlý, Pipa z Ozora byl stísněn tuze: jeho figury se nazpět táhly ku obraně krále: cítil v hruze, že se výsledek hry k prohře chýlí. 50 Zadumal se nad šachovním stolem; také ticho vládlo nyní kolem, by jehly pád byl slyšán v této chvíli. III. III.
 „Pánové, zda noviny z Čech znáte?“ zticha pravil kdosi z kruhu pánů. „Po Žižkově veta tentokráte, na poslední již je vydán ránu.“ – „Možnoli?“ dí polský dvořan na to, z Garbova pan Záviš. „Věříš tomu?“ – „O veškero své se vsadím zlato, že víc nevyvázne, u sta hromů. Obklíčili zevšad doupě slepé šelmy. Kardinále, Tedeum nám slavné chystejte v skon šelmy přeohavné.“ – „Obávám se, pane, přece velmi, že ten, jehož jmenem šelmy zvete, všem svým protivníkům zraky vytře. Však on navlékne své spády chytře jako vždy.“ Spor živějším se stával. Strany dvě se rázem utvořily, jeden té, ten druhé pravdu dával, jedni pro a druzí proti byli. Pipa řídil obezřetně tahy, soupeř jeho „šach!“ však opět hlásil, marny zdály se již všechny snahy, jaký tah by ještě jeho spasil? 51 Z Růže pán zřel ve důvěře smělé vítězně na svého protivníka. Pipa seděl, hlubné vrásky v čele jako hráč, jenž vítězství se zříká. Bez péče již téměř, děl pán z Růže k panu Záviši: „Kdo říci může, že vyvázne protivník můj ctěný? Zavřen jest, jak Žižka mezi stěny, kdo z vás o tom pochybuje? Nuže?“ – „Já!“ dí Zikmund na to povážlivě. „Sázím, že vyvázne Žižka z lázně, jako vyváznul až posud vždycky; vždyť se nezdá ani tvor být lidský, nezná nemožného, nezná bázně.“ – „Císařský můj pane, tvá buď vůle!“ z Růže pán pln důvěry v tom pravil. – „Staň se!“ Zikmund děl. „Tys ondy slavil koně mimochodníka, jenž padišahem dán mi darem; nuž buď tvůj, když kule Žižku sklátí, neb on jinak zhyne, aneb zvítězíš-li moudrým tahem nad Pipou, jenž ve hře mistrem slyne.“ „Díky pane, vítězství mi jisté, arabského oře v sázku kladu; nad sníh bělejší jest, nemá vadu,“ děl pán znaku růže pětilisté. – „Císařský můj pane!“ Ozor na to, „měj můj dík za důvěru svou stálou. Pyšním se tvou přízní a tvou chválou, 52 ač bych nechtěl za tvé všechno zlato rovnán býti s Žižkou, antikristem. Nuže, pane, pozor na královou,“ pravil, pokračuje ve hře dále. – „Nezmateš mne u vítězství jistém,“ šepce z Růže pán. – „Nuž, chraň si krále,“ opět Pipa. Co to? Jak hru novou by byl zahájil, tak tah za tahem dobýval Vlach ztracené již pole. Z Růže pán jen bránil žití holé svého krále, ba již příkrým svahem couvá výhra, k soupeři se kloní, klesá králová i věže sloní. Kůň, jenž darován byl padišahem, mizí jako přelud v temno noci; ba již prohrál, ztracen bez pomoci. Poslední již figuru mu béře Pipa z Ozora, již ruku zvedá k tahu, který odvrátit se nedá. Váhá chvíli. Jako lovec zvěře, dřív než ocel v uštvanou laň chopí místo vhodné zrakem bystrým měře, napřed v ruce rány cítí náraz, ještě mžik – a již dá zvěři záraz – – V tom se volně otevřely dvéře. IV. IV.
 V tichu, které panovalo kolem, dech an každý tajil nad šachovním stolem, 53 zdálo se, že zašumělo cosi jako vichr, bouř jenž předcházívá – širou dvoranou. Tu řekl kdosi: „Posel z Čech!“ A šepot v tlum se slívá; vše zří ku dveřím: tam posel stoje, jak by pospíšil sem přímo z boje, pošmourně zří k césarovu líci. Zikmund pokročil: „Nuž, jaké zprávy?“ Posel, poukloniv před ním hlavy úsměšek skryl na ní bojující, načež pozvednuv jí s úctou znova, promluvil jen osudná ta slova: „Žižka zvítězil u Malešova!“ Jako úder hromu z čista jasna zahřměla ta slova v každé duši, ozvěnou, jež svědomí nám kruší, tak že každý stanul, hledě, žasna, na césara, který vprostřed stolny hled svůj přísný, posupný a bolný upřel pouze v líci pána z Růže, jak by pohledem tím mluvil: „Nuže, teď co říkáš mému předzvídání?“ Uklonil se Oldřich, hlavu sklání, načež sotva slyšitelně šepce: „Zahlaď, Bože, děsného již slepce!“ Kardinál však, hledě kolem zostra, křižuje se, dí pak hlasem výtky: „Modleme se pokorně, mé dítky fecit Deus pro peccata nostra!“ Pipa z Ozora se pouze mračí, 54 mumlá mezi zuby: „Sémě dračí vyhubiti nutno od kořene!“ Králová, již dámy obstoupily, k Závišovi praví: „Pane milý, jaký lid ten českého je kmene, hrdý vzdorný – což snad vzdorem šílí? Myslí, on že přemůže svět celý? Vážím si ho však, že chrabrý, smělý.“ „Paní vznešená!“ dí Polák na to, „slovanský lid nad nejčistší zlato. Ničeho se v světě nezalekne. Na smrt pro svobodu jde on klidně jako k hodům. Promluv naň však vlídně, zemře za tebe, jak zlato v ohni změkne. Ó, ta Žižky páže ocelová! Obdivuji se mu znova, znova!“ Zikmund zamlklý a mračně stojí, v středu pánů, pyšně ve dvoraně, jak by v zoufalém a marném boji hruď svou nastavoval ku poslední ráně. Nikdo netroufá si promluviti, sám až znakem na „dobrou noc“ kynul: paní krásné jako pestré kvítí s královou šly – on zrak sotva šinul v onu stranu, šust až drahých šatů zcela s kroky dvořan v síni stichnul. 55 V. V.
 Teď byl sám, zde ve svém majestátu. Sklonil hlavu, ze hluboka vzdychnul: „Jak jsem malý! co mi platna sláva, nádhera, ta rozkoš denně nová! Pod korunou klesá moje hlava.“ „Žižka zvítězil u Malešova“ – jako ohlas bouře síní šumí. Zikmund ale, pohroužen jsa v dumy, vidí sebe zase pacholetem: vše se jemu v zlaté duze jeví mládí, krásy, dobra, v níž jde světem: nový jest proň ještě půvab děvy, jak pel na motýla křídlech jemný. nový jest mu blankyt nebe temný, posetý hvězd zářných miliony, nové slavíčí jsou jemu tóny v háji vonném v máji za večera, rosy třpyt za půvabného rána, ržání koně nesoucího pána, zvuk lovecké trubky – rozkoš sterá mládí kypícího, bezuzdného: on jest pánem toho všeho – všeho! Dnes? Jak ohlas z minulosti šera vše to zjev je světa báječného v svitu magickém hvězd tisícera – zároveň však plno žití, jasu: 56 minulost vystoupá, zvedá hlasu, jako by ji prožil právě – včera. Otce, vládce mohutné zří říše, jenž se nesl duchem k hvězdám výše. Tam, hle, v dáli Praha stověžatá, jeho dcera září zlatošatá, Karlotýn se vznáší vzhůru dumný z hor a lesů nad proud řeky šumný: démantem z nich, jako z řízy lemu v dálavu se třpytí září zlatou, slávou všemi stoletími svatou, jako hvězda s krále diadému. Vidí v duchu vše ta místa drahá překlenutá čarokrásnou duhou daleko, kam paměť mládí sahá, jakou nezřel od té doby druhou. Otce láska, péče něžné matky, bratři, sestra před oči se staví: jaká moc jej volá v mládí zpátky silou, která srdce ledy taví, v kraj ten, dávno zašlý v minulosti, kde žil šťasten v dětské nevinnosti? Šťastný národ každým jeho krokem provázel jej lásky plným okem – Dnes však, dnes? Zří v duchu svého bratra Václava, jejž sklamal tolikráte. Václav zemřel – zvítězila chátra... Vidí Husa státi v záři svaté v Kostnické tam v šeré kathedrále, 57 jak zří s němou výčitkou v svém oku na něho tam, na bledého krále, jenž v tom studem plá. Ne, není možná: on, že odsoudil ta ústa zbožná? Ne! Ne on! To učinili jiní. Nemůž hanět církevní on otce! Spravedliv byl soud! Jej církev viní neomylná, svatá: dobře činí! Hus však mírně, trpělivě, krotce. kráčel jako světec na hranici, taký lásky výraz ve svém líci, že se mu vryl v duši přehluboko navždy – navždy! Nikdy nezabude záře oné nad Kostnicí rudé. Stále Husovo zří mírné oko na se upřené tak lásky plně, že mu v prsou budí divné něhy: Taje srdce jeho jako sněhy v slunce, oka nebes, světla vlně. Tu zas ve snu vidí otce svého něžnou, smutnou, zarmoucenou tváři: „Synu mnoho učinils mi zlého, národ můj jsi zastřel rudou září, zničils myšlenku mou velkolepou vášnivou svou duší, nízkou, slepou!“ „Běda!“ sténá Zikmund ze sna, „běda!“ Sen se mění. Vidí širé pláně sněžné, pusté, jako rubáš bílý, na útěku z Hory Kutné jeda. 58 Zří, jak krvavé se týčí dlaně s kletbou, hrozbou k němu odhodlaně, tísíceré zírá na mohyly. Kolem zvedají se rudé páry: kam dohledne zaníceným okem, po obzoru celém přeširokém rdí se sníh, zří rudé na požáry, na mrtvoly, přes něž kvapem jede jízdou šílenou, že vítr hvízdá – hú, to příšerná je peklem jízda! Jsou to mátohy, ty stíny bledé? „Neboj se, králi, my jedeme s tebou, arabský komoň tvůj bystřejší není! Oděj nás králi, vždyť údy nás zebou, na věky letíme bez vykoupení. Ku předu, ku předu letíme bystře na vichru peruti s tebou vždy, mistře: Do nebe toužíš a nás metáš v plamen? Na věky přijdeš tam, na věky! Amen!“ VI. VI.
 Probudí se král a skorem šílí: „Světlo!“ volá, „světlo v pekla noci!“ Ohlíží se vůkol po pomoci: svíce planou kol, jak den plá bílý, ticho vůkol hrobu noci děsné – S úsměvem tu král zas v křeslo klesne: „Pouhý sen!“ 59 Tu jak by promluvena neznámým kýms hlasem, zazní slova: „Žižka zvítězil u Malešova!“ „Kdo to promluvil?“ Král opět stená: „Žižka, Žižka! Co ten kacíř podlý? Zlomím moc té děsné z pekla modly! Zlato mám, mně žehná církev svatá, vše dám církvi: život, hroudy zlata, tak že duše má zas bělošatá jako holubice, vzlétne v nebe, kéž jen zničím, Žižko, vrahu, tebe!“ šepce král a na kolena klesne: „Kéž jen chvíli mír v mé duši prodlí!“ ruce spínaje, se vroucně modlí. Tu však v blízkosti u něho těsné zašumí to řečí duchů znova: „Žižka zvítězil u Malešova!“ Vyskočil. Hle, jaká postava to stojí v skvostné dvoraně? Ba zdá se, zář že splývá s ní ve rudém jase jako mamonu se leskne zlato. Zároveň však znáhla, jak se dívá šeří se a víc a víc se stmívá, zdá se, z postavy té noc že splývá jako tmavý plášť až k samé zemi: jako satanskými perutěmi Zikmunda již plášť ten obestírá. Zikmund žasne, s čela pot si stírá: „Kdo jsi?“ šepce v hrdle sevřen z tuha. 60 „Svědomí tvé, posel z boje, sluha. Neznáš Rabuna již, králi pane? S bolestí zřím v líce zbožňované – choré. Lékařů ti svolám sbory –“ „Ticho!“ král dí. „Aj toť věru k smíchu! Sen mne polekal. Ba jsem snad chorý. Nebojím se! Smrti dělám vzdory, ač mi ďábel čet zas řady hříchů. Hříchů? Vždyť se modlím ve pokoře, Bůh je mocný, uzřím jeho zoře!“ šepce k sobě Zikmund. „Nuže k činu! Žižka zvítězil?“ – „Jak obyčejně!“ s úsměvem dí králi Rabun na to. – „Odpovídáš, lotře, vždycky stejně. Posud sliboval jsem tobě zlato, zahladíš-li Žižku. Teď dím krátce: nesplníš slib mi v krátké době, pověsím tě zlaté na oprátce, jež ti bude sloužit ku ozdobě.“ „Poslyš, králi mocný,“ Rabun praví, „nech si zlato. Neláká mne velmi. Co se ale týče mojí hlavy, ani provaz tvůj jí nenapraví.“ – „Nuže, zbav mne oné lidské šelmy, po zlém, po dobrém, buď zlata slibem, nebo mečem, jedem. Na mou duši, odměním se tobě po žádosti!“ – „Staň se. Odměnu? Tu nech však sobě!“ – „Šlechetný! Jak odměním tvé ctnosti?“ – 61 „Králi! přijdu s účtem v jisté době, vyrovnáme se!“ – „Kdy?“ – „V jistém čase až se naplní tvá míra hříchů!“ Rabun zachechtal se v tichém smíchu, s úklonou pak přes práh kráčel zase, načež ozvěnou zní v nočním tichu: „Však se vyrovnáme králi, v hrobě!“ – „Běda!“ zvolal Zikmund „pekel zrada!“ načež klesnul, jako mrtvol padá. Hřmotem pádu přivábené stráži pohled děsný na oči se staví: král, jak umrlec, jejž smrt již dáví – na zemi. Stráž pozvedá mu hlavy, volá „Pomoc!“ vzkřísit se ho snaží – sluhů sbor sem již, i lékař spěje, každý s bázní ptá se: „Co se děje?“ Dlouhá minula však ještě doba, nežli krále opustíla mdloba, srdci navrátil se oheň žárný, v náruč sen jej pojal blahodárný. VII. VII.
 Když se ráno probudil král ze sna, nevěděl, zda vše se mu jen zdálo: ráno slunko do oken mu plálo, 62 jako vždycky přes údolí lesná, na sta krásných tváří naň se smálo. Ač pak vlády starosti a spory zaujaly krále cele znova, nezapomněl na osudná slova, jež mu zněla jak memento mori: „Žižka zvítězil u Malešova!...“ 63
U ŽIŽKOVA POMNÍKU U PŘIBYSLAVĚ.
Úpal slunce sálal nad mou hlavou, nad poutníkem sirým, osamělým, když jsem Sázavou tam nad modravou kráčel vzhůru s srdcem rozechvělým. Úpal slunce barvou stínil hravou hory vzdálené, až k rysům smělým hřbetů táhlých s modravými lesy na hranici moravské tam kdesi. Přibyslava klesla na obzoru – přede mnou pak širé, holé pole, z něhož pomník trčí, obraz vzdoru, síly – slávy – zapadlé tam dole pod mohylou – hrůznou zhraní moru... Ano, zde to bylo! V děsném bole stáli Sirotci kol bohatýra, jakých jednou rodí jen ta země sirá... Pomník; na něm zlaté, světlé runy vítězných těch bohatýrských ramen, jakby Zábojova zněly struny varyta! A přec to byl jen kámen, který zvučel hesla v den ten slunný... 64 Já pak – sirý poutník – šeptal „amen“ ke každému heslu – ku modlení, nad něčím co bylo – ale není... Na pomníku kalich; sem se vkrádá v duši nad heslem tím shaslým dávno – Marně duch nad tajemstvím tím bádá: Hanobili nám, co bylo slavno, Čechu usedla si v srdce zráda, v nemrav zvrátili – co dříve mravno, plival vlastní matce v líci bledou jako Kristu, jehož na smrt vedou... Přešly hrozné doby. Kalné zraky domnělé mrtvoly oživnuly, uvedouce vrahy ve rozpaky... Zlaté sny se obživlému snuly v nové žití ráno; zřel sic vraky, trosky dávné slávy zbité v půli: ohlas slávy z hvězd však stříbrozvukou písní zněl, hruď plně touhy mukou... Mukou touhy po té zašlé době nevýslovné síly, slávy, moci: zdálo se, že hvězdy pějí sobě o té slávě v lunojasné noci. Blaničtí že reci ve svém hrobě v lůně hory spící, o půlnoci pozvedají hlavy k vůdci slepci: „Již je čas?“ že s úsměvem si šepcí... Zdálo se, že Vyšehrad náš svatý oživuje pěním Lumírovým, 65 Libušin že prestol, žárný, zlatý národ volá ke dnům slávy novým zdálo se, že osud noci klatý zažehnán již hromem Perunovým, že krasší žití vstává, že se z prachu zvedá matka Sláva... Zdálo se, ba zdálo! Pouhé zdání jest ten život, který žijem nyní, minulost jest pouze naší zbraní, její ovoce však klidí – jiní; život náš je dlouhé umírání: umřít nechcem, k životu jsme líní, líní tak, že sami pomáháme, když nám cizák střechu domu láme. Není v nás té síly dávných reků, moderní duch nestrpí těch směrů. z plísně vyvolávat dávných věků, směšné to, ba dětinské je věru: „Klidně plujte v mohutnou tu řeku, zanikněte v její lůna šeru!“ Činíme tak – ba, když zapotřebí do rakve své zarážíme hřeby... Stojím u pomníku, marně ždaje, aby jiskra velikého žáru, který ožehoval tyto kraje bleskem zasvitla mi – třeba k zmaru jako reku starověké báje, který ohně nebeského daru odjal nebi smělou, šťastnou rukou 66 zhrdaje i božstva mstou a mukou. Marně hledím k nebi: jeho úpal nelítostně padá v chorou tváři, slyším, jak by divý oř kdes dupal – snad se přece blíží k samotáři bájný zjev? Slyš, nyní opět supal... Zvednu líci: v slunce smavé záři venkovan se s dětmi svými blíží. Stanul; na pomník pln úcty vzhlíží. Opodál se koně jeho pásly. Stanou; statná děva slabikuje vítězství, jimiž se světy třásly. Otec její hlavou pokyvuje, nítí v dýmce oheň povyhaslý, načež dětem pověsť vypravuje: zde že veliký rek s koně klesl, načež lid jej do Čáslavě nesl. Náhle zhled mne za pomníkem skryta. Byl jsem rozradován, vida věru, jaká v lidu láska obrovitá. Miloval jsem téměř prostou dceru, když dlaň její hrubá, mozolitá, konající práci tisíceru mě se dotkla ruky v studu lepém: „Jistě umí mávat pádným cepem, jako prarodiči Táborité!“ v duchu s obdivem dím. Načež starý otec projevoval city skryté: „Myslíte, že neupadne v zmary tento pomník, v oběť zášti líté? 67 Že nám popřejí ty skrovné zdary? Na kameni nenechají kámen: po tom bude s námi teprv amen.“ „S Bohem!“ bodrý venkovan děl v kroku, načež k vozu šli, by odejeli. Mně se zakalilo cosi v oku – zdálo se, že zapadá svět celý: „Blaníku, již rozval bránu, v boku, vychrli již rytířů pluk smělý! Tak-li zoufá lid – čas zhouby nutí: zachovej nás, Pane, od zhynutí!“ Tak jsem polohlasem vzdechl z hloubi... „Nebojte se, pane! Máme sílu v paži: s ní-li láska věhlas snoubí, láska k posvátnému za vlast dílu, zmaříme i dílo pekel zhouby!“ Nadšen vzhlédnu: vidím vesskou vílu ujížděti s otcem k Přibyslavi... Byl to přelud? Ohlas dávné slávy, co jsem z jejích úst zde slyšel zníti? Zašeptal snad popel rodné země, na níž velký Žižka vydech žití jako ze Blaníka lůna ke mně? Zem ta rodná přec snad s námi cítí, mluví s námi jako ve snu temně? Snad ty hory, lesy v polokruhu vzdechly pozdrav otců, padlých druhů? Dějí se snad divy? Ba, že dějí! Div-li větší, že ta země rodná, 68 v které kosti našich otců spějí, s naším bolem jako matka shodna, že se ňadra její bolem chvějí, když se páše vražda nepřírodná? Div-li jesti, že z úst jejich dětí prorocké a pádné slovo letí jako předzvuk bouře, stín to střely, která na vraha se hromem valí, ohlas z duše hloubi, vzdorný, smělý, v kterém zanikají marné žaly? Marné žaly! Dost jsme přetrpěli! Vzhůru čela! Paže, tuhé svaly z ocele jak buďte! Braňte chaty, sladkou řeč, ten otců odkaz svatý. Ona prostá děva vyslovila, ret co váhal vysloviti sobě: Ano, mládež nadějná, toť síla, která odolá i pekel zlobě, která dovrší ta svatá díla, o nichž sníme jen v té klaté době! Mládež jará nadějí je zlatou! Probouzejme v ni tu lásku svatou, kterou v naší hrudi doba tlumí: lásku k posvátnému za vlast dílu, nadšení pro krásu, dobro, umy, tužme v její paži onu sílu, před níž podlosti hrad klesá v rumy: pak i věhlas vstane, s ním pak sláva, kterou Bůh jen synům hodným dává! 69
TÁBOR.
A sedím sám, jak před dávnými lety, kdy písní mocný příboj v mojí hrudi jak bouře divé hřmění dal se v lety. Snad poslední to ozvěna se budí již v hrudi mé a střásá pozdní květy mně do vlasů, co v hrudi vulkán pálá, již s pola vyhaslý: již tichne řev, před okem duše žití lidstva zjev se rozvíjí, ta bolest jeho stálá. Jak cizí by to byla, ne má bytost: ni naděje, ni zoufalost jest ve mně, ni ochablost, jež doprovází sytost – ne! Pod mou nohou mizí nyní země, já všehomíru tuším obrovitost, ji objímám, ač vím, že jsem jen prachem, ba ničím u srovnání s oním věčnem, jež pojme mne v svém ruchu nekonečném a zničí, přetvoří – a oblékne zas nachem. Ni slávy mam, ni cetky malicherné, jež marnost lidská na sebe si věsí, víc nezkalí mé duše zraky věrné, mě pekla hrůzy více nepoděsí 70 neb zřím v to moře věčna bezeměrné, kde zlo a dobro v nekonečném boji hřmí o sebe jak hukot bouře věčné, jak střídají se v pásmo nekonečné smrt s žitím, které proudí k svému zdroji. Když zdánlivě zde jednotlivci hynou, tak jako kapky v řece jen se mění a proudí v moře, z něho zpět se vinou jak pára k oblakům. A s nimi v bouře znění jak vláha tíhnou v zem. Pak zpět se řinou jak prameny zas v řeky, ty pak v moře: tak v stálém život třímá koloběhu země k moři – od moře zas k břehu a v něj se věčně mísí smrti hoře. Je to tam skála hory nebetyčná? Či postava to jakás obrovitá, jak vzdoruplna – hrůzy – přec však sličná? Hle, moře života se divě zmítá dol ní, až k nebi lítá pěna ryčná: však socha pevně hledí v nebe vzhůru jak zosobněný vzdor. Tak zírá v příští jak s pohrdou, zří, jak se vlny tříští i u nohou o skalnou boků kůru. O vlasti má, o člověčenstvo celé! Co jest zde chvilka, miliony věků? Můj národe! Tys též byl boji v čele, Tys účasten byl jeho divých vzteků a cítils ve svém srdci – Spasitele! Již skončen úkol Tvůj? Zda jesti psáno, žes dohrál již v té velké tragédii, 71 jež nedohrána – jejíž zvony bijí kol nás až dosud? Komu určit dáno? Ty žiješ, ale letíš opět v dáli, jak vrak v tu bouř, jež kolem Tebe kypí a budoucnost se v temno věčna halí – Já slyším v bouři sténat větve lípy, pod kterou kles’ jsem moře na úskalí, Jest posud noc – však probouzí se ráno a přijde den! Den člověčenstva spásy, kdy hymny vítězné kol zahřmí hlasy jak jednou z Golgaty: „Jest dokonáno!“ Jest dokonáno! Národe můj drahý, zda uslyšíš tu hymnu vítězící? Zda na Tvé krví, potem vlhké pruhy svobody slunce povznese svou líci? Či nezdoláš své nelítostné vrahy a mrtev budeš, když svět kolem Tebe v ten nový život kypící zde zkvete – pro kterýs trpěl v bouři tisícleté, pro kterýs – umíral v své vstoupí nebe? To nevím. Vím jen, že jsi posud živý, žes darmo netrpěl a neumíral, vím, že je smrti přelud pouze lživý, že prapor zvítězí, jejž v pravici jsi svíral, než podlehnul – ač vykonal jsi divy! Jak Roháč bojoval jsi na Sionu když padl Žižka! Sirotci jsme jeho! Vždyť jednou z moře věků zbouřeného zazáří Sion, jemuž není skonu. Zřím okem věštce do věčnosti proudu: 72 Ne! nemůže mne sklamat věští síla, ni posměch, pochyby a hana bloudů: Již věky pílí k dokončení díla Svobody, Lásky – k poslednímu soudu: ba znovu oživne i mrtvý kámen, ta všechna hesla nesmrtelná, skvělá, jež ve smrt hnala pokolení celá, se vtělí jistě v život věčný! – Amen. 73 DOSLOV.
Tuto knížku chystal jsem se vydati již r. 1915 v roce Husově, záhy po smrti básníkově. Nemohla vyjíti z příčin censurních. V roce Husově mluvilo se mnoho o husitství v české poesii, ale jména Červinkova nebylo ani vzpomenuto. A přece dílo Červinkovo, pokud je psáno veršem, čerpá náměty z největší doby našich dějin, z doby husitské, ohromnou převahou. Knižně vydal Otakar Červinka tyto básně: „Jan Roháč z Dubé“ (1872), „Jan Žižka z Kalichu“ (1875), „Aleš Romanov“ (1881), „Husitská svatba“ (1884), „Pohádka života“ (1892). Z nich tedy většina je husitských. A nad to, mají v díle Červinkově význam integrující („Aleš Romanov“ a „Pohádka života“ jsou práce odvozené a neosobné), a jedna z těchto básní, „Husitská svatba“, uvedená do literatury Nerudou, zachová si místo trvalé. Není bez zajímavosti, že i mezi rukopisnými básněmi Červinkovými prvé místo zaujímá skladba, čerpající z doby, Husovi blízké: Je to „Kronika o čaroději Žitovi“, nejobjemnější práce
74 Červinkova – má 4017 veršů – v níž básník snaží se zobraziti typ českého člověka z konce XIV. a počátku XV. stol. Řadu menších etických básní Červinkových, vytěžených z doby a z ducha husitského, předkládáme dnes v souboru českému čtenáři. Na přání nakladatelství byla vypuštěna báseň úvodní, „Ohlasy minulosti“ (původně v Květech 1888, díl I., str. 588–591), začínající se takto:
Již blížíte se opět ke mně, stíny přeslavné minulosti Čechie, jež smrtný sen jste sňaly s domoviny, kdy nepřítel jí chystal rekvie.
Básník připomíná si děsnou noc pobělohorskou. „Vy, již jste zasvětili píseň mou své službě,“ apostrofuje své reky husitské, „požehnejte vnuku, ať v boji posledním on zvítězí.“
„On zvítězí,“ tak šepcí jejich hlasy a slavné navrátí se Slávům časy.
Básník vidí se opět jinochem, apostrofuje svou mladost, svůj rodný kraj. Zdá se mu, že sedí pod veskou lipou a pěje lidu o recích husitských. Mezi posluchači tam kovář – jen mu dát širák a palcát! Tam myslivec – teď střelec z vozové hradby! Jsou tu i ženy, dívky každý slyší o Žižkovi rád. Žel, minuly časy, kdy „na poli z pacholka rostl rek“:
75 Však vraťte jemu v prsa svatá hesla, a povznese se hruď ta, nyni kleslá, a vrátí se nám reků slavný věk!
Jsem přesvědčen, že nejen tato slova, ale i celá tato staronová knížka Červinkova bude dobře přijata národem, který nepřestal býti husitským, který byl a jistě i bude národem Husovým, nejen ústy, ale i srdcem, nejen slovem, ale i činem! Zbývá mi jen poděkovati vdově po básníkovi, paní Marii Červinkové v Berouně, za vlídnou ochotu, jíž toto vydání umožnila, a bratrovi básníkovu, p. MUDru Vl. Červinkovi v Jičíně, za vzácné přispění.
76 POZNÁMKY VYDAVATELSKÉ.
Hus. Původní otisk v „Květech. 1888; druhý otisk v „České epice“ Fr. S. Procházky ve 2. vyd. Tábor. Osvěta 1884. Žižkův tábor. Zlomek z větší epické básně. Netištěn dosud. Zde se otiskuje z rukopisu podle přepisu bratra básníkova MUDra Vl. Červinky v Jičíně, jenž jest majetníkem rukopisu. Vánoce roku 1420. Za praporem sokolským. Praha 1887. Král Zikmund. Osvěta 1891. Upozorňuji tu na obdobu námětu této básně s Heydukovými „Sny královskými“. Není mně pochyby, že jde tu o vliv silné myšlenky Heydukovy, který první ukázku tohoto velikého díla svého jež teprve letos uzřelo světlo světa, otiskl v „Osvětě“ již r. 1881. U Žižkova pomníku u Přibyslavě. Pamětní list Sokola v Táboře 1888. Tábor. Tamtéž r. 1890.
77 OBSAH:
Hus3 Tábor (Historická pověst.)6 Žižkův tábor32 Vánoce r. 142044 Král Zikmund48 U Žižkova pomníku u Přibyslavě64 Tábor70 Doslov74 Poznámky vydavatele77 Obsah79
E: pk; 2002 [79]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Tichý, František; Kalich
(Vydal a doslov napsal František Tichý. Nakladatel "Kalich", Knihkupecká a vydavatelská akc. společnost.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 80