U ŽIŽKOVA POMNÍKU U PŘIBYSLAVĚ.

Otakar Červinka

U ŽIŽKOVA POMNÍKU U PŘIBYSLAVĚ.
Úpal slunce sálal nad mou hlavou, nad poutníkem sirým, osamělým, když jsem Sázavou tam nad modravou kráčel vzhůru s srdcem rozechvělým. Úpal slunce barvou stínil hravou hory vzdálené, až k rysům smělým hřbetů táhlých s modravými lesy na hranici moravské tam kdesi. Přibyslava klesla na obzoru – přede mnou pak širé, holé pole, z něhož pomník trčí, obraz vzdoru, síly – slávy – zapadlé tam dole pod mohylou – hrůznou zhraní moru... Ano, zde to bylo! V děsném bole stáli Sirotci kol bohatýra, jakých jednou rodí jen ta země sirá... Pomník; na něm zlaté, světlé runy vítězných těch bohatýrských ramen, jakby Zábojova zněly struny varyta! A přec to byl jen kámen, který zvučel hesla v den ten slunný... 64 Já pak – sirý poutník – šeptal „amen“ ke každému heslu – ku modlení, nad něčím co bylo – ale není... Na pomníku kalich; sem se vkrádá v duši nad heslem tím shaslým dávno – Marně duch nad tajemstvím tím bádá: Hanobili nám, co bylo slavno, Čechu usedla si v srdce zráda, v nemrav zvrátili – co dříve mravno, plival vlastní matce v líci bledou jako Kristu, jehož na smrt vedou... Přešly hrozné doby. Kalné zraky domnělé mrtvoly oživnuly, uvedouce vrahy ve rozpaky... Zlaté sny se obživlému snuly v nové žití ráno; zřel sic vraky, trosky dávné slávy zbité v půli: ohlas slávy z hvězd však stříbrozvukou písní zněl, hruď plně touhy mukou... Mukou touhy po té zašlé době nevýslovné síly, slávy, moci: zdálo se, že hvězdy pějí sobě o té slávě v lunojasné noci. Blaničtí že reci ve svém hrobě v lůně hory spící, o půlnoci pozvedají hlavy k vůdci slepci: „Již je čas?“ že s úsměvem si šepcí... Zdálo se, že Vyšehrad náš svatý oživuje pěním Lumírovým, 65 Libušin že prestol, žárný, zlatý národ volá ke dnům slávy novým zdálo se, že osud noci klatý zažehnán již hromem Perunovým, že krasší žití vstává, že se z prachu zvedá matka Sláva... Zdálo se, ba zdálo! Pouhé zdání jest ten život, který žijem nyní, minulost jest pouze naší zbraní, její ovoce však klidí – jiní; život náš je dlouhé umírání: umřít nechcem, k životu jsme líní, líní tak, že sami pomáháme, když nám cizák střechu domu láme. Není v nás té síly dávných reků, moderní duch nestrpí těch směrů. z plísně vyvolávat dávných věků, směšné to, ba dětinské je věru: „Klidně plujte v mohutnou tu řeku, zanikněte v její lůna šeru!“ Činíme tak – ba, když zapotřebí do rakve své zarážíme hřeby... Stojím u pomníku, marně ždaje, aby jiskra velikého žáru, který ožehoval tyto kraje bleskem zasvitla mi – třeba k zmaru jako reku starověké báje, který ohně nebeského daru odjal nebi smělou, šťastnou rukou 66 zhrdaje i božstva mstou a mukou. Marně hledím k nebi: jeho úpal nelítostně padá v chorou tváři, slyším, jak by divý oř kdes dupal – snad se přece blíží k samotáři bájný zjev? Slyš, nyní opět supal... Zvednu líci: v slunce smavé záři venkovan se s dětmi svými blíží. Stanul; na pomník pln úcty vzhlíží. Opodál se koně jeho pásly. Stanou; statná děva slabikuje vítězství, jimiž se světy třásly. Otec její hlavou pokyvuje, nítí v dýmce oheň povyhaslý, načež dětem pověsť vypravuje: zde že veliký rek s koně klesl, načež lid jej do Čáslavě nesl. Náhle zhled mne za pomníkem skryta. Byl jsem rozradován, vida věru, jaká v lidu láska obrovitá. Miloval jsem téměř prostou dceru, když dlaň její hrubá, mozolitá, konající práci tisíceru mě se dotkla ruky v studu lepém: „Jistě umí mávat pádným cepem, jako prarodiči Táborité!“ v duchu s obdivem dím. Načež starý otec projevoval city skryté: „Myslíte, že neupadne v zmary tento pomník, v oběť zášti líté? 67 Že nám popřejí ty skrovné zdary? Na kameni nenechají kámen: po tom bude s námi teprv amen.“ „S Bohem!“ bodrý venkovan děl v kroku, načež k vozu šli, by odejeli. Mně se zakalilo cosi v oku – zdálo se, že zapadá svět celý: „Blaníku, již rozval bránu, v boku, vychrli již rytířů pluk smělý! Tak-li zoufá lid – čas zhouby nutí: zachovej nás, Pane, od zhynutí!“ Tak jsem polohlasem vzdechl z hloubi... „Nebojte se, pane! Máme sílu v paži: s ní-li láska věhlas snoubí, láska k posvátnému za vlast dílu, zmaříme i dílo pekel zhouby!“ Nadšen vzhlédnu: vidím vesskou vílu ujížděti s otcem k Přibyslavi... Byl to přelud? Ohlas dávné slávy, co jsem z jejích úst zde slyšel zníti? Zašeptal snad popel rodné země, na níž velký Žižka vydech žití jako ze Blaníka lůna ke mně? Zem ta rodná přec snad s námi cítí, mluví s námi jako ve snu temně? Snad ty hory, lesy v polokruhu vzdechly pozdrav otců, padlých druhů? Dějí se snad divy? Ba, že dějí! Div-li větší, že ta země rodná, 68 v které kosti našich otců spějí, s naším bolem jako matka shodna, že se ňadra její bolem chvějí, když se páše vražda nepřírodná? Div-li jesti, že z úst jejich dětí prorocké a pádné slovo letí jako předzvuk bouře, stín to střely, která na vraha se hromem valí, ohlas z duše hloubi, vzdorný, smělý, v kterém zanikají marné žaly? Marné žaly! Dost jsme přetrpěli! Vzhůru čela! Paže, tuhé svaly z ocele jak buďte! Braňte chaty, sladkou řeč, ten otců odkaz svatý. Ona prostá děva vyslovila, ret co váhal vysloviti sobě: Ano, mládež nadějná, toť síla, která odolá i pekel zlobě, která dovrší ta svatá díla, o nichž sníme jen v té klaté době! Mládež jará nadějí je zlatou! Probouzejme v ni tu lásku svatou, kterou v naší hrudi doba tlumí: lásku k posvátnému za vlast dílu, nadšení pro krásu, dobro, umy, tužme v její paži onu sílu, před níž podlosti hrad klesá v rumy: pak i věhlas vstane, s ním pak sláva, kterou Bůh jen synům hodným dává! 69

Básně v knize Hus a Tábor: