TÁBOR.

TÁBOR.
A sedím sám, jak před dávnými lety, kdy písní mocný příboj v mojí hrudi jak bouře divé hřmění dal se v lety. Snad poslední to ozvěna se budí již v hrudi mé a střásá pozdní květy mně do vlasů, co v hrudi vulkán pálá, již s pola vyhaslý: již tichne řev, před okem duše žití lidstva zjev se rozvíjí, ta bolest jeho stálá. Jak cizí by to byla, ne má bytost: ni naděje, ni zoufalost jest ve mně, ni ochablost, jež doprovází sytost – ne! Pod mou nohou mizí nyní země, já všehomíru tuším obrovitost, ji objímám, ač vím, že jsem jen prachem, ba ničím u srovnání s oním věčnem, jež pojme mne v svém ruchu nekonečném a zničí, přetvoří – a oblékne zas nachem. Ni slávy mam, ni cetky malicherné, jež marnost lidská na sebe si věsí, víc nezkalí mé duše zraky věrné, mě pekla hrůzy více nepoděsí 70 neb zřím v to moře věčna bezeměrné, kde zlo a dobro v nekonečném boji hřmí o sebe jak hukot bouře věčné, jak střídají se v pásmo nekonečné smrt s žitím, které proudí k svému zdroji. Když zdánlivě zde jednotlivci hynou, tak jako kapky v řece jen se mění a proudí v moře, z něho zpět se vinou jak pára k oblakům. A s nimi v bouře znění jak vláha tíhnou v zem. Pak zpět se řinou jak prameny zas v řeky, ty pak v moře: tak v stálém život třímá koloběhu země k moři – od moře zas k břehu a v něj se věčně mísí smrti hoře. Je to tam skála hory nebetyčná? Či postava to jakás obrovitá, jak vzdoruplna – hrůzy – přec však sličná? Hle, moře života se divě zmítá dol ní, až k nebi lítá pěna ryčná: však socha pevně hledí v nebe vzhůru jak zosobněný vzdor. Tak zírá v příští jak s pohrdou, zří, jak se vlny tříští i u nohou o skalnou boků kůru. O vlasti má, o člověčenstvo celé! Co jest zde chvilka, miliony věků? Můj národe! Tys též byl boji v čele, Tys účasten byl jeho divých vzteků a cítils ve svém srdci – Spasitele! Již skončen úkol Tvůj? Zda jesti psáno, žes dohrál již v té velké tragédii, 71 jež nedohrána – jejíž zvony bijí kol nás až dosud? Komu určit dáno? Ty žiješ, ale letíš opět v dáli, jak vrak v tu bouř, jež kolem Tebe kypí a budoucnost se v temno věčna halí – Já slyším v bouři sténat větve lípy, pod kterou kles’ jsem moře na úskalí, Jest posud noc – však probouzí se ráno a přijde den! Den člověčenstva spásy, kdy hymny vítězné kol zahřmí hlasy jak jednou z Golgaty: „Jest dokonáno!“ Jest dokonáno! Národe můj drahý, zda uslyšíš tu hymnu vítězící? Zda na Tvé krví, potem vlhké pruhy svobody slunce povznese svou líci? Či nezdoláš své nelítostné vrahy a mrtev budeš, když svět kolem Tebe v ten nový život kypící zde zkvete – pro kterýs trpěl v bouři tisícleté, pro kterýs – umíral v své vstoupí nebe? To nevím. Vím jen, že jsi posud živý, žes darmo netrpěl a neumíral, vím, že je smrti přelud pouze lživý, že prapor zvítězí, jejž v pravici jsi svíral, než podlehnul – ač vykonal jsi divy! Jak Roháč bojoval jsi na Sionu když padl Žižka! Sirotci jsme jeho! Vždyť jednou z moře věků zbouřeného zazáří Sion, jemuž není skonu. Zřím okem věštce do věčnosti proudu: 72 Ne! nemůže mne sklamat věští síla, ni posměch, pochyby a hana bloudů: Již věky pílí k dokončení díla Svobody, Lásky – k poslednímu soudu: ba znovu oživne i mrtvý kámen, ta všechna hesla nesmrtelná, skvělá, jež ve smrt hnala pokolení celá, se vtělí jistě v život věčný! – Amen. 73 DOSLOV.
Tuto knížku chystal jsem se vydati již r. 1915 v roce Husově, záhy po smrti básníkově. Nemohla vyjíti z příčin censurních. V roce Husově mluvilo se mnoho o husitství v české poesii, ale jména Červinkova nebylo ani vzpomenuto. A přece dílo Červinkovo, pokud je psáno veršem, čerpá náměty z největší doby našich dějin, z doby husitské, ohromnou převahou. Knižně vydal Otakar Červinka tyto básně: „Jan Roháč z Dubé“ (1872), „Jan Žižka z Kalichu“ (1875), „Aleš Romanov“ (1881), „Husitská svatba“ (1884), „Pohádka života“ (1892). Z nich tedy většina je husitských. A nad to, mají v díle Červinkově význam integrující („Aleš Romanov“ a „Pohádka života“ jsou práce odvozené a neosobné), a jedna z těchto básní, „Husitská svatba“, uvedená do literatury Nerudou, zachová si místo trvalé. Není bez zajímavosti, že i mezi rukopisnými básněmi Červinkovými prvé místo zaujímá skladba, čerpající z doby, Husovi blízké: Je to „Kronika o čaroději Žitovi“, nejobjemnější práce
74 Červinkova – má 4017 veršů – v níž básník snaží se zobraziti typ českého člověka z konce XIV. a počátku XV. stol. Řadu menších etických básní Červinkových, vytěžených z doby a z ducha husitského, předkládáme dnes v souboru českému čtenáři. Na přání nakladatelství byla vypuštěna báseň úvodní, „Ohlasy minulosti“ (původně v Květech 1888, díl I., str. 588–591), začínající se takto:
Již blížíte se opět ke mně, stíny přeslavné minulosti Čechie, jež smrtný sen jste sňaly s domoviny, kdy nepřítel jí chystal rekvie.
Básník připomíná si děsnou noc pobělohorskou. „Vy, již jste zasvětili píseň mou své službě,“ apostrofuje své reky husitské, „požehnejte vnuku, ať v boji posledním on zvítězí.“
„On zvítězí,“ tak šepcí jejich hlasy a slavné navrátí se Slávům časy.
Básník vidí se opět jinochem, apostrofuje svou mladost, svůj rodný kraj. Zdá se mu, že sedí pod veskou lipou a pěje lidu o recích husitských. Mezi posluchači tam kovář – jen mu dát širák a palcát! Tam myslivec – teď střelec z vozové hradby! Jsou tu i ženy, dívky každý slyší o Žižkovi rád. Žel, minuly časy, kdy „na poli z pacholka rostl rek“:
75 Však vraťte jemu v prsa svatá hesla, a povznese se hruď ta, nyni kleslá, a vrátí se nám reků slavný věk!
Jsem přesvědčen, že nejen tato slova, ale i celá tato staronová knížka Červinkova bude dobře přijata národem, který nepřestal býti husitským, který byl a jistě i bude národem Husovým, nejen ústy, ale i srdcem, nejen slovem, ale i činem! Zbývá mi jen poděkovati vdově po básníkovi, paní Marii Červinkové v Berouně, za vlídnou ochotu, jíž toto vydání umožnila, a bratrovi básníkovu, p. MUDru Vl. Červinkovi v Jičíně, za vzácné přispění.
76 POZNÁMKY VYDAVATELSKÉ.
Hus. Původní otisk v „Květech. 1888; druhý otisk v „České epice“ Fr. S. Procházky ve 2. vyd. Tábor. Osvěta 1884. Žižkův tábor. Zlomek z větší epické básně. Netištěn dosud. Zde se otiskuje z rukopisu podle přepisu bratra básníkova MUDra Vl. Červinky v Jičíně, jenž jest majetníkem rukopisu. Vánoce roku 1420. Za praporem sokolským. Praha 1887. Král Zikmund. Osvěta 1891. Upozorňuji tu na obdobu námětu této básně s Heydukovými „Sny královskými“. Není mně pochyby, že jde tu o vliv silné myšlenky Heydukovy, který první ukázku tohoto velikého díla svého jež teprve letos uzřelo světlo světa, otiskl v „Osvětě“ již r. 1881. U Žižkova pomníku u Přibyslavě. Pamětní list Sokola v Táboře 1888. Tábor. Tamtéž r. 1890.
77 OBSAH:
Hus3 Tábor (Historická pověst.)6 Žižkův tábor32 Vánoce r. 142044 Král Zikmund48 U Žižkova pomníku u Přibyslavě64 Tábor70 Doslov74 Poznámky vydavatele77 Obsah79
E: pk; 2002 [79]