A sedím sám, jak před dávnými lety,
kdy písní mocný příboj v mojí hrudi
jak bouře divé hřmění dal se v lety.
Snad poslední to ozvěna se budí
již v hrudi mé a střásá pozdní květy
mně do vlasů, co v hrudi vulkán pálá,
již s pola vyhaslý: již tichne řev,
před okem duše žití lidstva zjev
se rozvíjí, ta bolest jeho stálá.
Jak cizí by to byla, ne má bytost:
ni naděje, ni zoufalost jest ve mně,
ni ochablost, jež doprovází sytost –
ne! Pod mou nohou mizí nyní země,
já všehomíru tuším obrovitost,
ji objímám, ač vím, že jsem jen prachem,
ba ničím u srovnání s oním věčnem,
jež pojme mne v svém ruchu nekonečném
a zničí, přetvoří – a oblékne zas nachem.
Ni slávy mam, ni cetky malicherné,
jež marnost lidská na sebe si věsí,
víc nezkalí mé duše zraky věrné,
mě pekla hrůzy více nepoděsí
neb zřím v to moře věčna bezeměrné,
kde zlo a dobro v nekonečném boji
hřmí o sebe jak hukot bouře věčné,
jak střídají se v pásmo nekonečné
smrt s žitím, které proudí k svému zdroji.
Když zdánlivě zde jednotlivci hynou,
tak jako kapky v řece jen se mění
a proudí v moře, z něho zpět se vinou
jak pára k oblakům. A s nimi v bouře znění
jak vláha tíhnou v zem. Pak zpět se řinou
jak prameny zas v řeky, ty pak v moře:
tak v stálém život třímá koloběhu
země k moři – od moře zas k břehu
a v něj se věčně mísí smrti hoře.
Je to tam skála hory nebetyčná?
Či postava to jakás obrovitá,
jak vzdoruplna – hrůzy – přec však sličná?
Hle, moře života se divě zmítá
dol ní, až k nebi lítá pěna ryčná:
však socha pevně hledí v nebe vzhůru
jak zosobněný vzdor. Tak zírá v příští
jak s pohrdou, zří, jak se vlny tříští
i u nohou o skalnou boků kůru.
O vlasti má, o člověčenstvo celé!
Co jest zde chvilka, miliony věků?
Můj národe! Tys též byl boji v čele,
Tys účasten byl jeho divých vzteků
a cítils ve svém srdci – Spasitele!
Již skončen úkol Tvůj? Zda jesti psáno,
žes dohrál již v té velké tragédii,
jež nedohrána – jejíž zvony bijí
kol nás až dosud? Komu určit dáno?
Ty žiješ, ale letíš opět v dáli,
jak vrak v tu bouř, jež kolem Tebe kypí
a budoucnost se v temno věčna halí –
Já slyším v bouři sténat větve lípy,
pod kterou kles’ jsem moře na úskalí,
Jest posud noc – však probouzí se ráno
a přijde den! Den člověčenstva spásy,
kdy hymny vítězné kol zahřmí hlasy
jak jednou z Golgaty: „Jest dokonáno!“
Jest dokonáno! Národe můj drahý,
zda uslyšíš tu hymnu vítězící?
Zda na Tvé krví, potem vlhké pruhy
svobody slunce povznese svou líci?
Či nezdoláš své nelítostné vrahy
a mrtev budeš, když svět kolem Tebe
v ten nový život kypící zde zkvete –
pro kterýs trpěl v bouři tisícleté,
pro kterýs – umíral v své vstoupí nebe?
To nevím. Vím jen, že jsi posud živý,
žes darmo netrpěl a neumíral,
vím, že je smrti přelud pouze lživý,
že prapor zvítězí, jejž v pravici jsi svíral,
než podlehnul – ač vykonal jsi divy!
Jak Roháč bojoval jsi na Sionu
když padl Žižka! Sirotci jsme jeho!
Vždyť jednou z moře věků zbouřeného
zazáří Sion, jemuž není skonu.
Zřím okem věštce do věčnosti proudu:
Ne! nemůže mne sklamat věští síla,
ni posměch, pochyby a hana bloudů:
Již věky pílí k dokončení díla
Svobody, Lásky – k poslednímu soudu:
ba znovu oživne i mrtvý kámen,
ta všechna hesla nesmrtelná, skvělá,
jež ve smrt hnala pokolení celá,
se vtělí jistě v život věčný! – Amen.