ŽIŽKŮV TÁBOR.
I.
I.
Před Kolínem, stranou na poledne
tam kde cesta k Hoře vede Kutné,
vozů hradba hrozivě se zdvihá,
jak zdi báječného obrů hradu:
pověstnýť to tábor slepce Žižky,
vojevůdce božích bojovníků,
před příchodem Páně jdoucích světem
očistiti lidstvo z kalu hříchů
šelmy sedmihlavé, Antikrista.
Jako bouře čistí povrch země,
blesky, větry, hromu otřásáním,
vlahou s nebes ji pak osvěžuje,
by se znovu stkvěla zeleň na ní:
tak též mraky božích bojovníků
zemí jako jarní bouře táhly:
vozy byly temné, těžké tuče,
zlověstně již z dálky rachotící,
meče byly její blesky jasné,
střely byly zhoubné krupobití,
cepy byly klíny hromonosné,
32
hukot děl zněl jako chorál hromů,
slovo boží bylo vlahou nebes.
Zimní den se šeří. Hle již svítá
v dálných rovinách tam na východě,
nad Lichnici, nad Železné Hory,
vyplynul již první předsvit zory.
Havran, vznášeje se nad rovinou
divě zakrákoře, letě tamo,
den kde svítá, probouzí se zoře,
potěšen svých druhů nad novinou,
že tam leží trupů k nespočtení.
Za ním druzí perutí svou těžkou
výše letí nad ležení české
v šumu křídel, klektu, krákorání
jako živé černé, zhoubné mraky
k východu, kde slunce jasné vstává,
kde je množství hodů očekává.
Větřík zavál mlhy do kadeříkadeří,
ta se choulí, čeří, načež klesá;
růžový svit na východě plane,
slunce vzchází krvavé a rudé,
jak štít světovládce obrovitý
před nímž mlha do údolí couvá.
Z ní, jak pošmourný mrak v zimním ránu
z vozů ohrada se temná zvedá.
V táboře je ticho. Pouze hlídky
odměřeně kráčí po ohradě
33
v zbroji tmavé jako bájní obři.
Za táborem Kolínu zřít věže,
chrámy šedé, divné štíty domů.
Za nimi v kraj šírý přes rovinu
bělejí se dálné Krkonoše.
Zazvučely v hradbě bubny ranní:
aj, jak oživil se šírý tábor!
Kouře ohňů k nebi vystupují,
k snídaní to chystají se krmě,
hlasy lidské zvučí v ržání koní,
vojíni jež k napájení vedou.
Venkovanů dvé zde cestou spěchá,
od Hory kde cesta k Nebovidům.
Ubožáci! Hrozné přišly časy!
Co vám nepobrali vojska davy,
to vám násilím vzal cizák dravý.
Starší šedivý již. V tváři rázné
starostí má vryto množství vrásek.
Modré oko nepokojně bloudí
po Žižkově z vozů spiaté tvrzi.
Ústa, bolem spiatá, časem šepcí
soudruhovi slova ke útěše.
Kolem čela hloubně zbrázděného
poletují šedé, dlouhé vlasy.
Nepokryta jesti šedá hlava,
neboť teplou čapku, vydrovici,
synu junáckému na skráň vsadil,
34
který raněn, podlé matně kráčí
v dlouhý, teplý kožich zahalený
pravicí se o hůl podpíraje,
levicí o stařičkého otce,
jak by klesal mdlobou nad propastí.
Na mladistvě pěkné, bledé líci
obvazek se kolem čela bělá
zkrvácený nad sklopeným zrakem,
přichmuřeným zlověstným co mrakem,
černým obočím co perutěmi.
Mlčky jdou, až starší, otec, stane:
Hradba vozová jim v cestě stojí,
vozy k vozům připoutány ztuha,
na krajním muž v plné zbroji
jiskrným svým zrakem hledí na ně
šišák na hlavě, cep v tuhé pěsti.
Opřen oň, na chodce s hůry shlíží,
krzno splývá přes mohutné údy,
kryjíc pancéř, na němž kalich rudý.
Starý sedlák zastavil se v kroku,
načež obdiv jeví v tato slova:
„Báječný hle Žižkův hrad jsme našli,
hradbu vozovou, jež v lůně skrývá
hrom i blesky, cepu krupobití,
províjíc se přes hory a stráně,
kolem řek jak v jedno tělo slita,
hradba boží divná, obrovitá,
v které vévodí sám anděl Páně!“
35
Mladší ale takto zahovoří
k otci, jako ve horečce, prudce:
„Spěšme, otče, krev mne v skráni pálí,
srdce mé jak zvonu tepe v prsa,
oko, krví podlité, je slepé,
cítím by oheň pálil v dlani –
V uchu mém až posud výkřik slyším
ženy mé, mé holubice bílé,
v niž sup dravý necitné vbod spáry –
Spěl jsem na pomoc přes jeho tělo,
v tom však druhý, třetí zkřiknul: vari!
čtvrtý odnášel však ženu moji –
slyším její výkřik: Jesu Kriste,
když jí pohan prznil tělo čisté!“
„V tom jsem ze sněhu tě, synu, zvednul –
ránu měl jsi v hlavě – údy tuhly –“
„Otče! ku předu – sic rozum ztratím...
Litoval jsem, že křik srdcervoucí,
jejž má žena v skonu vyrazila,
nerozbil má prsa jak hruď zvonu,
že s ním srdce nepřestalo tlouci.
Nyní vzdávám tisíceré díky
Bohu všemocnému – aneb ďasu –
že, jsa živ já ztrestám hanebníky –
ku předu již, otče! přišla doba.“
Popošli. V tom vousáč na povoze
zkřikl, mračně oba s hradby měře:
Stůjte! Kdo jste? Odkud cesta vaše?“
Lek se otec obrovité stráže:
36
„Z Nebovid jsme sousedé,“ dí plaše.
Vousáč dál se táže: „Znáte heslo?“
„Jaké heslo?“ nejistě zní z dola.
„K Žižkovi jdem, o němž ohlas letí
že on zastancem je svojich dětí,
pravdy Boží nedobytnou tvrzí,
aby ubohým nám zjednal právo.“
„Haha!“ vousáč odpovídá s hůry.
„Snad by hledal ukradenou krávu?
Vari! to by se sem takých sběhlo!“
„Bratře!“ stařec prosebně mu vece,
„nevěstu mou, ženu mého syna –“
Stráž však na vozové hradbě volá:
„Neznáš heslo?“ „Ne“ „Tož vari, vari,
sice posvítím ti na cestu!“
Starý otec žaluje tu zticha,
hlasem přerývaným, v beznaději:
„Co si počnu? V zimě, bídák starý,
sám a vyhnán z chaty s chorým synem?
Že nás neutloukly Uhrů davy,
než zde zemřít hladem, zmrznout zimou,
když se nesmiluje vlastní rodák“...rodák...“
„Pomoz!“ zoufale on v posled volá,
„Pomoz pro tu svatou víru Krista,
zvěstovanou Husem mučedníkem!“
Na hradbě však neúprosná stráže
starochovi v odpověď rce tvrdě:
„Věrný Husův jsem, tož Táborita!
Kázeň Žižky ocelí však psána.
Líto je mi tebe, tvého syna.
37
V okolí však bloudí lidské šelmy
Antikrista, jenž se Sigmund zove.
Pod pokutou, ztrátou cti i hrdla
nesmím vpustit, kdo mi nerce heslo!“
Vzdech se vyrval hlubný z hrudi starce –
syn však, jako probuzený ze sna:
„Váháš, otče“ praví. „Čas nám prchá
spěšme pomstíti se nad pohany.“
„Nelze, synu! Běda, neznám hesla,
rodák brání vpřed, vrah vzadu číhá.“
„Totě k smíchu!“ šíleně syn volá:
„Bratře!“ mluví k stráži sedlák mladý,
„bezbranných se bojíš? Žádáš heslo?
Což je v českých vlastech jiné heslo
nad zář žhoucí za hranice Husa?“
Mládec hlavu zved, žár z očí září,
každý úder, kterým srdce buší,
kladivem je kovářovy výhně,
až to překypělo v jeho duši
nadšením, mstou, ušlechtilým hněvem,
krví, hlukem bitvy, zněním zvonů
nad zničeným štěstím, žitím ženy.
Sedlák stal se obrovitým zjevem,
každé slovo kladivo co buší
v kovářově dílně v kovadlinu:
„Heslo chceš? Ten výkřik srdcervoucí
ženy mé, již pohan litý zdávil,
zoufalý ten výkřik věrných Čechů?
Heslo? – Kdo jste boží bojovníci!“
38
„I zákona jeho!“ stráž dí na to
k brance spěchá – poutníci již vchází.
Otec podiv takto slovy jeví:
„Zázrak to! mně tuhnou údy v led.
Jak jsi uhád heslo?“ Syn mu vece:
„Stín mé ženy – pomsty Bůh mne ved!“
II.
II.
Prošli brankou. Za ní nová stráže
příchozích se táže přísným hlasem:
„Noví hosté?“
„Boží bojovníci.“
„Amen. Jděte, neptám já se více.“
„Já se ptám, kde českého máš krále?“
volá junák s divým v oka žárem.
„Blázníš?“ Zde jsme sobě rovni: bratři!“
„Haha!“ junák odpovídá smíchem,
„pro jiného bajky, ne však pro mne.
Na koho zří celá česká země?
Čí to vojsko? Tábor ten kdo vodí?
Vojevoda české zemi králem!“
„Bratře!“ stráž dí „o tom zticha mluvme –“
„Zticha? Pravdu možno říci směle!
Jak že, Čechové by neviděli,
jediný kdo celý muž je, vudce?“
vojín přistoupil v tom k němu,
opásaný dlouhým těžkým mečem,
poklepal mu vlídně na rameno,
takto jemu promlouvaje mírně:
39
„Naučení tobě dáti musím,
dříve, nežli do tábora vkročíš.
Nebezpečno jedem hrát co lékem:
Víš, že bratr Žižka s málem počal?
Žijí dosud mnozí mezi námi,
kteří běhy jeho pamatují,
když byl psancem. Dnes by měl být králem?
Pro Václava, krále, meč kdy tasil,
s polou žebrák, vyštván pány z Růže,
pro mdlé tělo neměl odpočinku;
mocný sklízel pán, co zasil sobě,
škůdcem země jmín a loupežníkem,
než mu úkryt přála milosť krále
u dvoru za vše ty strážné služby.
Co by za to dali páni z RůžeRůže,
kdyby měli v moci toho muže?“
„Ba!“ dí jiný, přistupuje blíže,
„dnes když šlechtě, mocnější kdys krále,
skočnou zahrajeme svými cepy,
koří se mu, ač je vůdce slepý.“
Pražský vojín strany kališnické,
mírný podobojí, pravil na to:
„Krále netřeba nám, krále máme:
přiložil sám Žižka pečeť slavně
k listině, jíž zovem z Polska krále.“
Tu se prodral davem vzrůstajícím
člověk, zahalený v tmavou řízu,
na hlavě měl černý kněžský byrýt,
dlouhé vlasy s vousy splývajíce
40
opuštěné tmavošedé brady,
na ramena padaly mu obě
kolem tváře bledé, zanícené
hněvem z očí sálajícím divě;
v ruce knihu měl: tu zdvihl vzhuru
nad hlavu, že oči všech naň padly.
On pak hlasem klopotným a hrozným,
blyště zraky pod obočím tmavým:
„Běda!“ zvolal, „třikráte vám běda!
Ba, již naplněno písmo toto,
které nad hlavou svou v hrůze třímám!
Že jsem se té ohavnosti dožil,
ku které sám Žižka druhdy svolil!
Muž ten boží skolil Antikrista,
draka velkého, jenž spit je vínem
krví lidu božího; tu šelmu,
Říma nevěstku tu sedmirohou,
jež se rouhá narozené pravdě.
Když nám Bůh sám v ruce vydal draka,
celý Řím i s papou antikristem,
s kardinály, biskupy a popy –
celý národ sám když může vlásti
nad sebou, tož jménem svého Boha –
vlasť svou znovu vrhá do propasti,
pod jho cizí: krále mít on musí!
Loutku musí míti v nachu, zlatě,
by se králi mohl kořit v prachu –
K čemu tedy žertva Jana Husi?
Bychom, svrhše robství těla, ducha
otrocky zas pokořili hřbety?
41
Nač jsme zbili nesčíslné davy
pro volnosť kdy mdlé je naše srdce?
Nenastane dříve volnosť, bratři,
pokud nesrovnáme všechny stavy.
Dítky! pýcha protiví se Bohu
proto vyhubíme pány, kněze,
jež se příčí zřejmě slovům Písma –“
„O volnosti kážeš? Volnost vaše!
Byste sami panovali kněží?
Stříhali nás jako ovcí stádo?
Kněže Antochu!“ tu Tábor zkřiknul,
„Děsitel mé jméno. Poděsím tě.
Jednou již jsi nesvár krutý zplodil.
Tenkrát bratr Žižka mocnou pěstí
pokáral tě. Zastanu dnes Žižku bratra:
Vari! Sic promluví pěsť má s patra!“
V úžasu kněz couvl mezi davy,
které na pokřik se shromáždily.
„Huba plná, nohy rychlé k běhu!“
kněze dav svým doprovází smíchem.
Antoch z povzdálí však takto zvolal:
„Však ty zhyneš, smělý bezbožníče,
se svým Žižkou, sám jenž Antikristem,
poněvadž chce nové modly, krále!“
Děsitel však, cep nad hlavou zdvihna:
„Nech ho“ zkřiknul „na jazyku čistém
neoplakuj tatíka nám vůdce!“
„Belial je vtělený a škůdce!“
zkřiknul Antoch, načež hbitě prchnul.
42
„Škůdce hříšných kněží!“ Tábor hučel.
„Zdržel jsem se stěží ve svém hněvu
krvavě bych skáral utrhače!“
Pražan mírný rozvážně však vece:
„Dnes by, bez Žižky sic zle nám bylo. –
Zvítězíme-li dle vůle Boží,
naše vlasť as znova v krvi spláče –
o suď Bůh!“
Tu Děsitel však horlil:
„Bůh již soudil, soudí, bude soudit!
Pod prapory jeho naše cesta,
z které nezabloudí jeho voje.
Ve dne provede nás mračna dýmy
v noci žáru krvorudým sloupem.“
43