TÁBOR.

TÁBOR. (Historická pověst.)
Vstup.
Choustnik.
Koruna jak bájných časů na temeni mocné hory, kolem sebe temné bory jako hustý závoj vlasů, hledíš k nebi, šedá věži Choustnického druhdy hradu. V dálce sok tvůj, Tábor, leží zkusiv jak ty, časův zradu. Na severu, na východě černají se hory, lesy, se západem v stejné shodě. Hle, tam slunce svitlo kdesi na šumavské velikány věčně zelené a vážné pohraničné obry strážné, pilíře ty zemské brány. Hrdě jak trůn pánů z Růže hledíš k nebi, věži vzdorná: nedaleko mrtvých lůže 6 stojí děsná hladomorna, roztříštěna blesku zlobou, lidmi, druhdy tvými sluhy. Vede posud boj zde tuhý s nelítostnou časů dobou. Její temné, chmurné skráně, rovny jednou pekel bráně, krášlí poesie zdobou délka věků slitovnických, délka utrpení lidských. Střemcha vonná s ostružinou ovila tvou zbitou hlavu, jako laur, jenž věnčí slávů dosaženou krví, vinou, – korunou, jež trny vbodá reku v skráň, jemuž se podá. Poutník hnaný širým světem zabloudil sem ptáka letem, dumal ve tvých zříceninách mohutných i ve svém pádu. Malebných tam ve skupinách buky osamělé stály kolem zbořeného hradu: duchové se býti zdály – v bledě modrém luny svitu z dávno zašlých, slavných dob. Větvemi větérky hrály, jak by jimi provívaly roucha duchů ze blankytu, 7 hledaly svůj časný hrob. Stkány z lunosvitné příze, jako v běloskvoucí říze stanuly tam nade věží, která šedou dálku střeží. Po čem prsa dávno prahla, co pne duši básníkovu nepřístupno hmotě, slovu, v nebesa ta neobsáhlá plná hvězd a věčné krásy: to jak stříbrotkané jasy, jak by duší hudba táhla nevýslovně bolná, čarná, linulo se v prsa sprahlá, tisklo se, jak slza žárná v oko mé a moji duši. Ulehl jsem v vonné trávě. Ticho, jež nic nevyruší kolem snilo. Půlnoc právě. Celá minulost ta krásná nade mnou jak hvězda jasná táhla, sen jak v mojí hlavě minulost, jak bouře žasná: snil jsem o té naší slávě, nad níž není slávy jiné. Paprslek hvězdy stříbrem se line, po něm pak stoupá, lehce se houpá, 8 jako ta luna, nebem jež plyne, čarovná víla – jako sen: Spřádá mé snění, které se mění eolské harfy jak liboznění v minulý dávné slávy den. Paprskem hvězdy nese mne víla výš a výše v duchů říše, kde se tak klidně, lahodně dýše – jaká to nezdolná nese mne síla? Zdali to pravda? Snem se to nezdá! Již se dotékám tajemství věčna – stojím to na prahu nekonečna? Kde moje kolébka, kde moje země? Víla mi odpoví – hudba jak jemně: „Modravá ona mizící hvězda...“ l. l.
„Kdo jste boží bojovníci“ pěje vojsko vítězíci, nad kterým se kalich vznáší krvorudý, v černém poli. V brzce širou vlastí naší Žižkův buben zahlaholí, jako z jara ohlas hromu hučí korunami stromů. Prsa kynou, oko blyští vírou pevnou, jako skály, 9 o které se moře tříští, když se příboj k břehům valí. Dílo slavné dokonáno. Mikulášem pánem z Husi slavně bylo bojováno: Oldřich s hanbou prchať musí. Pravý ráj, ten přechod jara svěží vnady v léto parné, v kterémž něco z obou hárá jako v mladé žínce švarné: vše to tisklo v kraje širé nádech snivosti a touhy, tak že srdce v slasti čiré mní zde zříti obraz pouhý – z dětství svého, snů svých z mládí – vroucí lásky, než nás zradí. Modro lesů na obzoru, modro vody v šeré dáli, hora stíhající horu, jako by se dobíhali ve hrách dětských družka s druhem, zavíraly polokruhem široširý kraj ten smavý, na němž slunka zásvit hravý kouzlil soulad jako v líci milované vroucně děvy povždy nové kouzlí zjevy výraz duše mílující. Na cimbuří mocné věže 10 starý hradní dálku střeže. Přísným okem, přes něž sivé obočí se převěsilo, hleděl do té dálky snivé, jak by jej cos poděsilo. Jasně temné jeho oko stopilo se přehluboko v kotlinu tu, krásy svěží: nehledělo na tu krásu, nýbrž bráníc slunce jasu zřelo tam, kde Tábor leží. Pošinul on biret tmavý v čelo svojí šedé hlavy, aby viděl ještě lépe: „Což dnes oči mé jsou slepé?“ zamumlal pak mezi zubyzuby. „Jak pak může vítěziti on, jenž nyní zemi hubí, Žižka, když mu nelze zříti?“ Svěží větřík zadul v horu, stařec v plášť se halil úže. „Opět v smutném rozhovoru? Jak jen sám zde býti může?“ za ním ozvalo se hlasně, jako zvonků znění jasně, zároveň kol šíje muže ovinulo děvče rámě: děvče, svatý obraz v chrámě, kypré, svěží jako růže. Přes šíj sedícího otce 11 nakloníc se rychle nato vtiskla polibek jak zlato v ústa jeho, něžně, krotce. „Dobré jitro, otče drahý, snídaní již na tě čeká. Pověz mi, co tě tak leká? Očekáváš posla z Prahy?“ Při tom děva laškující líbala mu starost s lící. Pousmál se stařec vlídně – kdož by neusmál se blahem, kdo by zíral škarohlídně čta v tom tmavém oku vlahém tolik lásky, dobra, víry, kdo by neusmál se blaze, komu Bůh dal v jeho dráze najíť taký poklad čirý dětské lásky, oddanosti, krásy, mládí, jakých hostí málo v sobě svět ten širý? Pohladiv jí tmavé vlasy políbil ji v čelo bílébílé, zahleděl se v oka jasy, v půvaby ty roztomilé. „Ano, čekám posla z Prahy, milé dítě,“ zahovořil, při čemž zrak svůj v její nořil; „místo něho zřel jsem vrahy zvedat meč svůj, břitký, nahý. Víš, že dávno posla čekám, 12 jenž má přijíť pro nevěstu. Znáš však nejistou též cestu, proto se o něho lekám. Kolkolem své Tábor sítě rozestřel jak pavouk černý, proto lekám se, mé dítě, že snad zhynul Bořek věrný.“ „Ustaň, otče, nemluv dále, poblednuvši zašeptala, a jak bez dechu zde stála. „Co tě leká nenadále?“ odhovořil otec starý, hledě bystře na svou dceru. „Dávno mlád už nejsem, věru doba rodí náhlé zmary, neustálé nepokoje. Nejistota, zhouba boje – jako bouř, jež všecko ničí, zemí třese kol a syčí. Bořka znáš po dlouhou dobu; dobrý jest a mladík švarný, otce svého syn to zdárný, jenž nepřečkal časů zlobu. Válčil, padl pod Žižkovem pro toho, jejž králem zovem. Pro svou víru, vlast a krále válčí jeho syn též dále. Já pak učinil slib svatý, že svou dceru svěřím synu, který ničí kalich klatý.“ 13 „Ustaň otče, sice zhynu,“ uděšená vypravila ze sebe tu jeho dcera. „Celý den jsem s tebou byla, chci být s tebou do večera. U tebe mi blaho zkvétá – co mi do celého světa? Snad mne odtud nevyháníš?“ – „Ty mé srdce bolem raníš, stár jsem; Bořek v službě páně nastoupí kdys moje služby. Odevzdav tě v jeho dlaně nepocítím více tužby, umíraje spokojeně odejdu k nebožce ženě. Či snad – nedej velké nebe – či snad bez mé vůle jiný odvážil se klamat tebe?“ – Není, otče, při mně viny, nač mne soužíš, nač mne mučíš? Tys mi pouze duší milou: k lásce žádnou světa silou srdci k srdci nepřinutíš.“ – Při tom štkajíc, tváře růžné ukryla na prsou jeho. „Nezná posud srdce mužné, nezná přání milostného; pravdu má; zde z žití rána jak ta jedle nehlídána rostla bez vší vášně, touhy, 14 život lidský jest však dlouhý, nezná ho, až jednou zkusí. Zkušenost pomoci musí, dříve, nežli zavru zraky“zraky.“ zahovořil stařec k sobě, hledě dívčí na rozpaky. „Pojďme; dosti času tobě; pravdu máš; jsi ještě mláda; já tě nevyháním, věru, vím, jak mne máš, Věro, ráda,“ řka to, políbil svou dceru, ještě jednou v hladké čelo, které záři vstříc se skvělo; načež, pousmáv se na ni, růžnou jak to jitro ranní, které na východě hoří. sešel s věže do nádvoří. II. II.
Neznáš dráhy ptáka vzduchem nevyslídíš cesty hada, nezabráníš, lásky ruchem když lnou k sobě srdce mladá. Z jara musí růže kvéstikvésti, z jara pták své hnízdo staví, srdce dívky pták je hravý, který v lásce hledá štěstí. Přileť, sokole můj smělý, přileť k zavřené své druži! 15 Toužím po tobě den celý, vždyť Bůh vdechl lásku v růži...“ Tak si vzdechla děva nyní, osamělá na cimbuří. Náhle zrak svůj rukou stíní, zdá se, že se obzor chmuří, za lesem že bouře duní. Přec kol jasno, nikde mraku, klidný kraj sní na výsluní. Náhle dívčímu se zraku mrak zdál býti podezřelý: blíže on se, blíže valí, přes hory a přese skalí, z něho blesk se nesl skvělý – časem hromy zaduněly. Není tě to mračno více: zdá se, že to v černém lese po zemi se bouře nese – „Ha, to naši prchajíce!“ Za nimi se ženou prudce vítězící Táborité, jako krupobití líté, v předu na broni jich vůdce. „Ha, tam Ctibor!“ poznala ho v bleskotu a hrůze seče podle svíticího meče, každou ránu prodá draho. 16 Na Oldřicha, pána z Růže, kalicha a vlasti zrádce žene, již jej stihnout může – zdá se ztracen, mocný vládce. Tu se z hradu tajné brány zástup bojovníků rojí; nevidí je podobojí, až když vzadu napadeni. Odrazili zrádné rány. K ústupu však na znamení udeřily zvučné trouby, davše dosti poučení pánu z Růže dílem zhouby. III. III.
Plný dvůr koni a lidmi se vlní; Oldřich, pán z Růže, se navrací z boje; do síně kráčí, již jizba se plní bojovným zástupem rozličné zbroje. Řinčení ostruh a surové hlasy, klení a rozhovor divoké chasy, raněných steny zněly tak strašně smíšeny s výbuchy divoké vášně – rozlehlým dvorem bez ladu skladu kroužily po síních širého hradu. Do bytu hradního pan Oldřich z Růže v brnění zlaceném vkročil teď pádně: „Zde ti ho vedu! Tohoto muže, 17 který mne v ležení napadl zrádně – sotva jsem vyvázl s hanbou a škodou – potok byl krve pln, jak bývá vodou; Mikeše z Husi jest rukou on pravou; nyní ji v hrsti mám – nedám ji zpátky, kdyby mi dával zaň veškery statky. Starče, ty ručíš zaň vlastní svou hlavou.“ S výsměchem divým se zajatci rouhá, který ač spoután a poraněn v boji, stál jako pravý rek podobojí – bohatýr klidný, hrdý a mračný; vida jak na vzdech jest nepřítel lačný, nehnul ni brvou – socha to pouhá. Vysílen, bolestí přemožen, bledý, nesklonil před pánem mocným své hledy. Zdálo se, oheň že v očích se množí, promluvil na to, jak bojovník Boží: „Sám jsi ty zrádce, Oldřichu z Růže, nehoden poctivé pravice muže. Kulhavý dříve již na jednu nohu, okulhavěl jsi též o Pánu Bohu. Můžeš mne mučiti, páliti, stíti, v tvé kůži nechtěl bych přec nikdy býti. Ty zemřeš proklínán, beze cti, víry, zradil jsi národ náš a kalich sirý. Mne pojme v náruč svou po krutém boji slitovník věčný a rány mé zhojí; duše tvá, černější noci, tak vzteklá, poletí s krkavci do výhně pekla!“ Pobledl více a sesinal v tváři. – 18 „Životem splatíš mi, nestoudný lháři!“ zasípěl pan Oldřich divokým hlasem. „Zavři jej, starče, hned do hladomorny o chlebu, vodě; já poptám se časem, jak brzo skrotl ten Husita vzdorný!“ „Pane, on poraněn, poraněn velmi“ – hradní se pokorně odvážil slova. Pan Oldřich zasvítil očima šelmy, zaskřípěl zuby a rozkázal znova: „Snad tě tvá hlava již na pleci mrzí? Pomohu, starče, jí ku klidu brzy. Mám také chléb pro tě ve věži, vodu! Sloužil jsi věrně vždy mému zde rodu – to jen tě chrání, nuž, nestav se vzdorně – vari, již ku předu, ke hladomorně!“ Výkřik, jak v hrudi kdy srdce nám puká zazněl tu za nimi: dívčina mladá jak bříza podťatá, bez dechu padá – jako by něžná ta, slábnoucí ruka kolena pánovi obejmout chtěla v prosbě za zajatce – v tom zkameněla. Zachvěl se vězeň: „Ta ukrutná muka neuspořil jsi mi, veliký Bože“ – zrak jeho k nebi zřel, bolest to pouhá. „Staň se tvá vůle, jen sketa se rouhá!“ – „Odneste omdlelou na ono lože; zajatce odveďte! Máš hezkou dceru, věrný ty hradní, ba na moutě věru!“ 19 IV.
V komnatě ticho, lampa tam hoří, noc již v půlnoc přechází. Na loži dívka ve sny se noří sny plné trudných nesnází. Ctibora vidí vítězně z boje vracet se vesele na koni k ní: „Nesu ti, Věro, památky dvoje, pospěšme, než se rozední.“ Do kaple hradní kráčejí dolů, otec jim sotva stačí již, ženich a nevěsta vedou se spolu, stoupají po schodech níž a níž. V kapli je temno, jen u oltáře, kde na ně duchovní dávno již čeká, magická, bledá proudí se záře – těší se Věra a zároveň leká – nebo v té záři, pro živé nebe – rakve jsou černé dvě vedle sebe. Již stojí před knězem, ruce jim pojí, na to jim vážně na rakve kyne: „Kdo věří v něho, ten nezahyne.“ „Snáze nám pospolu kráčeti v boji,“ Ctibor dí s podivným úsměvem k ní. „Hle, to je naše svatební lože,“ vede ji k rakvím... „Všemocný Bože!“ – „Probuď se, Věro! Ta v horečce sní!“ 20 V.
Vyjeveně pohleděla kolem; byl to otec, který s trpkým bolem probudiv ji, hleděl na ni v tichu, na svou dceru, druhdy svoji pýchu, nyní přemoženou žalem, bledou, jako hříšnici když na smrt vedou. „Pozdě-li již, otče?“ zašeptala. „Půlnoc právě; ty jsi chora, dítě, jakýs divý sen tě lapil v sítě.“ Věra posud v polosnu se zdála. „Již jest mrtev?“ vzchopivši se zpola prudce na loži svém na to volá. „O kom mluvíš, dítě?“ tvář jí hladě ptá se otec, slzu maje v zraku, která vyplynouc jako hvězda z mraku perlou mizí v stříbrošedé bradě. „O kom? o něm, o Ctiboru jatém,“ Věra dí, nach zaplál v líčku zňatém. „Ty jej miluješ? O, dítě, běda jemu pomoci se více nedá –“ „Půjdu k pánu, padnu na kolena, smiluje se –“ praví rozechvěná. „Smiluje se jistě, ačli lidsky cítí; řeknu mu, že nelze mi zde žíti bez něho – já půjdu na tom místě –“ „Upokoj se, půlnoc přešla sotva.“ – Půjdu tedy k němu zítra jistě.“ – „Strhá-li se poslední ta kotva?“ 21 otec s úzkostí děl v oku, v líci, považ, my jsme oba katolíci, on pak Husita, ba Táborita, jemuž pán můj nikdy nepromine porážku svou dnešní – on pak zhyne!“ „Zhynu s ním!“ dí Věra. „Mně však svítá: Poslyš, otče, kdyby změnil víru – odpřísáhnul?...“ „Toho neučiní, znám je všechny; bude jako jiní!“ Kdyby ale k vůli mému míru. – lásce mé – já prosit budu vřele jménem lásky – Krista Spasitele.“ VI. VI.
Druhý den; tma pustá; kolem stěny hluché, tvrdé, kamenné a chladné vlhký zápach vůkol rozestřený jako v hrobce – smilování žádné. Do vězení okénkem skrz mříže aspoň světla proud dost malý vniká, vězně nadějí přec k žití víže – zří on, slyší, pomalu si zvyká: ale v hladomorně, duté skále věčná tma a věčné ticho vládne jako v pekle – smilování žádné: věčná tma a věčné ticho stále. Pouze červ, jenž v lebkách dutých hlodá, na kterých své vězeň našel lože – 22 „za živa jsa pohřben, věčný bože“ hlasem tím též v srdci jeho bodá, pouze červ ten, neustálým ruchem tikot hodin jak v tvém pokojíku ruší ticho v sklepení tom hluchém, znenáhla jak v prs by stápěl dýku; zoufalost si pohrává tvým s duchem, biješ v necitelnou zeď tu pěstí, krev až prýští z ruky, kosti chřestí, voláš, klneš – naslouchaje uchem, v kterém krve val jak orkán šumí, zdali tobě někdo porozumí – pochycuješ dychtivým svým sluchem každý šust; tu kroky pádné slyšíš – s poslední nadějí hned se stišíš – prosíš o milost – tak úpěnlivě – kamení by slitování mělo: nad hlavou smích zazní pohrdlivě, kroků harašení dále znělo. Pochůzka to stráže nad tvou hlavou: směje se, kol vidí zemi smavou, ty pak mřeš zde v hrobě bez lítosti. s křikem hrůzy klesáš na ty kosti... Ctibor druhý den, již hruzy snášel, pod kterými v šílenství by kleslo srdce každé, nežli by je sneslo – on však v beznaději sílu našel: sílu víry, sílu skalopevnou bohatýrů ducha, neúmornou, 23 kterou nesl hrůzy myslí vzdornou: viděl ve všem vůli Boží zjevnou. Raněn, sotva jednou rukou zdravou vody dosáhl, jež stála v džbánu – schladil ústa, schladiti chtěl ránu – tu však nazpět klesl těžkou hlavou. Viděl, že zde naděje mu schází, naděje ta pozemská, ta slabá, která na život jen časný sází, výše povznésti se příliš chabá. Usmál se, neb jeho naděje se upoutána lásky mocí svornou do věčnosti vítězslavně nese skalopevnou vírou neúmornou. Oj, jak sladko v bitvě rudé mříti v hluků střelby, při vítězné písni, duch kdy uvolněn – pro volnost svatou smrti celuje tvář ledovatou, – symbol svobody plá z prsou muže, smrti krvavá a pyšná růže: oj, tak sladko mříti bohatýru! Ale zde, kde svědka nemá, jenž by sdělil šťastným bratřím jeho o zápase ducha hrdinského, kde i ozvěna jest kolem němá, poslední vzdech sotva zašelestí ve skále té, jako ve předtuše, ó toť trýzeň nejsilnější duše – protí ní i peklo můž býť štěstí. 24 Druhý den již minul; časem pouze Ctiborova mysl procitnula, aby zřela děsné kolem nouze, načež ústa smutně zašeptala: „Věru svou, tu viděl bych rád dříve, nežli zemru, bych ty tahy tklivé vryl si v pamět tak, bych v světě jiném setkal se s ní jako s cherubínem!“ Zaslzený zrak se v temno tratil: ha, co to? Snad nad hlavou mu svítá – snad již zemřel? Nebe jej to vítá? Na vše zapomněl, jej úžas schvátil. Jasný paprslek, hle, tváři krášlí snášející se v to temno pekla – vzpomínka jak dní, jež v mládí zašly. Blíží se – tu hrůzou kolem zleklá, postanula – vzkřikla v ustrnutí, načež s pláčem podle něho klekla. Ctibor s úsměvem zřel, bez pohnutí. „Díky tobě, Věro, dívko svatá, cherubem jsi: zář tvá jasně zlatá, křídla tvá se v nekonečnu tratí, s tebou, Věro, než mě propast schvátí!“ šepce v domnění, že sen již skutečností. „Vzpamatuj se přece,“ ona praví, podpírajíc v štkaní jeho hlavy, kterou klesnul na hromadu kostí – „Já jsem to, ty žiješ, já, tvá Věra. 25 Máme naději, že vyjdeš záhy, pán již svoluje i otec drahý, svoboden pak budeš do večera. Pán byl pohnut, jistě pohnut tuze, slíbil, že tě osvobodí – ale –“ tu se zarazila nenadále, jak by zkamenělá v děsné hrůze. „Nikdy!“ pravil Ctihor povstávaje: navrátil se z kýženého ráje v skutečnost a hledě nyní pevně na svou nevěstu, svou drahou Věru, svítil zrakem jak meteor v šeru. Nikdy! slovo osudné a hrozné vysloveno v bitvě ve lomozné, protivník kdy u nohou se svíjí, zrak tvůj v jeho zrak se ohněm vpíjí – Nikdy! slovo se rtů drahé ženy, slovo, v kterém kletby obsaženy, věčných muk a rozdělení věčna: ty jsi v pekla sžírajícím žáru, zemřít nemoha jsi vydán zmaru, ona v nebi, tam kde dráha mléčná. Pak-li ale oba v nebi spolu: tu se peklo nevýslovných bolů u nohou vám svíjí – v hloubi bezdné bez konce a míry, jež vás dělí na věky a všude, blesk jak skvělý, který drtil padlé archanděly, který půlí navždy říše hvězdné, 26 kam jen noha vaše věčnem kráčí kletbou touhy neúkojné – v pláči. „Poslyš, Ctibore, což nejsme děti jednoho zde otce na té zemi? Nepřichází člověk na svět němý, nahý, slabý – co nás tedy světí, než ta víra nezkalená, čistá, láskyplná božská v Jezu Krista? Zdali duch náš v smrti nezaletí k prazřídlu té božské lásky zpět? Zda v tvém srdci neroste to výše obsahujíc mě i hvězdné říše – jaký malý lásce naší svět? Nač to dělení, ta krutá válka, nač ty děsné hříchy, kruté vraždy, nad nimiž genius lidstva zalká dávaje se s hrůzou k nebi v let? Není-liž zde bratrem člověk každý? Nač ty hrůzy pro jednoho Boha, sám jenž děl, že obydlí má mnohá?“ „Nikdy, Věro! Neznáš sílu moci, která vede národ český právě v nový den tou bohopustou nocí, pravdou věčnou k nehynoucí slávě. Nikdy! Mám snad z odpadlíka ruky přijíti zde milost vyprošenou třeba mojí milovanou ženou? Vím, co říci chceš: bych změnil víru. Pohleď, duše drahá, do vesmíru, 27 právě víra ta, ta věrnost sobě činí silnými nás v každé době. Ne, líp zahynouti v trýzni muky, jakou chystá zrádce víry, vlasti věrným Čechům; nemám pro to slova líčiť to, co hruď má k němu chová! Rád by sklátil národ do propastí Kutnohorských – jedním kata rázem povalil by vlast nám, matku, na zem veden chtíčem srdce zločinného: rozšířiti panství rodu svého. Můž zde Čech býť chvíli na rozpaku?“ zvolal, nadšení zář maje v zraku – „Dnes je Husita jen Čech ten pravý, Tábor hlava – Žižka rozum hlavy. Nemůže zde býti cesty jiné: železnou svou hrudí hajme víru, která nezná s protívníky smíru, pokud neuznají pravdy ryzí, před níž život jako bleskem mizí, v níž kdo věří, věčně nezahyne. Nikdy kalicha – to svatě pravím – nezapru a Oldry nepozdravím!“ Nový proud tu světla náhle padnul na dno hrobky, v které smutek vládnul. Sestupoval hradní ostražitě ohlednout se, kde dlí jeho dítě. Zaslechl on slova Ctiborova: v srdci jeho zápasila znova láska k dítěti s tou velkou láskou, 28 která jako fénix vlastním žárem hrozí vyznavačům časným zmarem, která není pokryteckou maskou vášně podlé, která v činu mizí – ne, ta láska nekonečná, ryzí, která dříme v každé lidské hrudi, sílu nadlidskou a hroznou budí v srdcích vyznavačů od ní vzňatých, láska k svobodě a drahé vlasti, láska, která klesá do propasti pro svůj národ s vírou věštců svatých: že i nejděsnější noc nám mine, národ ale přece nezahyne. Volal zticha Věru: bez ozvěny pohltily slova děsné stěny. Přiblížil se tudíž; našel oba, Ctibora i Věru ve objetí. Přiklonil k nim ucho: malá doba, podle kleknul k modlitbě on třetí. Hlas se ozval pána z Růže nyní: „Kde jsou všichni? co as dole činí? Ozvi se přec, co tam Ctibor dělá? Odpřisáhne? dám přivaliť kámen!“ Jako vzdech to zavanulo: „Amen! Přival, kate, na ta naše těla hory z Krkonoš a ze Šumavy, pozvedněme přece s pohrdáním nad tvou nevěrou a bídným lhaním naše poctivé a věrné hlavy. Neudusíš víry smrtí litou! 29 Já, tvůj dříve sluha, nohou v hrobě, zhrdám milostí tvou v této době, umírám – jsa duchem Táboritou!“ Doslov. Doslov.
Jak by hrom udeřil náhle, probuzen jsem ze snění v šíleném jak domnění, že mé hrdlo, žízní zpráhlé volá po vodě – a krvi, která svobodu vždy mrví – mru, a přece volám vzdorně: „Přivalte si na ta naše těla hory z Krkonoš a ze Šumavy, zvednem přece čela naše smělá, bychom vešli ve chrám věčné slávy!“ Zbudil jsem se ve vonné zas trávě. Ticho, jež nic nevyruší, kolem snilo o minulé slávě, hudbou doznívalo v mojí duši. Patřím k obrovité věži, která šerou dálku střeží: zdá se mi, že vidím stíny milenců se míhat nad ní; stojí tam snad starý hradní, mstitel Oldřichovy viny? Sovy hlas tu zazněl zdlouha, jako smích, jenž mukám mým se rouhá. 30 Pověst ta však, s oněch výší zvěsti zpět se nese, třesoucí jak tón, od země té k hvězdám všehomírem, ztracené jak štěstí bolné jest – k zemi zpět se nese její skon: jako stříbrozvuký večer zvon od země zní k hvězdám v světě širém. 31