U ŽIŽKOVA POMNÍKU U PŘIBYSLAVĚ.
Úpal slunce sálal nad mou hlavou,
nad poutníkem sirým, osamělým,
když jsem Sázavou tam nad modravou
kráčel vzhůru s srdcem rozechvělým.
Úpal slunce barvou stínil hravou
hory vzdálené, až k rysům smělým
hřbetů táhlých s modravými lesy
na hranici moravské tam kdesi.
Přibyslava klesla na obzoru –
přede mnou pak širé, holé pole,
z něhož pomník trčí, obraz vzdoru,
síly – slávy – zapadlé tam dole
pod mohylou – hrůznou zhraní moru...
Ano, zde to bylo! V děsném bole
stáli Sirotci kol bohatýra,
jakých jednou rodí jen ta země sirá...
Pomník; na něm zlaté, světlé runy
vítězných těch bohatýrských ramen,
jakby Zábojova zněly struny
varyta! A přec to byl jen kámen,
který zvučel hesla v den ten slunný...
64
Já pak – sirý poutník – šeptal „amen“
ke každému heslu – ku modlení,
nad něčím co bylo – ale není...
Na pomníku kalich; sem se vkrádá
v duši nad heslem tím shaslým dávno –
Marně duch nad tajemstvím tím bádá:
Hanobili nám, co bylo slavno,
Čechu usedla si v srdce zráda,
v nemrav zvrátili – co dříve mravno,
plival vlastní matce v líci bledou
jako Kristu, jehož na smrt vedou...
Přešly hrozné doby. Kalné zraky
domnělé mrtvoly oživnuly,
uvedouce vrahy ve rozpaky...
Zlaté sny se obživlému snuly
v nové žití ráno; zřel sic vraky,
trosky dávné slávy zbité v půli:
ohlas slávy z hvězd však stříbrozvukou
písní zněl, hruď plně touhy mukou...
Mukou touhy po té zašlé době
nevýslovné síly, slávy, moci:
zdálo se, že hvězdy pějí sobě
o té slávě v lunojasné noci.
Blaničtí že reci ve svém hrobě
v lůně hory spící, o půlnoci
pozvedají hlavy k vůdci slepci:
„Již je čas?“ že s úsměvem si šepcí...
Zdálo se, že Vyšehrad náš svatý
oživuje pěním Lumírovým,
65
Libušin že prestol, žárný, zlatý
národ volá ke dnům slávy novým
zdálo se, že osud noci klatý
zažehnán již hromem Perunovým,
že krasší žití vstává,
že se z prachu zvedá matka Sláva...
Zdálo se, ba zdálo! Pouhé zdání
jest ten život, který žijem nyní,
minulost jest pouze naší zbraní,
její ovoce však klidí – jiní;
život náš je dlouhé umírání:
umřít nechcem, k životu jsme líní,
líní tak, že sami pomáháme,
když nám cizák střechu domu láme.
Není v nás té síly dávných reků,
moderní duch nestrpí těch směrů.
z plísně vyvolávat dávných věků,
směšné to, ba dětinské je věru:
„Klidně plujte v mohutnou tu řeku,
zanikněte v její lůna šeru!“
Činíme tak – ba, když zapotřebí
do rakve své zarážíme hřeby...
Stojím u pomníku, marně ždaje,
aby jiskra velikého žáru,
který ožehoval tyto kraje
bleskem zasvitla mi – třeba k zmaru
jako reku starověké báje,
který ohně nebeského daru
odjal nebi smělou, šťastnou rukou
66
zhrdaje i božstva mstou a mukou.
Marně hledím k nebi: jeho úpal
nelítostně padá v chorou tváři,
slyším, jak by divý oř kdes dupal –
snad se přece blíží k samotáři
bájný zjev? Slyš, nyní opět supal...
Zvednu líci: v slunce smavé záři
venkovan se s dětmi svými blíží.
Stanul; na pomník pln úcty vzhlíží.
Opodál se koně jeho pásly.
Stanou; statná děva slabikuje
vítězství, jimiž se světy třásly.
Otec její hlavou pokyvuje,
nítí v dýmce oheň povyhaslý,
načež dětem pověsť vypravuje:
zde že veliký rek s koně klesl,
načež lid jej do Čáslavě nesl.
Náhle zhled mne za pomníkem skryta.
Byl jsem rozradován, vida věru,
jaká v lidu láska obrovitá.
Miloval jsem téměř prostou dceru,
když dlaň její hrubá, mozolitá,
konající práci tisíceru
mě se dotkla ruky v studu lepém:
„Jistě umí mávat pádným cepem,
jako prarodiči Táborité!“
v duchu s obdivem dím. Načež starý
otec projevoval city skryté:
„Myslíte, že neupadne v zmary
tento pomník, v oběť zášti líté?
67
Že nám popřejí ty skrovné zdary?
Na kameni nenechají kámen:
po tom bude s námi teprv amen.“
„S Bohem!“ bodrý venkovan děl v kroku,
načež k vozu šli, by odejeli.
Mně se zakalilo cosi v oku –
zdálo se, že zapadá svět celý:
„Blaníku, již rozval bránu, v boku,
vychrli již rytířů pluk smělý!
Tak-li zoufá lid – čas zhouby nutí:
zachovej nás, Pane, od zhynutí!“
Tak jsem polohlasem vzdechl z hloubi...
„Nebojte se, pane! Máme sílu
v paži: s ní-li láska věhlas snoubí,
láska k posvátnému za vlast dílu,
zmaříme i dílo pekel zhouby!“
Nadšen vzhlédnu: vidím vesskou vílu
ujížděti s otcem k Přibyslavi...
Byl to přelud? Ohlas dávné slávy,
co jsem z jejích úst zde slyšel zníti?
Zašeptal snad popel rodné země,
na níž velký Žižka vydech žití
jako ze Blaníka lůna ke mně?
Zem ta rodná přec snad s námi cítí,
mluví s námi jako ve snu temně?
Snad ty hory, lesy v polokruhu
vzdechly pozdrav otců, padlých druhů?
Dějí se snad divy? Ba, že dějí!
Div-li větší, že ta země rodná,
68
v které kosti našich otců spějí,
s naším bolem jako matka shodna,
že se ňadra její bolem chvějí,
když se páše vražda nepřírodná?
Div-li jesti, že z úst jejich dětí
prorocké a pádné slovo letí
jako předzvuk bouře, stín to střely,
která na vraha se hromem valí,
ohlas z duše hloubi, vzdorný, smělý,
v kterém zanikají marné žaly?
Marné žaly! Dost jsme přetrpěli!
Vzhůru čela! Paže, tuhé svaly
z ocele jak buďte! Braňte chaty,
sladkou řeč, ten otců odkaz svatý.
Ona prostá děva vyslovila,
ret co váhal vysloviti sobě:
Ano, mládež nadějná, toť síla,
která odolá i pekel zlobě,
která dovrší ta svatá díla,
o nichž sníme jen v té klaté době!
Mládež jará nadějí je zlatou!
Probouzejme v ni tu lásku svatou,
kterou v naší hrudi doba tlumí:
lásku k posvátnému za vlast dílu,
nadšení pro krásu, dobro, umy,
tužme v její paži onu sílu,
před níž podlosti hrad klesá v rumy:
pak i věhlas vstane, s ním pak sláva,
kterou Bůh jen synům hodným dává!
69