KRÁL ZIKMUND.
I.
I.
Na budínském hradě v pyšné stolně
Zikmund césar v bujném hodokvasu
zapomínal na divý běh časů;
hodoval tak spokojeně, volně,
jak by trůn se nechvěl ve vichřici
bouře husitské až svého do dna.
Čechy – to přec země jeho rodná,
kterouž chlubíval se v dvořan kruhu.
Zdálo se, že vše mu slouží k duhu
a že všude nalézá, co hledal
celou silou duše rozvášněné,
všude plný pohár ke rtům zvedal
rozkoše, jež za chtíčem se žene:
plný pohár révového moku,
plná ústa žen se žárem v oku
v stejné rozkoši on tisknul ke rtu,
vinul ruku kolem vábných boků
žen i pohárů ve stálém žertu.
Dvořané všech zemí, v skvostném kroji
řídili se krále svého vzorem,
48
blýskaly zde oči také vzdorem
na kolbišti lásky, jako v boji.
II.
II.
Hráči dva, hle, sedí proti sobě
pohrouženi v přemýšlení dumném,
jak by nedbali, co v této době
kol nich vře ve víru svůdném, šumném.
Stolek mezi nimi malý stojí
o jedné jen noze, skvostný věru:
na něm řady figur jako k boji
v rozličném ti hráči řídí směru.
Pole na něm šedesáte čtyry
ze zlata a z jasné slonoviny.
Střídá se vždy zlata povrch čirý
s bílým polem druhé poloviny.
První vůdce césarova voje
slavný Pipa z Ozora zde sedí,
rozvážně, jak ved’ by pluky v boje,
po plánech on soupeřových sledí.
Z Rožmberka pán a mocný vládce
jest mu sokem, první velmož český.
Zdá se, že je povrch šachu desky
vábí víc než úsměv, ač zve sladce,
svůdně z tváří čarných děv a paní,
pro který by jistě v jiné době
každý z obou v boj šel bez váhání.
Mlčí, sotva promluví kdy k sobě,
49
všechen pozor obětují šachu.
Patrně však nedaří se Vlachu.
Čelo jeho, přívětivé, hladké
víc a více v záhyby se skládá,
figura mu za figurou padá,
Rožmberk je stále ve výhodě.
Dvořané se časem kolem staví,
Hledí, šepcí, zápas hry je baví.
Ba i Zikmund po dvoraně chodě
zastavil se nyní u dvou soků.
„První velmoži zde turnaj slaví,“
císař s úsměvem dí, zápal v oku,
„místo co by v tlumu ducha, krásy,
kam jsou přede všemi povoláni,
bavili se v kruhu sličných paní.
Nuže, pohlédneme na zápasy,
po tichu, jak divákům se sluší.“
Dvořané kol v tichém rozhovoru
ocitli se mezi sebou v sporu.
„Na Pipu já sázím, na mou duši,“
velmož uherský se ozval k druhu.
„Sázím se, že zvítězí pán z Růže!“
český pán mu odhovořil z kruhu. –
„Šach!“ pán z Růže, klidně zahovořil.
Tahem tím byl hře dán obrat náhlý,
Pipa z Ozora byl stísněn tuze:
jeho figury se nazpět táhly
ku obraně krále: cítil v hruze,
že se výsledek hry k prohře chýlí.
50
Zadumal se nad šachovním stolem;
také ticho vládlo nyní kolem,
by jehly pád byl slyšán v této chvíli.
III.
III.
„Pánové, zda noviny z Čech znáte?“
zticha pravil kdosi z kruhu pánů.
„Po Žižkově veta tentokráte,
na poslední již je vydán ránu.“ –
„Možnoli?“ dí polský dvořan na to,
z Garbova pan Záviš. „Věříš tomu?“ –
„O veškero své se vsadím zlato,
že víc nevyvázne, u sta hromů.
Obklíčili zevšad doupě slepé šelmy.
Kardinále, Tedeum nám slavné
chystejte v skon šelmy přeohavné.“ –
„Obávám se, pane, přece velmi,
že ten, jehož jmenem šelmy zvete,
všem svým protivníkům zraky vytře.
Však on navlékne své spády chytře
jako vždy.“ Spor živějším se stával.
Strany dvě se rázem utvořily,
jeden té, ten druhé pravdu dával,
jedni pro a druzí proti byli.
Pipa řídil obezřetně tahy,
soupeř jeho „šach!“ však opět hlásil,
marny zdály se již všechny snahy,
jaký tah by ještě jeho spasil?
51
Z Růže pán zřel ve důvěře smělé
vítězně na svého protivníka.
Pipa seděl, hlubné vrásky v čele
jako hráč, jenž vítězství se zříká.
Bez péče již téměř, děl pán z Růže
k panu Záviši: „Kdo říci může,
že vyvázne protivník můj ctěný?
Zavřen jest, jak Žižka mezi stěny,
kdo z vás o tom pochybuje? Nuže?“ –
„Já!“ dí Zikmund na to povážlivě.
„Sázím, že vyvázne Žižka z lázně,
jako vyváznul až posud vždycky;
vždyť se nezdá ani tvor být lidský,
nezná nemožného, nezná bázně.“ –
„Císařský můj pane, tvá buď vůle!“
z Růže pán pln důvěry v tom pravil. –
„Staň se!“ Zikmund děl. „Tys ondy slavil
koně mimochodníka, jenž padišahem
dán mi darem; nuž buď tvůj, když kule
Žižku sklátí, neb on jinak zhyne,
aneb zvítězíš-li moudrým tahem
nad Pipou, jenž ve hře mistrem slyne.“
„Díky pane, vítězství mi jisté,
arabského oře v sázku kladu;
nad sníh bělejší jest, nemá vadu,“
děl pán znaku růže pětilisté. –
„Císařský můj pane!“ Ozor na to,
„měj můj dík za důvěru svou stálou.
Pyšním se tvou přízní a tvou chválou,
52
ač bych nechtěl za tvé všechno zlato
rovnán býti s Žižkou, antikristem.
Nuže, pane, pozor na královou,“
pravil, pokračuje ve hře dále. –
„Nezmateš mne u vítězství jistém,“
šepce z Růže pán. – „Nuž, chraň si krále,“
opět Pipa. Co to? Jak hru novou
by byl zahájil, tak tah za tahem
dobýval Vlach ztracené již pole.
Z Růže pán jen bránil žití holé
svého krále, ba již příkrým svahem
couvá výhra, k soupeři se kloní,
klesá králová i věže sloní.
Kůň, jenž darován byl padišahem,
mizí jako přelud v temno noci;
ba již prohrál, ztracen bez pomoci.
Poslední již figuru mu béře
Pipa z Ozora, již ruku zvedá
k tahu, který odvrátit se nedá.
Váhá chvíli. Jako lovec zvěře,
dřív než ocel v uštvanou laň chopí
místo vhodné zrakem bystrým měře,
napřed v ruce rány cítí náraz,
ještě mžik – a již dá zvěři záraz – –
V tom se volně otevřely dvéře.
IV.
IV.
V tichu, které panovalo kolem,
dech an každý tajil nad šachovním stolem,
53
zdálo se, že zašumělo cosi
jako vichr, bouř jenž předcházívá –
širou dvoranou. Tu řekl kdosi:
„Posel z Čech!“ A šepot v tlum se slívá;
vše zří ku dveřím: tam posel stoje,
jak by pospíšil sem přímo z boje,
pošmourně zří k césarovu líci.
Zikmund pokročil: „Nuž, jaké zprávy?“
Posel, poukloniv před ním hlavy
úsměšek skryl na ní bojující,
načež pozvednuv jí s úctou znova,
promluvil jen osudná ta slova:
„Žižka zvítězil u Malešova!“
Jako úder hromu z čista jasna
zahřměla ta slova v každé duši,
ozvěnou, jež svědomí nám kruší,
tak že každý stanul, hledě, žasna,
na césara, který vprostřed stolny
hled svůj přísný, posupný a bolný
upřel pouze v líci pána z Růže,
jak by pohledem tím mluvil: „Nuže,
teď co říkáš mému předzvídání?“
Uklonil se Oldřich, hlavu sklání,
načež sotva slyšitelně šepce:
„Zahlaď, Bože, děsného již slepce!“
Kardinál však, hledě kolem zostra,
křižuje se, dí pak hlasem výtky:
„Modleme se pokorně, mé dítky
fecit Deus pro peccata nostra!“
Pipa z Ozora se pouze mračí,
54
mumlá mezi zuby: „Sémě dračí
vyhubiti nutno od kořene!“
Králová, již dámy obstoupily,
k Závišovi praví: „Pane milý,
jaký lid ten českého je kmene,
hrdý vzdorný – což snad vzdorem šílí?
Myslí, on že přemůže svět celý?
Vážím si ho však, že chrabrý, smělý.“
„Paní vznešená!“ dí Polák na to,
„slovanský lid nad nejčistší zlato.
Ničeho se v světě nezalekne.
Na smrt pro svobodu jde on klidně
jako k hodům. Promluv naň však vlídně,
zemře za tebe, jak zlato v ohni změkne.
Ó, ta Žižky páže ocelová!
Obdivuji se mu znova, znova!“
Zikmund zamlklý a mračně stojí,
v středu pánů, pyšně ve dvoraně,
jak by v zoufalém a marném boji
hruď svou nastavoval ku poslední ráně.
Nikdo netroufá si promluviti,
sám až znakem na „dobrou noc“ kynul:
paní krásné jako pestré kvítí
s královou šly – on zrak sotva šinul
v onu stranu, šust až drahých šatů
zcela s kroky dvořan v síni stichnul.
55
V.
V.
Teď byl sám, zde ve svém majestátu.
Sklonil hlavu, ze hluboka vzdychnul:
„Jak jsem malý! co mi platna sláva,
nádhera, ta rozkoš denně nová!
Pod korunou klesá moje hlava.“
„Žižka zvítězil u Malešova“ –
jako ohlas bouře síní šumí.
Zikmund ale, pohroužen jsa v dumy,
vidí sebe zase pacholetem:
vše se jemu v zlaté duze jeví
mládí, krásy, dobra, v níž jde světem:
nový jest proň ještě půvab děvy,
jak pel na motýla křídlech jemný.
nový jest mu blankyt nebe temný,
posetý hvězd zářných miliony,
nové slavíčí jsou jemu tóny
v háji vonném v máji za večera,
rosy třpyt za půvabného rána,
ržání koně nesoucího pána,
zvuk lovecké trubky – rozkoš sterá
mládí kypícího, bezuzdného:
on jest pánem toho všeho – všeho!
Dnes? Jak ohlas z minulosti šera
vše to zjev je světa báječného
v svitu magickém hvězd tisícera –
zároveň však plno žití, jasu:
56
minulost vystoupá, zvedá hlasu,
jako by ji prožil právě – včera.
Otce, vládce mohutné zří říše,
jenž se nesl duchem k hvězdám výše.
Tam, hle, v dáli Praha stověžatá,
jeho dcera září zlatošatá,
Karlotýn se vznáší vzhůru dumný
z hor a lesů nad proud řeky šumný:
démantem z nich, jako z řízy lemu
v dálavu se třpytí září zlatou,
slávou všemi stoletími svatou,
jako hvězda s krále diadému.
Vidí v duchu vše ta místa drahá
překlenutá čarokrásnou duhou
daleko, kam paměť mládí sahá,
jakou nezřel od té doby druhou.
Otce láska, péče něžné matky,
bratři, sestra před oči se staví:
jaká moc jej volá v mládí zpátky
silou, která srdce ledy taví,
v kraj ten, dávno zašlý v minulosti,
kde žil šťasten v dětské nevinnosti?
Šťastný národ každým jeho krokem
provázel jej lásky plným okem –
Dnes však, dnes? Zří v duchu svého bratra
Václava, jejž sklamal tolikráte.
Václav zemřel – zvítězila chátra...
Vidí Husa státi v záři svaté
v Kostnické tam v šeré kathedrále,
57
jak zří s němou výčitkou v svém oku
na něho tam, na bledého krále,
jenž v tom studem plá. Ne, není možná:
on, že odsoudil ta ústa zbožná?
Ne! Ne on! To učinili jiní.
Nemůž hanět církevní on otce!
Spravedliv byl soud! Jej církev viní
neomylná, svatá: dobře činí!
Hus však mírně, trpělivě, krotce.
kráčel jako světec na hranici,
taký lásky výraz ve svém líci,
že se mu vryl v duši přehluboko
navždy – navždy! Nikdy nezabude
záře oné nad Kostnicí rudé.
Stále Husovo zří mírné oko
na se upřené tak lásky plně,
že mu v prsou budí divné něhy:
Taje srdce jeho jako sněhy
v slunce, oka nebes, světla vlně.
Tu zas ve snu vidí otce svého
něžnou, smutnou, zarmoucenou tváři:
„Synu mnoho učinils mi zlého,
národ můj jsi zastřel rudou září,
zničils myšlenku mou velkolepou
vášnivou svou duší, nízkou, slepou!“
„Běda!“ sténá Zikmund ze sna, „běda!“
Sen se mění. Vidí širé pláně
sněžné, pusté, jako rubáš bílý,
na útěku z Hory Kutné jeda.
58
Zří, jak krvavé se týčí dlaně
s kletbou, hrozbou k němu odhodlaně,
tísíceré zírá na mohyly.
Kolem zvedají se rudé páry:
kam dohledne zaníceným okem,
po obzoru celém přeširokém
rdí se sníh, zří rudé na požáry,
na mrtvoly, přes něž kvapem jede
jízdou šílenou, že vítr hvízdá –
hú, to příšerná je peklem jízda!
Jsou to mátohy, ty stíny bledé?
„Neboj se, králi, my jedeme s tebou,
arabský komoň tvůj bystřejší není!
Oděj nás králi, vždyť údy nás zebou,
na věky letíme bez vykoupení.
Ku předu, ku předu letíme bystře
na vichru peruti s tebou vždy, mistře:
Do nebe toužíš a nás metáš v plamen?
Na věky přijdeš tam, na věky! Amen!“
VI.
VI.
Probudí se král a skorem šílí:
„Světlo!“ volá, „světlo v pekla noci!“
Ohlíží se vůkol po pomoci:
svíce planou kol, jak den plá bílý,
ticho vůkol hrobu noci děsné –
S úsměvem tu král zas v křeslo klesne:
„Pouhý sen!“
59
Tu jak by promluvena
neznámým kýms hlasem, zazní slova:
„Žižka zvítězil u Malešova!“
„Kdo to promluvil?“ Král opět stená:
„Žižka, Žižka! Co ten kacíř podlý?
Zlomím moc té děsné z pekla modly!
Zlato mám, mně žehná církev svatá,
vše dám církvi: život, hroudy zlata,
tak že duše má zas bělošatá
jako holubice, vzlétne v nebe,
kéž jen zničím, Žižko, vrahu, tebe!“
šepce král a na kolena klesne:
„Kéž jen chvíli mír v mé duši prodlí!“
ruce spínaje, se vroucně modlí.
Tu však v blízkosti u něho těsné
zašumí to řečí duchů znova:
„Žižka zvítězil u Malešova!“
Vyskočil. Hle, jaká postava to
stojí v skvostné dvoraně? Ba zdá se,
zář že splývá s ní ve rudém jase
jako mamonu se leskne zlato.
Zároveň však znáhla, jak se dívá
šeří se a víc a víc se stmívá,
zdá se, z postavy té noc že splývá
jako tmavý plášť až k samé zemi:
jako satanskými perutěmi
Zikmunda již plášť ten obestírá.
Zikmund žasne, s čela pot si stírá:
„Kdo jsi?“ šepce v hrdle sevřen z tuha.
60
„Svědomí tvé, posel z boje, sluha.
Neznáš Rabuna již, králi pane?
S bolestí zřím v líce zbožňované –
choré. Lékařů ti svolám sbory –“
„Ticho!“ král dí. „Aj toť věru k smíchu!
Sen mne polekal. Ba jsem snad chorý.
Nebojím se! Smrti dělám vzdory,
ač mi ďábel čet zas řady hříchů.
Hříchů? Vždyť se modlím ve pokoře,
Bůh je mocný, uzřím jeho zoře!“
šepce k sobě Zikmund. „Nuže k činu!
Žižka zvítězil?“ – „Jak obyčejně!“
s úsměvem dí králi Rabun na to. –
„Odpovídáš, lotře, vždycky stejně.
Posud sliboval jsem tobě zlato,
zahladíš-li Žižku. Teď dím krátce:
nesplníš slib mi v krátké době,
pověsím tě zlaté na oprátce,
jež ti bude sloužit ku ozdobě.“
„Poslyš, králi mocný,“ Rabun praví,
„nech si zlato. Neláká mne velmi.
Co se ale týče mojí hlavy,
ani provaz tvůj jí nenapraví.“ –
„Nuže, zbav mne oné lidské šelmy,
po zlém, po dobrém, buď zlata slibem,
nebo mečem, jedem. Na mou duši,
odměním se tobě po žádosti!“ –
„Staň se. Odměnu? Tu nech však sobě!“ –
„Šlechetný! Jak odměním tvé ctnosti?“ –
61
„Králi! přijdu s účtem v jisté době,
vyrovnáme se!“ – „Kdy?“ – „V jistém čase
až se naplní tvá míra hříchů!“
Rabun zachechtal se v tichém smíchu,
s úklonou pak přes práh kráčel zase,
načež ozvěnou zní v nočním tichu:
„Však se vyrovnáme králi, v hrobě!“ –
„Běda!“ zvolal Zikmund „pekel zrada!“
načež klesnul, jako mrtvol padá.
Hřmotem pádu přivábené stráži
pohled děsný na oči se staví:
král, jak umrlec, jejž smrt již dáví –
na zemi. Stráž pozvedá mu hlavy,
volá „Pomoc!“ vzkřísit se ho snaží –
sluhů sbor sem již, i lékař spěje,
každý s bázní ptá se: „Co se děje?“
Dlouhá minula však ještě doba,
nežli krále opustíla mdloba,
srdci navrátil se oheň žárný,
v náruč sen jej pojal blahodárný.
VII.
VII.
Když se ráno probudil král ze sna,
nevěděl, zda vše se mu jen zdálo:
ráno slunko do oken mu plálo,
62
jako vždycky přes údolí lesná,
na sta krásných tváří naň se smálo.
Ač pak vlády starosti a spory
zaujaly krále cele znova,
nezapomněl na osudná slova,
jež mu zněla jak memento mori:
„Žižka zvítězil u Malešova!...“
63