Jest Štědrý večer, tajuplný, tmavý.
Mráz v okna duje, mračny hvězda pluje
a sníh kol tiše, lehce poletuje
jak upomínek mládí motýl hravý.
Po ulicích se valí lidstva davy
kol krámů, ozářených v barvách různých,
by přilákaly k sobě koupěchtivé
a závist sily v srdce lidí nuzných.
Já v davu byl a proudem nést se nechal,
bez cíle bloudily mé oči snivé.
Tu milý, dávný přítel kol mne spěchal.
„Kam, bratře?“ dím. On ohlednul se na mne,
jak ve snu zřel by vidění snad klamné,
pak přikročil, mně ruku vřele tisknul
a v jeho zraku slzí odlesk blýsknul.
„Jsem osamělý,“ pravil posléz tiše.
„Tak jako já!“ dím. „Nuže, pojdiž se mnou!“
řku dále jemu, „zvednem roušku temnou,
[1]
jež zastírá nám mládí jasné říše.
Od srdce k srdci promluvíme sobě.
Mám tichý útulek, v němž teplo dýše.“
On mlčky na mne vzhléd. Pak pravil vážně:
„Nuž přijdu,“ načež zmizel v lidstva tísni.
Já domů šel a připravoval snažně
vše ku příchodu hosta. Vše, co vysní
nám upomínky na minulosť naši,
co jako fatum v budoucnu se vznáší,
mou táhlo zadumanou, těžkou hlavou,
až přítel můj – již blízko půlnoc byla –
v mé dvéře vešel s tváří usměvavou,
jak vnitřní by ji rozkoš ozářila.
A když mu skřehlé tělo poroztálo,
dvé srdcí sobě vstříc jak druhdy plálo,
tu děl: „My dlouho jsme se neviděli,
nám oběma již vlasy posivěly
v tom žití, jež je pouhá klopota.
Nuž chci ti vyprávět svůj život celý –
ba vlastně – pohádku jen života...“
2