Pohádka života (1891)

Báseň, Otakar Červinka

Diplomatická verze Ediční verze
POHÁDKA ŽIVOTA.
BÁSEŇ
OTAKARA ČERVINKY.
V PRAZE. TISKEM ALOISA WIESNERA. – NÁKLAD VLASTNÍ. 1891.
[I] SVATOPLUKOVI ČECHOVI.
[III]
Ne údiv budit chci – jen vzpomínku. Co lidského v nás, co jest čisté, svaté, co přetrvá náš život jedenkrátejedenkráte, jsem spojit chtěl snů pestrém ve vínku: Co stálého v té nestálosti věčné, co pne se v modré nebe nekonečné – i nezbádané hrobu tíšiny. – I vílyvíly, jež nám život sladí něhou, jak dobří duchové nám kroky střehou i láskyplné srdce dívčiny. Ba šotky, kteří rolničkami šustí, jimž růžky, kopejtka zřím kradmo růstírůsti, i z pekel přišlé hnusné mátohy – sny horečné, i dětské žvatlání: jak jízdou šílenou vše uhání co bílé mráčky modré oblohy. Tu pravdu, skrytou v báje pozlátkupozlátku, Ti nesu, příteli a mistře milý, jenž’s duši mé dal mnohou krásnou chvílíchvíli: vděk příjmi skromnou žití pohádku! [V]
POHÁDKA ŽIVOTA.
[VII]
I.
Jest Štědrý večer, tajuplný, tmavý. Mráz v okna duje, mračny hvězda pluje a sníh kol tiše, lehce poletuje jak upomínek mládí motýl hravý. Po ulicích se valí lidstva davy kol krámů, ozářených v barvách různých, by přilákaly k sobě koupěchtivé a závist sily v srdce lidí nuzných. Já v davu byl a proudem nést se nechal, bez cíle bloudily mé oči snivé. Tu milý, dávný přítel kol mne spěchal. „Kam, bratře?“ dím. On ohlednul se na mne, jak ve snu zřel by vidění snad klamné, pak přikročil, mně ruku vřele tisknul a v jeho zraku slzí odlesk blýsknul. „Jsem osamělý,“ pravil posléz tiše. „Tak jako já!“ dím. „Nuže, pojdiž se mnou!“ řku dále jemu, „zvednem roušku temnou, [1] jež zastírá nám mládí jasné říše. Od srdce k srdci promluvíme sobě. Mám tichý útulek, v němž teplo dýše.“ On mlčky na mne vzhléd. Pak pravil vážně: „Nuž přijdu,“ načež zmizel v lidstva tísni. Já domů šel a připravoval snažně vše ku příchodu hosta. Vše, co vysní nám upomínky na minulosť naši, co jako fatum v budoucnu se vznáší, mou táhlo zadumanou, těžkou hlavou, až přítel můj – již blízko půlnoc byla – v mé dvéře vešel s tváří usměvavou, jak vnitřní by ji rozkoš ozářila. A když mu skřehlé tělo poroztálo, dvé srdcí sobě vstříc jak druhdy plálo, tu děl: „My dlouho jsme se neviděli, nám oběma již vlasy posivěly v tom žití, jež je pouhá klopota. Nuž chci ti vyprávět svůj život celý – ba vlastně – pohádku jen života...“ 2
II.
„Slyš!“ – Přítel počal vyprávěti klidně, jen časem zdál se hroužit v rozpomnění a jeho hlas zněl jako písně pěnípění. Tvář snivou krášlil úsměv časem vlídně a časem divný lesk se mihnul v oku. Tak duše, opustivši život země, se rozpomíná na minulost temně, na slasť i žal u věčna veletoku. „Slyš! potkav tebe před nedávnou chvílí, já hledal ku příteli cestu v šeře, a jak jen známé otevřel jsem dvéře, tu chytilo mne dětí smavých dvé, svá očka veselá v můj noříc zrak a ručky ovinuly bělostné a drobné kol mé šíje v lásky znak, mně rtíky růžovými díce v sluch: „Nuž vypravuj nám hezkou pohádku! tu Anninčinu hezkou pohádku!“ A v minulosť se pohroužil můj duch. Mně v oči slzy jasné vstoupily, když zřel jsem dítek oči nevinné, tak velké, smavé, na mne upřené. A já vzal děti na svá kolenakolena, jak duhou pestrou patře do dálky na vlastní mládí, jak by v rozkvětu 3 zde v těchto něžných, dětských bytostech zas v nových tvarech – co já k poledni se rychle chýlím svého života. A nežli dojdou k svému poledni ty milounké dvě dětské bytosti, jež na kolenou nyní houpám svých a které na mne hledí zrakem víl, ze světa jiného v zem zbloudilých: tu dávno dospěju již večera a na vždy ovane mne žití noc. A celý život byl mi pohádkou jak svatojanské noci vzdušný sen. Však drželo mne dětí smavých dvé, svá očka veselá v můj noříc zrak a vinouce své ručky bělostné a drobné kol mé šíje v lásky znak. I zašeptaly rtíkem lahodným: „Nuž započni již přece pohádku!“ A před mým zrakem v dálku upřeným, hle, táhla žití velká pohádka jak nezbádaný, tajuplný sen, pln dobrých víl a šotků škádlivých a hrůzných také živobytí chvil, kdy mátohy nás děsí, nestvůry a vztahují svá hnusná klepeta, své tesáky a kly a paznehty nám vstříc a chtí nás jimi rozsápat jak v nepojatém, horečnatém snu. 4
III.
A byl jsem opět mlád. Snad přítomnosť těch bytostí dvou něžných, nevinných mne ovanula dechem mladosti. Vše kol mne zmizelo i s komnatou. Jak v živém snu jsem viděl širou pláň, kol sněhem stříbrolesklým pokrytoupokrytou, a po ní, v saních, uháněl jsem v dál. A cinkot rolniček a zvonků zvuk se odrážel co jarý mládí smích od chatek, vsí a křovin na cestě a veseleji zazněl pokaždé, když vískou některou jsme letěli – až někde v pláni zmíral daleké jak skřítků drobných slabý popěvek, jak píseň, zmírající v obloze, jež modrá nad námi se klenula. A z koňů ryzích jen se kouřilo a starý kočí, Šalda přihluchlý, svým bičem práskal vzduchem vesele. Tu znáhla hvozdů černých velechrám nás pojal v klenby vážné, obrovské, jež sloupy pnout se zdály k nebesům a píseň všehomíra šuměly, jež věčná bez počátku, bez konce. 5 Já, podle otce, v kožich zahalen jak okénkem jsem hleděl do lesa, kde veveřice čilá na stromě se na mne černým očkem dívala a zatínala v kůru drápky své, jak v uvítání jimi cvakajíc. A datel v hloubi lesa zakvílel, [6] též sykorka na větvi čiperná svým dětským pískotem mne vítala, jak starého, dobrého známého. Tu z hloubi zeleného podrostu své velké, tmavé oko zdivené upřela na mne srna bázlivá. A v temné lesa hloubi, tajemné, se zdálo býti plno bytostí, jež skrývaly se v dlouhé kořeny a za suky těch mocných šedých dřev, z kad očka jejich tmavá, zvědavá se šibalsky v dál za mnou dívala a ztlumený si vedly rozhovor svou řečí víl, mně tehdy neznámou. A zajíčků pár přišlo zvědavě, jež na zadní se běhy stavíce mně panáčkovali vstříc předními a dlouhé slechy vzhůru stavěli jak srnec mladý svoje parůžky, až poděšeni zjevem komoňů a biče práskáním jak výstřely se rychle dali sněhem v hbitý běh a v zeleném se skryli podrostu. A nad lesem svou těžkou perutí vesloval havran, divě krákoře, až used sobě na vysoký strom naproti saním, přímo u cesty, že střásl pršku sněhu bělostnou, 7 jež k zemi jako pramen padala, jak drahokamů v záři slunce proud, jak by to hvězdky na zem pršely. A na pokraji lesa Roháč stál v svém mysliveckém, šerém oděvu, na hlavě širák maje zelený, na němž se péro skvělo sokolí, [8] přes plece brašnu nesa loveckou a dlouhou, šedohnědou ručnici. On vždy nás u lesa tam vítával a blyštěl jiskrnýma zrakoma a skrze černý, krásný plnovous mu bílé zuby divně svítily. Neb vždy se usmíval, když vítal nás. Pak stavení jsem viděl veliké a z jeho oken záře červená mě přívětivě k sobě vábila. Tam v teplém pokoji mne bratří smích a sestry, rodičů zas zbudily. Pak velkolepá byla večeře – když náhle zvonku jasný stříbrozvuk nás děti všechny rázem vyrušil a kolem oken zář se mihnula: „To Ježíšek sem právě přichází!“ tak matinky nám řekl milý hlas. Já mimovolně sepjal ruce své. V tom dvéře otevřeny dokořán. Z nich světel zarazil mne jasný proud, jenž plynul vstříc mi s jedle vysoké, na které nejvýš anděl spanilý stříbrnou hvězdou svítil v světa noc a „Spasitel se právě narodil!“ nám zněla zvěsť, a člověčenstvu též: „Buď pokoj dobrým lidem na zemi!“ 9 V tom pastýř na roh píseň zatroubil tam venku v noci jasné, plné hvězd. Já slýchal udiven: mně zdálo se, že zvuk ten vesmírem se rozlehá, že andělé jej světem nesou kol, že usíná až zlatých ve hvězdách. Pak dárky s milým slovem rodičů mne posléz kolébaly opět v sen, a chůva Nana, stará Machová, mi ukolébavku tu zapěla svým hlasem třesoucím se, lahodným: „U svatého Jana teče vodička, napoj mi, má milá, mého koníčka.“ *** Pak v shluku bloudili jsme bratrském po širých pláních, sněhem pokrytých a v temných lesích, věčně zelených. A rodné vísky střechy doškové, s nichž rampouchy až k zemi visely, mně čarodějů byly chatkami, o kterých vyprávěla pohádky mně Nana, konejšíc mne jimi v sen. A jindy rolniček zněl plání zvuk, buď do kostela, nebo k návštěvě, neb rány pušek lesem třaskaly, doprovázeny lovců halasy. 10 A jindy k rybníku nás svábil led, kde s bratry o závod jsem bruslíval, až znaven jsem se na led hladký klad, bych pohlížel do růžných červánků, jež na západě plály nachovém za lesem tmavým, modrou Osinou: a na ledě, jak v bajném zrcadlezrcadle, se odrážely růžné červánky jak v jasné tehdy mladé duši mé – Též báječné jsem vídal rytíře na modrou stoupat horu Blanickou, jež zakletou se zdála v dálavě jak v báji tajemný vrch skleněný – A druhdy opět byla neděle. Tu k sobě zval nás otec laskavý.laskavý, jehožto tváři vidím doposud, tak spanilou, jak den je sluneční, ač stříbrem kvet mu vlas i plný vous – a učil základům nás života: „Co nechceš sobě, nečiň jinému,“ jak v Orientě bajném Spasitel pro svět dal zákon lásky veškerý, jak dítky miloval a žehnal jim. Pak o národu našem vyprávěl, o velké jeho minulosti děl, že slávou svojí hvězd se dotýkal, až ku závisti zbudil sousedy, již zločinně jej povalili v zem. 11 O velké, svaté Rusi vyprávěl, jež čtyry moře mocně ovládá. Já v duchu viděl cara bílého, jak na broni on cválá s půlnoci, jak všemohoucí jeho na pokyn se nesčíslná vojska valí v před: tam přes Altaj, do bajné Kytaje, přes nebetyčný Kavkaz na jihu, přes Balkán chmurný proti Turčínu. A rekové všech kmenů bratrských, Poláků, čackých Srbů, Bulharů a Černohorců, hrdých sokolů, před zrakem táhli nyní duše mé ve spolku s reky mého národa a v čele velcí věštci Slovanů – jak dětská kreslila je obraznosť: Náš Kollár, Puškin s Mickiewiczem, Słovacki, Lermontov a jiní též, ne méně slavní – lýry stříbrné v svých rukou – čela v oblacích – A v prostřed široširé roviny se bílá žena k nebi týčila, jak socha přespanilá, velebnávelebná, a nesčíslné pluky vojínů mávali před ní svými zbraněmi a před ní skláněli své prapory a k soše hřmělo bílé, spanilé: „Žij věčně, drahá matko SlavieSlavie!“ 12
IV.
Čas plynul dále. Byl jsem jinochem a tvarů nabývaly snahy mé, ač stále mně byl život pohádkou. A velkolepá vlasti minulosť mi byla jako svaté zjevení: z ní pramen tryskal mého nadšení. Však mrákotná ta její budoucnosť jak děva zdála se mi zakletá, jež čarodějem škůdným střežen: a já ji celý život zasvětil. Pak v městě, založeném vévodou, jenž slepý ač, přec vždycky zvítězil, zas novými okružen tvářemi jsem počal tušit přísný světa řád, tu pravdu děsnou po hrou zdánlivou, jak nad propastí bychom hráli si, jež přistřena je kvítí kobercem a může strhnouti nás v podsvětí každinkou chvíli v neproniklou noc. Já přítele si našel věrného, jenž stejně cítil světa toho tížtíž, a besedy s ním tehdy veselé i nyní, dlouhých, dlouhých po letech v mé duši budí touhu, slasť i bol. Neb z každé slasti bol se temení. 13 Zas Vánoce se z dáli blížily, však samoten jsem tenkráte již stál. Hle, jezera tam ledná hladina a po ní soudruh náš se proháněl, až náhle v hlubinu se propadnul. Jej zachránivše, v pravém triumfu jsme byli davem v město vedeni, nebo oblíben byl mladý soudruh náš pro dobré skutky, milou povahu. Tím nerozlučný utvořil se kruh, že jeden bez druhého nemoh být. Až posud vidím v duchu onen jilm, v nějž jmena svá jsme vzájem vyryli,vyryli co známku posvátného přátelství; zřím v duchu pokojík, kde v půlnoci jsme Fausta čtli a sobě slíbili, že onen z nás, kdo dříve odejde v svět neznámý, z kad není návratu, příteli svému podá o něm zvěsť. Však přítel můj se z něho nevrátil a tajemství své v hrobě uschoval. 14
V.
Čas plynul dále. Mládí čarný sen mi přerván skutečností ukrutnou. Já u hrobu stál toho, jenž mi dřív strom vánoční tak něžně strojíval, ba jenž mi vše, i žití daroval. A jako vlny moře zbouřené, tak pěnivý mne nesl žití proud, v němž opájel mne divý jeho šum. Zas byly Vánoce. A ulicí šlo zlaté Prahy mladých lidí dvé. On zřel v ní všechnu tvorstva spanilost a doteknutí ruky děviny jej unášelo v sféry blažených. Však ona, ač jí znám byl jeho žár – výš, do daleka někam hleděla a neměla proň toho soucitu, jímž jinoch pro ni téměř umíral. Šli spolu oba tiše, beze slov, až přišli tam, kde ona bydlelabydlela, a „s bohem!“ zaznělo mu na vždycky. Neb ona klidně žitím kráčela, však on, ji ztrativ, tmou se potácel, jak zoufalec, jenž kráčí pustinou a jemuž hvězda žití zapadla. Tak skončil román první lásky mé. 15
VI.
Zjev proměnil se. V mém pak životě čas ubíhal jak v luzné pohádce, ač heslem byla přísná povinnosť a práce tuhá, mnohdy úmornáúmorná. Tu Vánoce se opět blížily. Já na saních zas plání uháněl a sličná dívka vedle seděla, však ona ne, již jsem dřív miloval – než pěkná jako ona neméně, vhalena celá v teplý kožíšek, že pouze její ušlechtilá tvář ven vyhlížela ke mně s úsměvem. A na nebi se měsíc kolébal a tisícero blyštících se hvězd jak očí hledělo k nám tajemných – k nám, kteří zasněženou krajinou tak mladí, láskyplní letěli a hleděli si něžně do očí. Zem celá v luny svitu blyštěla a miliony démantů a hvězd se kolem saní – v dáli – třpytilo, až třpyt ten uhasínal v obzoru jak bílý, lesklý, tajuplný pruh, jenž vábil k sobě v dáli neznámou. 16 Já na dětské otázky děviny jí o nebi a hvězdách vyprávěl, kde andělé se věčnem vznášejí a časem sestupují na zemi. Též ona byla takým andělem, neb srdci mému poklid vrátila. A ona vážně se mi usmála a na rámě mi, jako v polosnupolosnu, sklonila hlavinku svou spanilou. Pak s ní a soudruhem svým, na ledě jsme závodili u hře, veselí, 17 až unaveni během o závod na ledu poklekli jsme zrcadlo a pohlíželi dolů, do zřídla, – neb jako křišťál led byl průhledný – kde smaragdové plály chaluhy ve svitu slunka, jasem oblity jak duhou, jak by lesy báječné se proudem vodním vážně hýbaly a rybky projížděly kolem nich a blýskaly se stříbrem šupin svých. Tak nad hladinou vodní skloněni dva přátelé a ona dívčina, hledali královnu víl báječnou, jež pod vodou tam dole bydlela dle lidu okolního pověsti – a o divech, jež dole viděli, druh druhu v udivení šeptali. Však vílou byla sama děva ta a vše ty divy byly v skutku též v těch mladých srdcích, láskou zblížených. A na obzoru Bezděz dvouhlavý a táhlý, silný hřeben Ještěda se v modré dáli jasně rýsoval. Neb celý rozlehlý ten, šírý kraj před nimi skvěl se – smavá dívčí líc. Tam v levo modrý, zvonovitý Říp a v pravo na obzoru vdechnuty 18 se Krkonoše dalné blýštěly – na skráni stříbrolesklou korunu – tak růžné, něžné, jako v pohádce – jak luzný sen – jak Fata Morgana. Však ona děva přála příteli, ne mně, jenž jsem s ní nocí v saních jel. On byl mi tehdy v poušti žití vším: i otcem, bratrem – já ho miloval a přál mu štěstí lásky děviny. Neb odříkání cit a vděčnosti mne nade hrubou všednost povznášel, že nevznikla ni krůpěj žárlivá mi v srdci: pouze láska k němu – k ní.
VII.
Čas plynul dále. Viděl jsem, jak u oltáře stála nevěstou táž děva, nyní bledá, spanilá, jak sama víl by byla královnoukrálovnou, a podlé ní stál ženich, vážný muž, jemužto na vždy dala ruku svou. To nebyl však můj přítel vzdálený – to muž byl cizí – jenž ji odvážel, tu dobrou vílu, v šero dálných hor. Tak skončil román lásky přátelské a žádný z druhů dvou ji nedostalnedostal. 19
VIII.
Čas kvapil dál. Já velká města zřel a slézal strmé, horské vrcholy. Pak na severu, tam, kde dme své Balt v omračném ruchu vlny k nebesům, kde barbar volné Slávy vyhubil – já s jásotem svou rodnou píseň pěl v řev moře divý, pusté na výspě. A po staletích píseň slavjanská zde zaznívala zase po prvé. Pak na východ mne nesl pouti směr, já širé stepi zřel a svatou Rus; a pobratimců hlahol lahodný probudil ve mně větší předtuchu, že na západ se jednou rozleje ten nepřehledný Slávů okeán. Pak mnoho sličných paní, děv jsem zřel – ač ne již prvním kouzlem mladosti – jež předváděl mi divný žití sen –. A divno! Já je všechny miloval. Mně všichni lidé byli bratřími, já láskou obejímal celý svět – jen tyrany ne, vrahy národů. Já do vědy se spustil propastí, do pekel hloub i v nebes výšiny a vesmírem jsem celým putoval. 20 A žití pohádkou jsem ujížděl jak za prvního mládí na saních na masopustní, bujné veselí, v něž rolničky a zvonky na koních mi snivě, vesele v let zvonily, jak tichý, rozpustilý šotků smích, jak skřítků drobných tichý popěvek, jak píseň zmírající v obloze, jež modrá, v bezedno se klonila. Pak řídnul spanilý kol zástupy víl a žádná se mi družkou nestala. Již slunce žití výše vystouplo a blížilo se svému poledni. To nehnětlo mne, že zde stojím sám a sám že kráčím žití pohádkou: však to, že žádný z ideálů těch, jež za mládí mne k sobě vábily v tu modrou, nedohlednou nebes výš – se nevtělil mi v žití skutečném. Že národ, jemuž vše jsem zasvětil, vždy ještě spoután těžce okovy, že málo jemu z velké lásky své až posud moh’ jsem podat v úlevu, že dál a dál mi krásy ideal vždy ustupoval v štíty modrých hor a lesů, kyna stále za sebou do hvězdných, nekonečných propastí, ach, srdci lidskému tak podobných! až pohroužil se v nebes dálavudálavu, co nevystihlenevystihne krásná – božská líc – 21
IX.
Čas letěl bleskem, Věčnosť stála však. A Vánoce se opět blížily. Já seděl v kobce temné – sám a sám. Jak čarodějným proutkem zmizelo mi mládí, celé ono okolí, v němž posud žil jsem,jsem jako v pohádce. Vše osud zničil, co jsem miloval, 22 jediným zhoubným rány rozmachem: neb v krátce zemřel přítel nejlepší a láska nevěsty mne zradila – a druzi rozprchli se přede mnou jak morem nakaženým, prokletým. Já, chorý, bez jmění, jak bouří vrak na pustou žití vržen písčinu. Jakoby děcku, jež si hrálo zde až posud blyskotnými hračkami, jež jemu byly štěstím veškerým, neznámý někdo rukou surovou ty pěkné hračky vyrval násilím a rozdrtil je o zem bezcitně a přenesl to děcko v mrtvou poušť, v níž vzpomínky na život minulý tím více v srdce jeho bodaly jak trny v ráně čerstvé, zjitřené. A chorý tělem, duchem znavený jsem útěchu jen v hvězdách nalézal, jež v noci ke mně oknem svítily vysokým, zamříženým – jako dřív za první mladosti – však daleko – ach neskonale nyní daleko – že jsem se v pekle býti domníval – 23
X.
Čas letěl kvapem. Přišly Vánoce zas jako druhdy, krokem tajemným. Já seděl v pokoji, jak před chvílí u svého mileného přítelepřítele, a na kolenou houpal dítek dvé: to byla malá, sličná Anninka a Pepa, její moudrý bratříček. Anninka o pohádku škemrala a ručkama mi šíji objala. Tu já jim pohádky své vyprávěl a mísil pravdu žití v zlatou báj: O muži s zelenýma očima, jenž pro prince si přišel naposled – o Kojatovi králi, s vousisky, jež po kolena jemu padala, o studánce a zlatém koflíku – o Milanu a krásné Veleně, o zámku skleněném a labuti, jež vlastně byla krásnou princeznou – o čaroději, černém jezeře, o perníkové v lese chaloupce, pak o Jarmilu, víle Narcisce – jak štěstí dosáh’ s dcerou královskou – o dobré Marušce a měsíčkách jsem Annince vyprávěl, Pepovi, 24 až Červená též přišla Karkulka a vlk a smích – a konec pohádek: neb Karkulkou se vždycky končilo. Však nejraděj’ slýchala Anninka o muži s zelenýma očima – tu pohádku, již kdysi Puškin též prý kněžně Naryškiné vyprávěl, jež děckem byla tehdy milostným a v květu svého mládí zemřela – Tu ptávala se malá Anninka, mně v oči hledíc svýma očkama tak modrýma, jak nebes obloha je z jara, v zlaté záři sluneční: „A kdo byl princ a kdo byl zlý ten muž se zelenýma očima?“ Tu já, vždy s úsměvem, jí vlídně odvětil: „Toť každý z nás. – A muž? To nemoc zlá, jež lidi ze země té odvádí.“ „Tak nebyl to princ jakýs skutečný?“ tak, zklamáno, to dítě pravilo. „Ba byl, však tomu dávno, dávno již. Muž tentýž s zelenýma očima se caru zjevil kdysi ruskému, když na Krimu chtěl zdraví nabýti, jež zármutku červ zhoubný podrýval – a odved’ si ho také na vždycky: to zimnice prý, jež tam panuje.“ 25 Tu náhle stulila se Anninka blíž ke mně, vryla oči do kouta, jenž tměl se, neb se záhy šeřilo – již před Vánoci bylo na blízku – a úzkostlivě ke mně pravila: „Já bojím se!“ – „A čeho, Anninko?“ tak děl jsem, s oním něžným úsměvem, jejž mívá k děcku muž již dospělý. „Hle tamo v koutě – pohleď! vidím ho! Tam muž je s zelenýma očima a jak mu svítí, na mne upřeny!“ I chvělo se to tělo drobounké a něžné, lehké, v mojím náručí, že já – já otrlý již, statný muž – se zachvěl také, vzhlédnuv maně v kout, jenž prázdný, temný byl, jak zvykle vždy. „Ah, neboj se! Tam není nikde nic. Já bych tě také nedal nikomu, jenž by ti Anninko, chtěl ublížit.“ „A šel bys se mnou, kdyby zlý ten muž se zelenýma vzal mne očima?“ „Jen neboj se, a nebuď bláhová! Já nebudu již více vyprávět ti nikdy o tom muži zeleném.“ 26
XI.
Čas letěl dále. Vánoce již zde. Já stál v též komnatě, kde Annince jsem často povídky své vyprávěl, ve kruhu známé, milé rodiny, an zvoneček v tom vedle zazvučelzazvučel, a vše se ke stromečku hrnulo. Však malá Anninka již nebyla tak veselou, jak druhdy bývala. Pobledlo líčko plné, růžové a na očka ta, něžná, charpová, tak modrá, jako nebes obloha je z jara, v zlaté záři sluneční, se skláněl jakýs tajuplný stín, jakoby peruť neviditelná ji zastírala s hůry odněkud. Však přece naposled se usmála, zříc na světýlka, hračky milounké, jež přinesl jí dobrý Ježíšek. Též na mne ještě jednou pohledla, jenž pohádky jí vypravoval rád – a já se zachvěl: tentýž pohled to byl, kterým tenkráte v kout patřila, když neznámou se bázní zachvěla před mužem se zelenýma očima. 27 Já viděl stín, jímž peruť anděla tu spanilou tvář dětskou zastřelazastřela, a srdce se mi divně sevřelo a oči zastřela mi vlhká zář. Však usmál jsem se na ni jako vždy a slíbil vypravovat pohádku, až Anninka se opět zotaví, což brzo bude: zítra, pozejtří... A ona usmála se naposled... Pak náhle andělské stín perutě se sklonil níže na tu hlavinku a ona zaplakala. Vyšel jsem – sám před očima maje slzí stín, stín předtuchy, jež srdce tísnila. I odešel jsem k svému příteli a zahrál Beethovena sonatu, to adagio její ut mineur, jež majestátné valí akkordy, jak píseň všehomíra, věčností, že srdce lidské tísní velebou,velebou jak hvězdný nekonečný okeán, po kterém duch náš v tonech putuje do hlubin bezdných – výšin závratných, z kad život, světlo, stále pramení. A když jsem dohrál, zřel jsem do kola na líce slzí vlahou zrosené. 28 Tu přišla zvěsť, že právě Anninka svou dokončila žití pohádku. Já patřil jako v snách: mně zdálo se, že v tonech adagia velebných ji odnes anděl bílou perutí, jež čela mého též se dotknula...
XII.
Má žití pohádka tak klidně tekla – a řeč když s vámi byla nejsladší – nit přetrhla jsem – sama uvadši: Kdy dopovím, ach! co jsem nedořekla? V. Hálek.
A druhý den u její postýlky jsem opět stál a patřil jako v snách na bledou, spanilou tu hlavinku, již vroubily kol rusé kadeře, jak zlatolesklé vlny sluneční, na čílko zřel jsem, jako z mramoru, na skráně, jimiž žilek bledá modř se jako nádech stínu vinula, na krásně rýsovaná obrví, na víčka sklopená, stín jemných řas, tak dlouhých, rusých, jako hedvábných, pod nimiž byla očka charpová, tak modrá, jako nebes obloha je z jara, v zlaté záři sluneční – ukryta na vždy pro svět pozemský. 29 Stín onen od peruti anděla byl nyní hluboký a tajemný, jak pod oponou svou by očka ta hleděla neznámému taji vstříc tam v hlubinu jakousi mrákavou – či v nekonečnou nebes dálavu, kde jakés divukrásné vidění ji stále k sobě, na vždy poutalo, že ubohé té země slabá zář, ni láska rodičů, ni bratra též, ba láska všech, jež znali dítě to – a zajisté je každý miloval – ji nemohla víc k žití upoutat. Neb ústa, jako růžný kalíšek, teď pobledlá jak bílé růžinky, se zdála posud divně usmívat, jak by se tam z něčeho těšila, co ukryto je oku lidí zde – a zároveň ji přece bolelo, že musí drahé duše opustit, jež milovala láskou andělů. Byl tentýž na nich úsměv poslední, jak na strůmek se smála předvčírem, jejž dobrý Ježíšek jí darovaldaroval, a jak se na onoho usmála, jenž pohádky jí druhdy vyprávěl. A já se sklonil níže – nížeji – a políbil jsem ústa ubledlá, jež tak často mne druhdy líbala, 30 když jsem jí pohádky své vyprávěl, kdy ještě vonná, teplá bývala – a ucítil jsem onen divný chlad, jenž vanul z něžných Anninčiných úst... Neb anděl smrti dřív ji políbil a zůstal na nich políbení sled té moci věčné, hrozné, tajemné, před kterou jsme my, lidé nadutí, míň nežli pouhý, bledý v slunci stínstín, jenž chvilinku zde běží po zemi. Pak jsem se vzchopil, k oknu odvrátil a opřel hlavu o ledové sklo... Já hleděl někam v pustou dálavu – snad tam, kam také nyní hleděla ta modrá očka malé Anninky, přistřená na vždy noci perutí... A myšlenky, jež táhly duší moumou, nemohu, nesmím nikdy vyslovit... A když jsem od okna zas hlavu zved’, tu zřel jsem, že jsou celá zavlhlá, jakoby rosa byla padala z těch jasných na ně, těchyplných hvězd. A potom jsem tu malou Anninku – již často na rukou jsem nosíval a na kolenou choval, houpával, 31 jíž pohádky jsem tak rád vyprávěl – neb v zbožném naslouchala pozoru, – mně patříc v oči svýma očkama, tak modrýma, jak nebes obloha je z jara, v zlaté záři sluneční – pomohl v lůžko složit poslední. Jakoby v náručí mi usnula, já cítil údů měkkých něžný tlak; jen život ne a teplý v ústech dech... A v rakvi spočívala Anninka, jak by jen v postýlce své usnula a snila o pohádce života, již jsem jí často vyprávěl. Pak jsem ji doprovodil na hřbitov, kde nyní nepřepsaný spřádá sen. A u hlavy jí růže vykvetla, tak bílá, čistá, vonná, spanilá, jak duše byla malé Anninky. Tam slavík z jara povždy vrací se a zpívá dlouhou, tesknou píseň svou o žití tajuplné pohádce... 32
XIII.
Já procitnul... „My chceme pohádku! tu Anninčinu chceme pohádku!“ tak na mne volalo zas dítek dvé, svá očka nevinná v můj noříc zrak a vinouce své ručky růžové a drobné kol mé šíje, v lásky znak. Já procitnul. Neb vše, co právě teď jsem tobě dlouhou řečí vyprávěl, jsem prosnil v oné chvíli kratinké: svůj celý život – jako pohádku – jež míň je,je nežli lidský v slunci stín, jenž chvilinku zde běží po zemi... Mně v oči slzy jasné vstoupily: já vyprávěl jim tedy pohádku o jejich sestře, malé Annince, jež dávno již je skvělým andělem na oné zlaté hvězdě, zářící nám do oken a je z nás největší a nejkrásnější – tam u Ježíška. I zřel jsem v oči dítek nevinné, tak velké, smavé, na mne upřené. A dítky byly ke mně stuleny a divily se setře Annince, že je teď velkým, krásným andělem. 33 Však pohádku o muži zeleném – tu Anninčinu hezkou pohádku – jsem nechtěl nikdy více vyprávět, neb vždy jsem v duchu viděl Anninku, jak uleknuta ke mně tulí se a jak ji stíní peruť anděla, jenž na to si ji odnes ze světa. A celý život byl mi pohádkou jak svatojanské noci luzný sen...“
XIV.
Můj přítel domluvil. Já ruku stisk mu vřele, družebně. Neb v očích nám se jakás zářná vláha třpytila: my stejně byli v žití samotni. I zdálo se mi, že jsem vše to zřel, co přítel můj mi právě vyprávěl: svůj vlastní život – v této pohádce. E: dp + sf; 2002 34
Bibliografické údaje

Nakladatel: Wiesner, Alois; Červinka, Otakar
(Tiskem Aloisa Wiesnera. - Náklad vlastní.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+34

Věnování: Čech, Svatopluk
(Svatoplukovi Čechovi.)