Ne údiv budit chci – jen vzpomínku.
Co lidského v nás, co jest čisté, svaté,
co přetrvá náš život jedenkrátejedenkráte,
jsem spojit chtěl snů pestrém ve vínku:
Co stálého v té nestálosti věčné,
co pne se v modré nebe nekonečné –
i nezbádané hrobu tíšiny. –
I vílyvíly, jež nám život sladí něhou,
jak dobří duchové nám kroky střehou
i láskyplné srdce dívčiny.
Ba šotky, kteří rolničkami šustí,
jimž růžky, kopejtka zřím kradmo růstírůsti,
i z pekel přišlé hnusné mátohy –
sny horečné, i dětské žvatlání:
jak jízdou šílenou vše uhání
co bílé mráčky modré oblohy.
Tu pravdu, skrytou v báje pozlátkupozlátku,
Ti nesu, příteli a mistře milý,
jenž’s duši mé dal mnohou krásnou chvílíchvíli:
vděk příjmi skromnou žití pohádku!
[V]