„Slyš!“ – Přítel počal vyprávěti klidně,
jen časem zdál se hroužit v rozpomnění
a jeho hlas zněl jako písně pěnípění.
Tvář snivou krášlil úsměv časem vlídně
a časem divný lesk se mihnul v oku.
Tak duše, opustivši život země,
se rozpomíná na minulost temně,
na slasť i žal u věčna veletoku.
„Slyš! potkav tebe před nedávnou chvílí,
já hledal ku příteli cestu v šeře,
a jak jen známé otevřel jsem dvéře,
tu chytilo mne dětí smavých dvé,
svá očka veselá v můj noříc zrak
a ručky ovinuly bělostné
a drobné kol mé šíje v lásky znak,
mně rtíky růžovými díce v sluch:
„Nuž vypravuj nám hezkou pohádku!
tu Anninčinu hezkou pohádku!“
A v minulosť se pohroužil můj duch.
Mně v oči slzy jasné vstoupily,
když zřel jsem dítek oči nevinné,
tak velké, smavé, na mne upřené.
A já vzal děti na svá kolenakolena,
jak duhou pestrou patře do dálky
na vlastní mládí, jak by v rozkvětu
3
zde v těchto něžných, dětských bytostech
zas v nových tvarech – co já k poledni
se rychle chýlím svého života.
A nežli dojdou k svému poledni
ty milounké dvě dětské bytosti,
jež na kolenou nyní houpám svých
a které na mne hledí zrakem víl,
ze světa jiného v zem zbloudilých:
tu dávno dospěju již večera
a na vždy ovane mne žití noc.
A celý život byl mi pohádkou
jak svatojanské noci vzdušný sen.
Však drželo mne dětí smavých dvé,
svá očka veselá v můj noříc zrak
a vinouce své ručky bělostné
a drobné kol mé šíje v lásky znak.
I zašeptaly rtíkem lahodným:
„Nuž započni již přece pohádku!“
A před mým zrakem v dálku upřeným,
hle, táhla žití velká pohádka
jak nezbádaný, tajuplný sen,
pln dobrých víl a šotků škádlivých
a hrůzných také živobytí chvil,
kdy mátohy nás děsí, nestvůry
a vztahují svá hnusná klepeta,
své tesáky a kly a paznehty
nám vstříc a chtí nás jimi rozsápat
jak v nepojatém, horečnatém snu.
4