Čas plynul dále. Byl jsem jinochem
a tvarů nabývaly snahy mé,
ač stále mně byl život pohádkou.
A velkolepá vlasti minulosť
mi byla jako svaté zjevení:
z ní pramen tryskal mého nadšení.
Však mrákotná ta její budoucnosť
jak děva zdála se mi zakletá,
jež čarodějem škůdným střežen:
a já ji celý život zasvětil.
Pak v městě, založeném vévodou,
jenž slepý ač, přec vždycky zvítězil,
zas novými okružen tvářemi
jsem počal tušit přísný světa řád,
tu pravdu děsnou po hrou zdánlivou,
jak nad propastí bychom hráli si,
jež přistřena je kvítí kobercem
a může strhnouti nás v podsvětí
každinkou chvíli v neproniklou noc.
Já přítele si našel věrného,
jenž stejně cítil světa toho tížtíž,
a besedy s ním tehdy veselé
i nyní, dlouhých, dlouhých po letech
v mé duši budí touhu, slasť i bol.
Neb z každé slasti bol se temení.
13
Zas Vánoce se z dáli blížily,
však samoten jsem tenkráte již stál.
Hle, jezera tam ledná hladina
a po ní soudruh náš se proháněl,
až náhle v hlubinu se propadnul.
Jej zachránivše, v pravém triumfu
jsme byli davem v město vedeni,
nebo oblíben byl mladý soudruh náš
pro dobré skutky, milou povahu.
Tím nerozlučný utvořil se kruh,
že jeden bez druhého nemoh být.
Až posud vidím v duchu onen jilm,
v nějž jmena svá jsme vzájem vyryli,vyryli
co známku posvátného přátelství;
zřím v duchu pokojík, kde v půlnoci
jsme Fausta čtli a sobě slíbili,
že onen z nás, kdo dříve odejde
v svět neznámý, z kad není návratu,
příteli svému podá o něm zvěsť.
Však přítel můj se z něho nevrátil
a tajemství své v hrobě uschoval.
14