Čas plynul dále. Viděl jsem,
jak u oltáře stála nevěstou
táž děva, nyní bledá, spanilá,
jak sama víl by byla královnoukrálovnou,
a podlé ní stál ženich, vážný muž,
jemužto na vždy dala ruku svou.
To nebyl však můj přítel vzdálený –
to muž byl cizí – jenž ji odvážel,
tu dobrou vílu, v šero dálných hor.
Tak skončil román lásky přátelské
a žádný z druhů dvou ji nedostalnedostal.
19