Zjev proměnil se. V mém pak životě
čas ubíhal jak v luzné pohádce,
ač heslem byla přísná povinnosť
a práce tuhá, mnohdy úmornáúmorná.
Tu Vánoce se opět blížily.
Já na saních zas plání uháněl
a sličná dívka vedle seděla,
však ona ne, již jsem dřív miloval –
než pěkná jako ona neméně,
vhalena celá v teplý kožíšek,
že pouze její ušlechtilá tvář
ven vyhlížela ke mně s úsměvem.
A na nebi se měsíc kolébal
a tisícero blyštících se hvězd
jak očí hledělo k nám tajemných –
k nám, kteří zasněženou krajinou
tak mladí, láskyplní letěli
a hleděli si něžně do očí.
Zem celá v luny svitu blyštěla
a miliony démantů a hvězd
se kolem saní – v dáli – třpytilo,
až třpyt ten uhasínal v obzoru
jak bílý, lesklý, tajuplný pruh,
jenž vábil k sobě v dáli neznámou.
16
Já na dětské otázky děviny
jí o nebi a hvězdách vyprávěl,
kde andělé se věčnem vznášejí
a časem sestupují na zemi.
Též ona byla takým andělem,
neb srdci mému poklid vrátila.
A ona vážně se mi usmála
a na rámě mi, jako v polosnupolosnu,
sklonila hlavinku svou spanilou.
Pak s ní a soudruhem svým, na ledě
jsme závodili u hře, veselí,
17
až unaveni během o závod
na ledu poklekli jsme zrcadlo
a pohlíželi dolů, do zřídla, –
neb jako křišťál led byl průhledný –
kde smaragdové plály chaluhy
ve svitu slunka, jasem oblity
jak duhou, jak by lesy báječné
se proudem vodním vážně hýbaly
a rybky projížděly kolem nich
a blýskaly se stříbrem šupin svých.
Tak nad hladinou vodní skloněni
dva přátelé a ona dívčina,
hledali královnu víl báječnou,
jež pod vodou tam dole bydlela
dle lidu okolního pověsti –
a o divech, jež dole viděli,
druh druhu v udivení šeptali.
Však vílou byla sama děva ta
a vše ty divy byly v skutku též
v těch mladých srdcích, láskou zblížených.
A na obzoru Bezděz dvouhlavý
a táhlý, silný hřeben Ještěda
se v modré dáli jasně rýsoval.
Neb celý rozlehlý ten, šírý kraj
před nimi skvěl se – smavá dívčí líc.
Tam v levo modrý, zvonovitý Říp
a v pravo na obzoru vdechnuty
18
se Krkonoše dalné blýštěly –
na skráni stříbrolesklou korunu –
tak růžné, něžné, jako v pohádce –
jak luzný sen – jak Fata Morgana.
Však ona děva přála příteli,
ne mně, jenž jsem s ní nocí v saních jel.
On byl mi tehdy v poušti žití vším:
i otcem, bratrem – já ho miloval
a přál mu štěstí lásky děviny.
Neb odříkání cit a vděčnosti
mne nade hrubou všednost povznášel,
že nevznikla ni krůpěj žárlivá
mi v srdci: pouze láska k němu – k ní.