A druhý den u její postýlkyjsem opět stál a patřil jako v snáchna bledou, spanilou tu hlavinku,již vroubily kol rusé kadeře,jak zlatolesklé vlny sluneční,na čílko zřel jsem, jako z mramoru,na skráně, jimiž žilek bledá modřse jako nádech stínu vinula,na krásně rýsovaná obrví,na víčka sklopená, stín jemných řas,tak dlouhých, rusých, jako hedvábných,pod nimiž byla očka charpová,tak modrá, jako nebes oblohaje z jara, v zlaté záři sluneční –ukryta na vždy pro svět pozemský.29Stín onen od peruti andělabyl nyní hluboký a tajemný,jak pod oponou svou by očka tahleděla neznámému taji vstříctam v hlubinu jakousi mrákavou –či v nekonečnou nebes dálavu,kde jakés divukrásné viděníji stále k sobě, na vždy poutalo,že ubohé té země slabá zář,ni láska rodičů, ni bratra též,ba láska všech, jež znali dítě to –a zajisté je každý miloval –ji nemohla víc k žití upoutat.Neb ústa, jako růžný kalíšek,teď pobledlá jak bílé růžinky,se zdála posud divně usmívat,jak by se tam z něčeho těšila,co ukryto je oku lidí zde –a zároveň ji přece bolelo,že musí drahé duše opustit,jež milovala láskou andělů.Byl tentýž na nich úsměv poslední,jak na strůmek se smála předvčírem,jejž dobrý Ježíšek jí darovaldaroval,a jak se na onoho usmála,jenž pohádky jí druhdy vyprávěl.A já se sklonil níže – nížeji –a políbil jsem ústa ubledlá,jež tak často mne druhdy líbala,30když jsem jí pohádky své vyprávěl,kdy ještě vonná, teplá bývala –a ucítil jsem onen divný chlad,jenž vanul z něžných Anninčiných úst...Neb anděl smrti dřív ji políbila zůstal na nich políbení sledté moci věčné, hrozné, tajemné,před kterou jsme my, lidé nadutí,míň nežli pouhý, bledý v slunci stínstín,jenž chvilinku zde běží po zemi.Pak jsem se vzchopil, k oknu odvrátila opřel hlavu o ledové sklo...Já hleděl někam v pustou dálavu –snad tam, kam také nyní hledělata modrá očka malé Anninky,přistřená na vždy noci perutí...A myšlenky, jež táhly duší moumou,nemohu, nesmím nikdy vyslovit...A když jsem od okna zas hlavu zved’,tu zřel jsem, že jsou celá zavlhlá,jakoby rosa byla padalaz těch jasných na ně, těchyplných hvězd.A potom jsem tu malou Anninku –již často na rukou jsem nosívala na kolenou choval, houpával,31jíž pohádky jsem tak rád vyprávěl –neb v zbožném naslouchala pozoru, –mně patříc v oči svýma očkama,tak modrýma, jak nebes oblohaje z jara, v zlaté záři sluneční –pomohl v lůžko složit poslední.Jakoby v náručí mi usnula,já cítil údů měkkých něžný tlak;jen život ne a teplý v ústech dech...A v rakvi spočívala Anninka,jak by jen v postýlce své usnulaa snila o pohádce života,již jsem jí často vyprávěl.Pak jsem ji doprovodil na hřbitov,kde nyní nepřepsaný spřádá sen.A u hlavy jí růže vykvetla,tak bílá, čistá, vonná, spanilá,jak duše byla malé Anninky.Tam slavík z jara povždy vrací sea zpívá dlouhou, tesknou píseň svouo žití tajuplné pohádce...32