Čas kvapil dál. Já velká města zřel
a slézal strmé, horské vrcholy.
Pak na severu, tam, kde dme své Balt
v omračném ruchu vlny k nebesům,
kde barbar volné Slávy vyhubil –
já s jásotem svou rodnou píseň pěl
v řev moře divý, pusté na výspě.
A po staletích píseň slavjanská
zde zaznívala zase po prvé.
Pak na východ mne nesl pouti směr,
já širé stepi zřel a svatou Rus;
a pobratimců hlahol lahodný
probudil ve mně větší předtuchu,
že na západ se jednou rozleje
ten nepřehledný Slávů okeán.
Pak mnoho sličných paní, děv jsem zřel –
ač ne již prvním kouzlem mladosti –
jež předváděl mi divný žití sen –.
A divno! Já je všechny miloval.
Mně všichni lidé byli bratřími,
já láskou obejímal celý svět –
jen tyrany ne, vrahy národů.
Já do vědy se spustil propastí,
do pekel hloub i v nebes výšiny
a vesmírem jsem celým putoval.
20
A žití pohádkou jsem ujížděl
jak za prvního mládí na saních
na masopustní, bujné veselí,
v něž rolničky a zvonky na koních
mi snivě, vesele v let zvonily,
jak tichý, rozpustilý šotků smích,
jak skřítků drobných tichý popěvek,
jak píseň zmírající v obloze,
jež modrá, v bezedno se klonila.
Pak řídnul spanilý kol zástupy víl
a žádná se mi družkou nestala.
Již slunce žití výše vystouplo
a blížilo se svému poledni.
To nehnětlo mne, že zde stojím sám
a sám že kráčím žití pohádkou:
však to, že žádný z ideálů těch,
jež za mládí mne k sobě vábily
v tu modrou, nedohlednou nebes výš –
se nevtělil mi v žití skutečném.
Že národ, jemuž vše jsem zasvětil,
vždy ještě spoután těžce okovy,
že málo jemu z velké lásky své
až posud moh’ jsem podat v úlevu,
že dál a dál mi krásy ideal
vždy ustupoval v štíty modrých hor
a lesů, kyna stále za sebou
do hvězdných, nekonečných propastí,
ach, srdci lidskému tak podobných!
až pohroužil se v nebes dálavudálavu,
co nevystihlenevystihne krásná – božská líc –
21