Nevěrnice.
(Ballada.)
Slibovala, přísahala
chudobnému svému hochu;
víc v tom bylo marnivosti,
pravé lásky sotva trochu.
Jeho duše však, ta všecka láskou plála,
lásky touhou, lásky ohněm byl by zšílel zmála.
Přísahám svým děva nedostála.
A hoch vínem lásky zpitý
cítil, jak mu srdce puká,
na věky když v cizí ruku
vložila se její ruka.
A bol děsný, na dnu duše kdesi skrytý,
k nebi hnal se, rval, a kvílel jako vichr lítý.
V horách prostý kříž stál z latí sbitý.
Podál dub stál půlstaletý,
na něm – oběšenec visí...
Darmo v pláči srdcervoucím
stará matka syna křísí.
47
V muce strašnou kletbu vyřkly její rety:
„Podvodnice, buď tvůj spánek i po smrti kletý!“
Nerděly se znovu ještě květy.
Ku rozkazu mladé paní
onen dubec porazili,
porazili, by se v nocích
klid a spánek navrátily.
Darmo ale, darmo. – Rok neminul ani
a již mladá paní stála žití na rozhraní.
Bože, byl to děsný pohled na ni!
Hle, ta muka v její líci
jak by hrozným bolem rvané,
když ležela mrtva v rakvi
dubové – a okované.
Zakopali, naházeli hroudu na ni všici,
za klid duše ve chrám dali silnou voskovici.
Stihla hrozná kletba nevěrnici! –
Ó, jak spát by se jí chtělo!
ale běda, v zimě, v letě
slyší boky rakve šeptat:
„Nespi, nespi, budíme tě!
Pohleď, o nás bilo zrazené tělo,
jeho žití sledním vzdechem do nás zaletělo.
48
Nás se dotklo jeho čelo,
jeho rty i ruce chladné...
Cítíš chlad?... Vždyť on ti vniká
k srdci ledovou svou rukou.
Ó, kdo klamal, hrozně pyká!“
Mrtvé každým slovem kámen k srdci padne,
a ta muka bez konce a smilování žádné.
Na hrobě tom každý kvítek vadne.
49