PRÁCE.
[9]
I.
To nebyl boží hněv, to byla láska boží,
To nebyl boží hněv, to byla láska boží,
když cestou trnitou a plnou hloží
archanděl Adama hnal od bran ráje.
Tou cestou Bůh mu zjevil světa taje
a lásku ženy o dar práce zmnožil,
by člověk též ten božský pocit prožil,
kdy tvůrčí síla v dílo krásy taje.
Bůh z člověka tím darem činil syna,
vždyť tvůrcem stal se jímjím, kdos dřív byl tvor.
V té chvíli pad’ též z ruky Hospodina
meč záhuby jak rudý meteór.
Ta zbraň, jíž lidstvo mohl shladit z trestu,
na věky v bezdno propasti se ztrácí. –
A Bůh děl Adamovi vstoupiv v cestu:
– Vždy v době hněvu ukaž ku své práci! –
A sílu v paži, v duši světlo krásy,
stav v době potopy si koráb spásy.
Jet’ práce řebřík, – pevně stav naň nohu,
jenž z prachu země vede ke mně – k Bohu!
11
II.
Jest práce povinnost’, jež z tvorů činí lidi,
Jest práce povinnost’, jež z tvorů činí lidi,
a práce potřebna jak láska člověku,
kdo práci zasívá, ten spokojenost’ klidí,
a mír si uchová ve srdci do věků.
Jest práce lidem chotí, jež je doprovází
a těší na cestách. Kdy vášní divý tok
svou rmutnou pěnu do očí nám hází,
tu chopíc za ruku náš sama řídí krok.
Nás práce miluje, jak věrné ženě sluší,
nám lože ustýlá a sladí spočinek,
snem štěstí vyzlatí nám dřímající duši
a z rána zbudí nás zas její polibek.
Tak k práci po život je lidstvo připoutáno,
ten svazek manželský je Bohem spečetěn.
Kdo neoddal se s ní, zda můž’ jej těšit ráno?
Zda večer posílit, zda duši mír dát den?
Ať z rodu vzácného, ať prostá v obličeji,
vždy ona chotí je a matkou našich děl.
A každé matce čest’! Ať díla – děti její –
jsou folianty knih, neb plátna prostá běl.
12
Choť pracovníka jen my vizme v každé práci,
ať choť ta bosa je, neb nosí hermelín.
Ten přísný rozdíl ve stavech se ztrácí
a z práce zmizí též i svatozář i stín.
Jen člověk různými svou práci zdobí jmény,
tak jako svoji choť;... ten zve ji andělem,
a onen královnou, leč já v nich zřím jen ženy,
jež k mužům kloní se ve zraku s úsměvem.
Ať tedy pohlíží ten onen k práci druha
s pohrdou, s usmáním – svou stavě do nebes –
všech potu v krůpějích se paprsk láme v duhu,
ať znoj ten z králů čel neb z nádenníků kles.
A Bůh se nezeptá při lidstva sledním soudu,
zda kámen lámal jsi, neb zda jsi verše psal; –
ať čelo myšlenkou, ať pluhem oral hroudu,
ten každý spasen jest, kdo řkne: „Já pracoval!“
13
III.
Jest život studnicí, z níž vážit musí každý
Jest život studnicí, z níž vážit musí každý
svou vlastní prací mok ve hloubi ukrytý;
kdo potu šetřil by, stoup k mezím samovraždy.
Tu studeň stavěl Bůh, za páku k ní dal práci,
ta hýbe hřídelem, v němž hřeb je přibitý.
K dnu studně zřít-li chceš, zrak v hlubině se ztrácí.
Ta studeň společná a jediná a věčná,
z ní všechen lid od světa početí
pil a pít bude zas do nekonečna.
A legiony již se u ní vystřídaly,
zde pěli proroci a prokletí,
i šťastní, zoufalí, i robové i králi.
Co na tom, jaký as na hřebu provaz visí,
naň střep-li uváže neb číše zářivé,
jen na tom záleží, jak pakou zatočí si.
Kain Tubal tětivy a po něm Jubal kleče
na hřeb ten přivázal své struny zvonivé
a Saul naň připevnil pás vítězného meče.
14
Jen nikdo provazec, jenž zločinné pln sněti
neb hanbou spuchřelý, si nevaž na hřeb okem,
ten vždy se přetrhne – a okov dolů letí.
Vždy provaz pevný buď a nezneuctěn v hříchu!
a vážně skloň se vždy nad živobytí tokem,
jen sílu s sebou ber a utlum v hrudi pýchu.
Ať to, co navážil, kdos chlebem zval neb slávou,
ať službou, vítězstvím neb tvorbou práci křtil,
zde všichni rovni jsou, jichž pot se třpytí travou.
Že mnohdy navážil rob víc než pán, což divu?
Jak každý pracoval, tak pil a žil! –
Kdo klade ruce v klín, zda právo má být živu?
15
IV.
Blah, kolej vlastní kdo ryl na své cestě,
Blah, kolej vlastní kdo ryl na své cestě,
nechť králem byl, nechť ve své chatrči zrozen,
kdo nový rýč uchopil ve své pěstě
a pěstil dosud nepoznaný hrozen.
V těch jeho zrnech věru že znoj čela
se v žárné, opojivé víno změní,
až svojí drahou k cíli dojde zcela,
mu z něho tryskne sen a zapomnění
všech strastí, muk a nestišených svárů...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Kdo skončil bez své práce, toho bodá
a v skonu pálí doušek ze poháru,
jejž chladnou rukou smrt’ mu k ústům podá.
16
V.
Má práce družkou být, jak děl jsem, k skonu chvíli
Má práce družkou být, jak děl jsem, k skonu chvíli
a jistou vůdkyní k svatému lidstva cíli,
jak zákon věků velí;
ji máme milovat a k smrti věrni býti,
a vše jí v oběť dát, co srdce v běh nám nítí,
i slabý život celý.
A blažen, kdo k té družce lne svou celou duší,
s ní svazku velebí a v spojení tom tuší
vždy nebes mocnou vůli,
kdo v snění, ve bdění jen s ní vždy obírá se,
a jehož obdiv k ní a k její pro něj kráse
má věčnou stálost’ žuly.
Kdo k práci připoután však, k níž jen odpor cítí,
kdo k jiné láskou vře svou nesmí opustiti,
dle svaté vůle boží:
Když k práci zasedá, vždy cítí muka hrozná,
když v obět’ dá jí vše a srdce rve, vždy pozná,
že pouze – cizoloží.
17
VI.
Má každá práce třeba spočinutí,
Má každá práce třeba spočinutí,
po vedru znoje třeba chladu lásky! –
vše v srdci volá, žene, bouří, nutí
dlaň dlaní stisknouti, neb dítek hladit vlásky.
A v srdce vnímavé vlít víno citu,
jež vykvasilo v teplém sklepě dílny,
číš srdce svého nastavit zas třpytu,
jejž pro tu chvíli chystal přítel sdílný.
A blažen, pro cit svůj kdo má hruď ženy,
kdo polibkem můž’ vlít jej v její duši
a stišit příboj prací rozpěněný
a zapomnít, co tísní jej a kruší.
Jest práci sestrou svatá láska pravá,
jdou spolu s tebou přes propasti meze,
a na klín lásky poklesne tvá hlava,
když únavou se s ňader práce sveze.
A s úsměvem a klidně neumírá,
kdo jednu jen tisk’ v životě svém vřele;
ta chudá jesti leb, kam láska jen se vtírá,
a chudé srdce to, jež práce plní cele.
18
V let k nebi třeba dvojí peruť míti:
Bez práce láska vždy chlad země cítí,
a zima zlatých dolů v domě jesti,
kde práce náhradou – za všechno štěstí.
19
VII.
K veliké práci velké lásky třeba,
K veliké práci velké lásky třeba,
tu nespokojíš prostou chutí chleba;
kde velké city v šero doby planou,
tam nutno plápol živit nebes manou.
Ať umění zář do dlaně ti svítí,
ať mramor vědy tvoji cestu značí,
ku velké práci pouze láska nítí.
K velkému činu také vášeň stačí.
Ať nadšení pro lidstvo nebo Boha
meč síly ducha tobě v dlaně vtiská,
v dobytou pevnost’ stoupne tvoje noha,
jen láska k ženě-li v tvé činy tryská.
Svou něhou, která zas ty rány hojí,
jež tvůrčí jiskra zasadila v prsa,
jež jest jak slunce ve velkosti svojí,
v němž roste to, co v záři luny krsá.
Nechť k nesmrtelnosti dal Bůh ti věna,
kov myšlének jen tehda zostříš v hroty,
kdy plamen lásky své dá k tomu žena.
Svou Collonu mít musil Buonarotti.
20
VIII.
Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –
Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –
tím smíchem každý z vás jim ocel v prsa vrazí.
Nemohli žít jak vy pro vše ideje smělé,
když známka poroby jim vryta byla v čele
a k hroudě pro skyvu když byli připoutáni:
Když postrádají laur, snad měli trn kol skrání. –
Ó nezhrdejte jimi! Snad dost měli síly,
leč pouta bídy dojít nedala jim k cíli.
Čas letěl kolem nich, těch tknul se sotva pout,
v nichž bědní nemohli ni rukou svojí hnout.
Tak mnohý snad že z nich měl ve svém srdci růže,
leč osud nepřízniv jej v zlobě přitisk’ úže
k holému úskalí, na kterémž bída dlí,
a růže rozkvetše, opadly, uvadly. – –
Co bylo nadějí, když v plném květu stály?
Leč teď jen trny z nich to srdce rvou a pálí!
Tak mnohý myšlének měl jiskry ve své lebi,
jež mohly projít tmou a zazářit až v nebi,
však kruhem poroby měl hrdé čelo spjato.
Co platno bylo mu, že kruh ten ryzí zlato,
když se mu hrany žhavé v skráň a čelo ryly?
Vždyť bijíce v kruh ten jej jiskry rozžhavily.
Kam mohli dospěti těch nebýt pout?!
21
Však v poutech nemohli svým křídlem hnout.
Ó, nesmějte se jim, vždyť mohli též plát žárem.
Ó, věřte, mnohý z nich v těch poutech zrodilý,
až rakev přikryjou bezcenným žití cárem,
v té rakvi nesmírnou bolestí zakvílí. – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Ó, nesmějte se těm, kdož mřeli nepoznáni;
když postrádali laur, snad měli trn kol skrání.
Vždyť teprv, mrtvé je když kladli ve rakev,
tu sňali pouta s nich, pod nimi byla – krev! – –
22
ZIMA NA HORÁCH.
[23]
Krajina.
Kraj ten je celý k smrti až tich,
na kleči sotva snítka že hne se.
Jenom kde světlo zaniká v lese,
zmrzlý pták časem upadne v sníh.
Rozsety domky, pohorská víska. –
Všude tak mrtvo, že se až stýská.
Letos k těm chatám přirostla bída,
a ten hor řetěz v kraji ji hlídá.
Nad vsí se vločky sněhové točí...
U cesty, která do hor se tratí,
havran sed na kříž ubitý z latí.
Perutí zakryl Kristovy oči
hledící na ves. Zůstal tak sedět,
aby Bůh nemoh’ na bídu hledět.
25
Chata.
Dnes nebe zakryto je v chmuru,
jen bledým svitem slunce prokmitá,
a v ticho mrtvé zvuk jen zavítá,
když v lese lačný jelen hryze kůru.
Nic nehne se; vše jako v mdlobě; –
sníh padá pouze...
Mráz objal vše a přitisk’ chaty k sobě,
by nemohla z nich nouze.
A trny ledové potáhly korou sklo,
by světlo útěchy do chaty nevtrysklo.
Sníh tvrdý, drobný na práh leh’,
by z chaty k nebi nedoletěl vzdech.
Vše ucpáno; leč malou skulinou
přec vnikla smrť, jež táhla krajinou.
26
V baráku.
To jitro bylo tmavé, studené...
Zem, jak by stuhla na věčnost,
tak tvrdá byla jako z kamene,
že každý barák, jak by z ledu rost’.
Z nich jeden chudší, nižší všech,
jak ku pni modřínu by leh’,
jenž nad ním větev vztáh’;
na té byl zmrzlý pták. – – –
Pták černý na větvi, jež trčí do oblak,
to prapor smrti byl... Vnitř v chatě tam
hoch u své mrtvé matky klečel sám;
měl zakalený zrak,
a řasou viděl nemluvňátko, jak
ve pláči hledá stuhlý matčin prs...
Tu náhle se stěny kříž na zem kles, –
snad tatík, jenž prch v noci šílen v les, –
teď někde zmrz.
27
Smutnou cestou.
Štědrý je den dnes – v chatrčích svátek.
Světélka planou ze síní chatek,
ba i ta příroda třpytí se celá,
jako by také dnes štědrý den měla.
Všude je ticho sváteční, milé,
pusty jsou cesty širé a bílé,
kdo by též vyšel do mrazu ven?
Každý je u svých o štědrý den.
Skřípot kol přec však porušil tíši,
poštovní vozík zatáčel k výši.
Nad oblou střechou obrysy vozky
podobny věži jedoucí trosky,
ze které jak se k hranicím točí
vyhledá smutně dvé vyhaslých očí.
Dívčiny oči... To stvoření mladé
do dlaní hlavu si znavenou klade,
malé však drobounké prstíky pouze,
mezi něž tlačí se prameny vlásků,
nemohly známky skrýt hanby a nouze,
pod okem zkaleným hlubokou vrásku,
na řase slzu, ni líčidlo v tváři,
navyklý úsměv kol malých retů.
28
Jela kol vísky, štěstím jež září, –
a byla výčitkou šťastnému světu.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Štědrý je den dnes, všude je svátek,
jen v srdcích kleslých – velký je pátek.
29
Anna.
I.
I.
Dřevěná chata na kraji lesa,
došková střecha skorem s ní klesá,
nizoučkým oknem záře jen rudá,
na skle jež plane, do síňky vniká.
V takovém domku bída jen zvyká.
***
Světnička malá, sborcená, chudá. –
Samotna sedíc, chvějíc se chladem
sestřičku malou na klíně chová,
v dál zří, kde soumrak stíny své snová.
Venku tak smutno, v srdci jak mladém,
v němž bol si zased’ na chmurném trůně.
Po čem ta dívka mladistvá stůně?
Šla se dnes modlit na matčin hrob. –
Samotný, křivý, beze všech zdob,
křížek tam malý u hrobu stál.
Mrazivý vítr po rovech vál
svívaje s věnců uvadlé kvítí,
které s ním s truchlým kvílením spělo.
30
Proč se tak náhle zachvělo tělo,
zbledla líc, dech se zatajil? Cítí,
cítí, že náhle v lehounkém hnutí
pod srdcem cosi zvalo se k žití...
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Proto to ňader bouřlivé dmutí,
proto chlad nitro, srdce žal svírá,
proto zrak smutným pohledem zírá
do kraje, v kterém zimní den zmírá.
Na klíně nyní sestřička malá,
sestřička milá plakat se jala.
Dívka ji líbá, konejší, zpívá,
se slzou v očích na ni se dívá:
„Spi, sestřičko, spi,
zavři očka svy,
dítě nevinné...
S tebou Pánbůh půjde spat
se mnou více ne...
Usni, usni jen,
andělé tě budou kolébat,
mne – jen těžký sen.“
– – – – – – – – – – – – – –
31
II.
II.
Minul zas měsíc, – zima již tady.
Pokryty hory sněhovou tíží.
A bolest’ vzrůstá, doba se blíží,
a dívka neví v žalu si rady.
***
Otec již spal i děti již spaly.
Nemůže usnout, hlava ji pálí,
okénkem vidí hvězdy se chvět,
je tam těch světlých hvězdiček pět.
Ztrnulým zrakem k hvězdám těm patří, –
otcova je tam, sester a bratří.
Bývalo šest jich. Vedle těch pěti
vídala svoji v zlatě se stkvěti.
A teď – jí zhasla! Což nikdy více
nemá jí vzejít – nemá jí vzpláti?...
Myšlénka divá duši jí chvátí,
horečným palem rumění líce:
Bolest’ i hanba, výčitky z hříchu,
všecko by zmlklo – v hrobovém tichu.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Vzpomíná otce. Vidí, když zrak
upírá na ni bolestně tak,
jak v něm plá bol nad dceřinou mukou.
32
A tento pohled vždycky jak hrot
výčitkou dceři v srdce se vbod’.
„K stáří,“ jak děl by, „svévolnou rukou
setřelas všecku naděj’ a štěstí,
jež mohlo v srdci otcově kvésti!...
K choroby, běd a starosti stínu
přidalas kmetu hřích svůj a vinu,
skloněná šíje tolika bědou
stíží se ještě hanbou tvou bledou,
stíží se troskou posledních nadějí...“
Duše se plní výčitek závějí. – –
Srdce jak když se rozskočit musí,
bouří jí v hrudi, svírá se žalem.
Moře to útrap v poháru malém!
Těžko to snášet. Vše ji zde dusí,
vřelá krev šlehá palčivě hlavou.
Nelze to snésti. Prchá v noc tmavou.
Celý svět útrap vleče si s sebou.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Bez dechu běží, nohy ji zebou,
do stromů vráží, v sněhu se boří,
mráz k ňadrům vniká, pod nimiž hoří.
Leč dívka dále krajinou tmavou
letí, by prchla myšlének muce;
přes chvíli k prsům tiskne své ruce,
stlumit se snaží bolest’ v nich dravou.
33
Lesy ty černé, do jejichž stínu
s šíleným chvatem cestu si klestí,
viděly její lásku a vinu
vzejít a zhasnout – hvězdičku štěstí.
Ta její hvězda! Shledá ji zase?...
Vzpomněla, stane. – Děvčeti zdá se,
že ji zde najde v bývalé kráse.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Strhané mraky po nebi plují
jak hlavou dívky šílenství stín,
hledá svou hvězdu v skalách i sluji,
v údolí vniká, v pralesa klín.
Kolem noc tmavá. – Ten její chlad,
ten její stín v hruď Anninu pad’,
temno v ní, mrazno. – Jediná touha
kmitá v ní jen: Ta hvězdička zlatá...
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Cesta k ní však tak dlouhá je, dlouhá! –
A dívka dále do lesů chvátá.
Kvapí kol štíhlých, vysokých jedlí,
které si kolem jezírka sedly.
Zde náhle Anna stanula v běhu:
Zde, zde to bylo, zde u těch břehů!...
Jak obraz lesa v jezírko padá,
tak v duši padla láska zde mladá!
34
Dere se houštím k hladiny kraji,
pohlédne do vln, dech se v ní stají.
Ne, to klam není, to se jí nezdá –
v tůni co kmitá – její je hvězda!...
Vrhá se na zem, k hvězdě zří zlaté,
srdce jí buší, mysl se mate,
po hvězdě sahá do vody mrazné,
vždy však zas ruce – vytáhne prázdné.
Žaluje, volá v návalu citu:
„Vyplyň mé štěstí ze svého skrytu,
s večera osvěť komůrku mou,
miláčka ke mně přiveď zas tmou!...
Nechceš-li ke mně, půjdu já k tobě,
budeš mi zářit alespoň – v hrobě,
u tebe skončí žal můj a muka – –“
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Počla se klonit k hlubině nížníž,
hladiny čelem dotkla se již,
leč v tom ji jala za rámě ruka.
Zděšeně dívka pohlédla zpět,
ptáče jak v síti počla se chvět
ve strachu patříc tváří v tvář – otci.
Setkání divné v mrazivé noci! – –
35
Stařec děl tiše, hlas se mu třás’:
„Anno, pojď domů, tady je mráz,
k srdci jenž sahá, duši jenž studí,
přiviň se, ohřej na mojí hrudi!“
Dívčina vstanouc ruce své spjala,
k otci se tulíc hlasitě štkala.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
V zimním svém kouzlu krajina stála.
Rozprch’ se mraků hrozivý sbor,
se hvězd, jež zlatem blýskaly s hůry,
tisíce světlých paprsků napadlo
na vršky jedlí, na témě hor,
v jezero tmavé, krás všech těch zrcadlo.
Z duše též dívky zmizely chmury.
Zvednuvši šátek, jenž jí pad’ k zemi
nazpět šla s otcem. Oba dva němi. – –
Lehounký větřík tiše lkal v klestí,
jak když lká člověk pro svoje štěstí.
Bělounký měsíc na pněch plál stromů.
***
Pozdě již bylo, když přišli domů.
V chumáčku kolem bílého stolu
seděly děti tichounce spolu.
36
Sestřička malá
podřimovala
hlavu si kladouc na bratrův klín.
Okenních rámců klikatý stín
v plnou pad’ tvář a na plavý vlas.
Annu, když otec přivedl zas,
vstříc jak mu všechny spěly ve chvatu.
To bylo plesu, to bylo ptaní,
v jásotu chytnouc sestry se šatu
drobná ta havěť běhala za ní.
„Ó, jak jsme rádi, že jsi zas s námi!“
„„Bože, jak jsme se bály zde samy!““
„Anno, jaks hodná, žes přišla zase!“
Hladí jí tváře, hladí jí líc...
A otec šeptá s výčitkou v hlase:
„K těm zde ses vrátit nechtěla víc?!“...
III.
III.
Přes týden již je churavá, bledá.
Neklid a stud a bázeň jí nedá
na žádném místě v poklidu prodlít.
Hrdlo se svírá, hlava se točí,
přes chvíli slzy vyhrknou z očí,
sotva se může pozorně modlit.
37
Marně ji děti hladí a těší,
a když se otec někdy jí zeptá:
„Co je ti, Anno?“ Ret její šeptá:
„„Běda kdo svádí, běda kdo hřeší!““
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
***
O novém roce, veliký svátek,
do města s otcem na mši šla svatou;
jako sníh v ruce bělounký šátek,
modlicí knížku s ořízkou zlatou.
Oči však kalné, ve tváři uvadlá,
znavená, slabá, tak že div nepadla.
Na cestě k městu lidí byl řad
z vůkolních osad v svátečním šatu.
Anna je s otcem minula v chvatu,
mněla, že lid ten zůstává stát,
že na ni hledí, směje se tomu,
přes chvíli že se zachytí stromů. –
Dívky, jež k přástvám chodily s Annou,
jdouce kol, zrak že odvrací stranou,
že kdo ji neznal, na ni se zeptal,
z hochů že jeden druhému šeptal:
„Byla kdys cnostnou, dávno však tomu...“
A dívka div se nezalkla studem.
„Tatínku,“ řekla, „vraťme se domů,
doma se modlit vroucněji budem.“
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
38
Doma pak k svému chudému loži
pod obraz svaté rodičky boží
vrhla se na zem. – V zoufalém pláči
slzami bílé podušky smáčí.
Z dlaní vždy hlavu pozvedne časem,
lítostí, bolem dušeným hlasem
z duše se vzdech jí hluboký vine:
„Slituj se, Bože, dítě mé hyne!“
Pak se zas vrací k bolesti svojí. –
Tolik již lkala, tolik již trpěla;...
naděj’ než v srdci vyhyne docela,
tisíce slz a vzdechů to stojí.
Anna tu tíž již nemůže zmoci,
podléhá chorá nezměrné muce.
K obrazu němě zvednuvši ruce
omdlelá klesla v náručí otci. – – –
Bezvládnou stařec na lůžko zved’,
kleknul pak k loži, v pláči a bled,
hladil jí tváře, vlasy a skráň
bolestně až se usmála naň:
„To sen byl jenom.“ Šeptala snivě,
„leč vše se zdálo duši tak živě.
Byl to sen krásný! Miláček psal:
‚Budeme šťastni, přijď za mnou v dál!‘ –
A já – hned v touze k němu jsem spěla
a již jsem byla blízka mu zcela,
39
v tom – jste mne zbudil. Zavru zas oči,
snad ten sen zas mi do duše vkročí.“ – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
IV.
IV.
K smrti až bleda na bílém loži
dřímala Anna, vedle ní – dítě.
Ku zemi s nebe hleděla skrytě
s anděly dvěma Rodička boží.
***
Anděl strážný.
Útěcho matek! Dítě to chudé
ruka má všade chrániti bude,
nad jeho hlavou rozepnu křídla,
pohádek rajských zlacená sídla.
Anděl smrti.
Polibkem ledným bytostem bědným
bolestí uzavru svět,
dřív než se žití pod hříchem sřítí,
pod tíží nouze a běd.
40
Anděl strážný.
Před hříchem, strastmi, před vášní zapláním
všade to dítě růžové uchráním.
Pod střechu nízké chudičké chatky
přivedu štěstí s tatíčkem zpátky.
Anděl smrti.
Marně by čekaly, patřily do dáli –
tatíček nepřijde zpět;
v chladném mém objetí, pod ráje klenutí
duch jeho dávno již vzlet’.
Maria k andělu smrti.
Pronikni mhu a zalétni k chatce!
zulíbej čelo děcku i matce,
lehounce však, bys nevzrušil ani
klidné jich spaní!
S dušemi obou v náručí tiše
vylétni výše
k miláčku do ráje!
***
Otec, jenž z rána v komůrku vnikl
k dceři se sklonil, klesl a zkřikl:
„Bože můj, mrtva je!“
41
Duše děcka.
(Ballada.)
Vítr jí sníh v líce mete.
Ten se tak drobounce sází,
na šat a ve vlas se plete
a mráz se pod šátek plazí.
Ó, jest to cesta, kéž Bůh ji skrátí! –
Holý strom vichrem větvemi klátí
a sníh se v mraku z planiny zvedá,
země je bílá, obloha šedá.
Smutno a zima je všade...
Mráz ženě k ňadru se loudí,
ruku jí na srdce klade
a žena – Bůh ví, kde bloudí.
Tam u hor paty, v rubáši sněžném
nejmladší dítko – chlad v líčku něžném,
ručičky drobné na prsou spjaty –
leží, ach ztuhlé pod krovem chaty.
A žena rakvičku nese –
na víku znamení kříže...
Sotva jde – noha se třese.
Rakvička... Jaká to tíže! – –
42
Peřinku nesla, rok sotva tomu,
a dneska rakev – peřinka taky, –
ale tak měkká – jak kámen z lomu,
ale tak bílá – jak bouře mraky.
Umřelo nejmladší dítě –
největší radost’ té vdovy –
Co děje v srdci se skrytě,
co v hlavě, kdo že to poví?...
Led a sníh v srdci, vichru šleh v hlavě!...
Zemřelo. – Čím jí starší dvě děti?...
Mráz se k ní kloní šepce: „Ba právě!
Odpočiň! K čemu rychle tak spěti?“ – –
Tiskne ji ledovou rukou,
rakvička stále je těžší.
A matka uštvaná mukou
sedá a neví – že hřeší. – –
Před zrakem tvoří kruhy se temné,
mysl se kalí... V tom však jí zdá se,
že se jí dotkly ručinky jemné,
že zří své dítě v andělské kráse.
A to jí šeptá: „Má máti,
v rakev, již ruka tvá třímá,
ulož mne, prosím tě, spáti,
v rubášku jest mi – tak zima. – –
Bratříčků pláč pak spánek můj ruší,
přestanou, pospěš, matičko, v chatu!“
43
Žena se vzchopí, srdce jí bušíbuší,
jak běží domů v divokém chvatu.
***
Líbá tam dětí svých líčka
řkouc jim a oči si suší:
„Dal vám Bůh bratříčka duši
strážného za andělíčka.“...
44
Horský mlýn.
Pro sedm vesnic mlýnec jediný,
však věru druhého zde netřeba
pro řídké zrno horské chudiny,
jíž oves stačí také na chleba.
Jak kolo hned se točí prudčeji,
když horalek se blíží pestrý tlum,
jež skloní se, než vejdou, k ručeji
a dlaní zvednou křišťál vody k rtům.
Pak s mlynářkou se shodnou potají,
též mlynářský se někdy přitočí,
a co se matky spolu smlouvají,
on dcerkám zahledí se do očí.
Tak vesele ten klapot v letě zní,
i šumot vody, mlečů zpěv a smích,
než naděješ se, přijde poslední, –
a s ním – již první padne v hory sníh.
Až v jeho běli kraj se bude skvít,
na mlýnské kolo Bída sedne si,
ty zapsat si – již neměli co mlít...
K nim do vsí rozletí se za lesy. –
45
O štědrý večer.
Skorem po kolena sněhu na silnici,
dál se sněží stále, ve dne v noci.
Tatík na trakaři veze borovici,
a hoch kluše podle, sotva stačí otci.
„Co s tou borovicí počnou v zámku děti?“
„„Z večera dnes budou na ni pohlížeti,
ověnčena bude pentlemi a květy,
jab’ky zlacenými, hračkami a trety.
Bude pláti celá ve stříbrné záři,
bude těšit dětství, rozpomínat stáří.““
„U nás v chalupě též budou hračky zlaté?“
„„Vše, co třpytné, skvělé, jest jen pro bohaté.““
Hoch se zamlčel a klusal dále v sněhu,
časem jenom slzu setřel s tváře v běhu.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
V zámku světlo plálo z vánočního stromku;
tam byl ples a smích, leč ticho bylo v domku.
V síňce prachudičké otec na lavici
podle zvyku used u studených kamen,
a hoch hladov vzal kus chleba na polici;
leč chléb zmrzlý byl a – tvrdý jako kámen. – –
Otec trpce pravil, v očích plno stínu:
„„Teď zas, synku, vidíš, co je pro chudinu.““
46
Nevěrnice.
(Ballada.)
Slibovala, přísahala
chudobnému svému hochu;
víc v tom bylo marnivosti,
pravé lásky sotva trochu.
Jeho duše však, ta všecka láskou plála,
lásky touhou, lásky ohněm byl by zšílel zmála.
Přísahám svým děva nedostála.
A hoch vínem lásky zpitý
cítil, jak mu srdce puká,
na věky když v cizí ruku
vložila se její ruka.
A bol děsný, na dnu duše kdesi skrytý,
k nebi hnal se, rval, a kvílel jako vichr lítý.
V horách prostý kříž stál z latí sbitý.
Podál dub stál půlstaletý,
na něm – oběšenec visí...
Darmo v pláči srdcervoucím
stará matka syna křísí.
47
V muce strašnou kletbu vyřkly její rety:
„Podvodnice, buď tvůj spánek i po smrti kletý!“
Nerděly se znovu ještě květy.
Ku rozkazu mladé paní
onen dubec porazili,
porazili, by se v nocích
klid a spánek navrátily.
Darmo ale, darmo. – Rok neminul ani
a již mladá paní stála žití na rozhraní.
Bože, byl to děsný pohled na ni!
Hle, ta muka v její líci
jak by hrozným bolem rvané,
když ležela mrtva v rakvi
dubové – a okované.
Zakopali, naházeli hroudu na ni všici,
za klid duše ve chrám dali silnou voskovici.
Stihla hrozná kletba nevěrnici! –
Ó, jak spát by se jí chtělo!
ale běda, v zimě, v letě
slyší boky rakve šeptat:
„Nespi, nespi, budíme tě!
Pohleď, o nás bilo zrazené tělo,
jeho žití sledním vzdechem do nás zaletělo.
48
Nás se dotklo jeho čelo,
jeho rty i ruce chladné...
Cítíš chlad?... Vždyť on ti vniká
k srdci ledovou svou rukou.
Ó, kdo klamal, hrozně pyká!“
Mrtvé každým slovem kámen k srdci padne,
a ta muka bez konce a smilování žádné.
Na hrobě tom každý kvítek vadne.
49
NÁVRAT.
Dívky dvě tak krásné, silné, svěží
opouštějí chatu časně z rána.
Na cestách mráz noční jíním leží,
víska v spánek ještě vkolébána.
Neprovází matka svoje dcerky,
jak by šly jen do vsi na doderky,
a ne v daleký svět, aby v něm
našly sousto, jehož neskýtá
horský kraj a neúrodná zem
kamením a sněhem pokrytá.
Na práh matička se vleče sotva.
Dcerám praví – dech se slzou láme:
„V bouřích bídy práce buď vám kotva,
možná, že se více neshledáme.
Práce znamení vám v ruce vtiská,
z něhož oheň v sídla hříchu tryská,
před nímž neřest’ strachem pobledne...
Zmozolená dlaň kde krvácí,
tam si pokušení nesedne,
s touto vírou jděte za prací!“
50
Dcery šly. Ó, jaká krušná cesta!
Lítost’ táhla srdcem, bázeň duší,
neznámy když stály prostřed města,
kde to proudí, víří, šumí, buší.
Div tím hlukem za rok došla zpráva,
mát’ že oslepla i postonává.
Rychle v domov chystaly se zpět.
Za lík matce mladší dala skvost,
starší duši svou by dala hned,
sama neměla však chleba dost.
Spěch je žene k mateřinu loži,
když pak shledly shaslé oči, rudé,
tvář tu vpadlou – ó, pro rány boží
nemyslily, že tak bídná bude.
Nad tou drahou hlavou stařenčinou
hlavy dcer se v žalu k sobě šinou.
Siné rety hřejí pocelem,
slzou sporé, dlouhé šediny,
ranní matčin vzdech jak ocelem,
slzy loudí v oči dceřiny.
„Moje drahé milované děti,“
matka dí, a úsměv hladí vrásky,
„chtěla bych vám v oči pohleděti,
v dobré oči plné slz a lásky.
Bože milý, jak jsem po vás práhla,
když tou síní smrt’ již ke mně táhla,
51
pohladiti vaši drahou skráň,
ale chorá sotva mohu víc
nežli vložiti vám ruku v dlaň.“
Vztáhne suchou ruku k starší dceři,
zahovoří vážně chvějným retem:
„Blažen, matčině kdo radě věří –
Bůh dej štěstí tobě i tvým dětem.
Šťastna cítím na tvé ruce tvrdé,
že máš čistou duši, srdce hrdé.
Nemysli, že neznám zápas tvůj,
pláč i slzy skrovnou za skyvu...
S mečem práce, dcero, v boji stůj,
pro boj ten je člověk na živu!“
A pak mladší dcery ruce taky
chápe ve své, ale vzkřikne náhle,
slzy tlačí se ve slepé zraky,
se rtů silných plynou slova táhle:
„Aspoň děcku, kterému dáš žití,
zanech mozoly, jichž hřích se štítí.
Kleta jest dlaň hladká v chudině:
Ostřím hanby štěstí podtíná,
děti lstivě loupíc rodině,
naděje zář v duších shasíná.“
52
Růže s poupátkem.
Vyšla z chatky chudé tak, jak ona sama.
Zachrastil jí sníh bosýma pod nohama,
ona však jak šíp se dala po něm v běh.
Tma se v lese právě se přísvitem snoubí,
kol stop malých nožek v sníh se slzy hloubí,
a šat chatrný se chytá na trnech.
Matičce jak bude než se dcera vrátí? – –
Pro kněze jí běží; jí se dech již krátí
a mráz pod živůtek vniká k srdci až.
V bázni dítě bledé prostřed lesa stínu,
kde byl obraz Panny přibit ku modřínu,
pokleknouc se počlo modlit otčenáš.
Před nedávnem ještě, v pozdní letní době,
byly s matkou tehda na houbách zde obě,
k večeru to bylo, právě před svátkem:
poklekly zde před tou nejsvětější Pannou,
a pak za rám daly právě natrhanou
porosenou růži s poupátkem.
Zůstala tam do dnes. Děcku dech se úží:
„Matička-li zemře, jak to poupě s růží,
Mar’jo, společně pak přiviň k srdci nás...“
53
A jak modlitba jí z nitra duše plyne,
sníh jí kolem těla bílý rubáš vine –
za matku zní ze vsi umíráčku hlas...
Dřív než by ji bída s hříchem uhlodala,
Maria tu dívku k sobě povolala,
než svět jí se dotek’ klamným pozlátkem.
A jak letly v nebe jejich duše oběobě,
Matka boží za pás připnula je sobě,
proměnivši dřív je v růži s poupátkem. – –
54
TYPY A OBRÁZKY.
[55]
Havíř.
Vstříc otci šly, až půjde z práce domů.
Již soumrak klesl na koruny stromů,
nach červánků pad’ v okna nízké chaty.
Vzduch blahem syt a vůní rozehřátý
svým teplem šlehá v skráně ženě mladé.
Ta obě ruce nad oči si klade
a hledí v dál a touhou ňadro dme se,
jak její děti ztrácejí se v lese.
Tam v teplá hnízda ulehají ptáci,
tam najdou otce, jak se domů vrací.
Jen spěšte robátka! Již druhy nalezáte,
již v jeden dav vám tísní hlavinky se zlaté,
v nich jediný sen sídlí, jedna touha dýchá! – –
Dnes dlouho nutno jít; – jet’ cesta nějak tichá. –
I děti umlkly; již skorem došly k dolu:
„Tam tatíčkové jsou – tam rozmlouvají spolu!“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A hlouček běží k nim; – leč náhle ustal v spěchu.
Ti muži stáli tam, jak neměli by dechu,
jak v bledých lících by strnula lidstva bída.
57
Ten hlouček dělníků tam život bratra hlídá,
jenž prchající krev mozolnou chytá dlaní
a klade, by ji hřál, na stydnoucí svou skráni,
jak chtěl by prchající život zadržeti
než k modlitbě sem kleknou jeho děti. – –
58
Z dílny.
Již blízko ku večeru.
Jen plamen výhně výše šlehne v šeru
a oblouk kladiv bleskne z dýmu, z páry;
a v rámci jisker, v lesku rudé záře
se časem kmitnou pracovníků tváře,
ty bledé, choré. – Leč dnes smíchem planou,
jenž rozléhá se za každičkou ranou,
a pustý řev a drsné tóny písní
se k radosti dnes v pestrý nápěv tísní.
Jen dělník jeden nahrbený, starý,
dál tiše jako stroj v prut žhavý buší,
jak osud od kolébky v lidskou duši.
Leč co jim po něm? Džbánek nad hlavy
a k zemi s kladivy! Ženichu na zdraví
ať cvaknou těžká víka,
a bílá pěna nechť až k výhni stříká! –
„Tak šťasten buď“ a druh na čapce s květem
všem potřás rukou zmozolenou:
„„Já připíjím zas vašim dětem!““
„A ty buď šťasten se svou ženou!“
59
Leč kmet ten bušil dál, když všichni výskli,
jen v tváři zrud’, jak pohled na ně,
až šediny mu padly v skráně
a pěstě pevněj’ nástroj stiskly.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
V tom přistoup’ k němu jeden z chasy,
ten ženicha za ruku ved’:
„Nuž promiňte...“ a hladil starci vlasy, –
leč ten – k nim nepohled’. –
„Tak aspoň popatřte mu do tváří,
když nechcete mu dát již požehnání,
ať klidně klekne zítra k oltáři.“
Však stařec nehnul svalem ani,
jen ze všech sil jak o překot
tyč prodlužoval v hrot
a kladivem takt k slovům dával:
„„Již tomu dlouho, co jsem požehnával,
a dosud mne to na šedinách pálí,
když ty a dcera má jste v chatrči mé stáli.
Noc před tím lkal a klnul jsem ti skrytě,
leč ráno děl jsem: ‚Milujte své dítě!‘
Tys přísahal. – Nu, byl jsem také mlád,
a prominul ti rád...
Byl květem bílým ten váš diblík malý,
ten skrovný růvek dávno zavátý,
v nějž andílka jste toho pochovali...
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
60
Tys’ dceři mé pak koupil – dukáty
a odešel’s když jsme tak chudi byli...
Já sám pak proplakal s ní mnohou chvíli,
až postál jsem nad její lící sinou...
Však ty’s – již hýřil s jinou!““
Tu mladík neztajil víc cit.
Byl bled a žehlo ho to v skráni:
„Já musím mít tvé požehnání,
chci nahradit, chci zaplatit!“
Však stařec potřás hlavou bílou
a v tváři zrud’. Pak vší svou silou
tyč žhavou pozved’ druha přeměřiv.
Však pustil ji jak by se znavil
a k ženichovi temně pravil:
„„Buď dále živ!
A s kytkou ze hřbitova za vestou
jdi za svou nevěstou! –
Na synka tvého hrobě bez kvítí,
by mohly děti tvé se za tě modliti!““
61
Přiznání.
Tak vrátila se chorá, roztržitá;
zrak zapadlý, leč přec v něm záře kmitá.
Spíš stínem byla, jenž se jenom vznáší,
však proniknuta jakous něhou sladkou.
Tak na ni vzpomínám, po letech v jizbě naší,
když poprvé zas rozmlouvala s matkou.
Tam dlouho patřily si do oka
tak z hluboka...
Čas smutný byl a stíny polétaly,
až obě mluviti se bály.
Snad matička sčíst chtěla s chorých dcerky tváří
tu bolest’, jež z nich dýše, to štěstí, jež z nich září,
snad dcera lekla se, že matička tak schřadla.
Ba, vpadlou měla tvář a vlhký hled,
a sotva mohla slova udržet:
„Kde, dcero, čas, kdys v klín mi hlavu kladla,
kdy sny tvé hlídala jsem?
Viď, bojíš se, že pod mým bílým vlasem
by nyní chladno ustláno již měly?
Jsem stará již; a mláď se raděj s mládí sdělí,
kdo stár, ten bývá sám. – – –
62
Hleď, družky tvé zří oknem k nám,
je teplý večer zve
jít lukami a říc’ si touhy své.
Ty nechceš mezi ně?... Tvé líce vážny?...
Kam, dcero, pohřbila’s svou radost’ všecku,
kde poklid duše tvé, kde je tvůj anděl strážný?“...
„„On prchl od hříchu a přistoup’ – k mému děcku.““
63
V lomech.
Živo v pustém lomu. Sterých kladiv špice
stále vzdorně buší
v porfyrové tepny, bleskem zryté líce,
jak by proniknouti chtěly k srdci, duši
žulové té lvice.
Nad lomem bor snivý. V lese spějí ptáci,
paprsk na kamení.
Ticho mrtvé kolem. Jenom lamač k práci
přikován je poutem, z něhož spásy není,
leč – ač dokrvácí.
První ptáče jara z rýh zde vodu pije; –
v bouřlivé pak době
skřivan se zde choulí, orel se zde kryje. –
Dole před chatrčí z lesních kvítků robě
chudý vínek vije.
Náhle rachot s hůry. Mračno prachu celé
skalní halí stěny –
hrůzou vzkřiklo děcko – lom pak s hůry stmělé
k jeho nožkám vrhá kámen zruměněný
krví – živitele.
64
Na sbořeništi.
Spuchřelé zpol trámy ramena svá kříží
a v zem uklánějí unavenou šíji;
rozvaliny stěn jim vetchá prsa kryjí
a jich čelo tíží.
Za ssutinou, jak by hněvem práhla
skála šedá, zrytá, mocná, náhlá,
z jejíž tvrdé lebi
balvan mezi troskami se šklebí.
Skupení to mroucích, pozdvižených paží. –
Co tu snů dřív bylo, tepla, dechu, krásy!...
Denně s matkou hlouček dětí zlatovlasý
hrál si na zápraží.
Vidím ještě je, ty andělíčky v davu
kůzlatům se stráně nésti v koších trávu,
a skal na úpatí
v spěchu trhat květykvěty, než se otec vrátí.
Stařenka tam s nimi klekávala v síni.
A když pod řimsou pak procitnuli ptáci,
slýchával jsem ženu zpívati si k práci. –
65
Leč u trosek nyní
čekám, – až zas z lesů sešílená máti
prostovlasá, přijde dítky zulíbati,
s žalnou písní lásky
hledat pod kameny – jejich zlaté vlásky.
66
Bez hnízda.
Na jemný písek, zdobná prostěradla
na pravidelných plochách četných stolů
ve dlouhých prouhách kmitavá zář padla
z ohnivých květů litinových stvolů.
Sad veřejný tu. Život hlučně šumí,
kol stolů ve smích, ve zpěv vytryskne,
zde zajásá, tam na chvíli se stlumí
a prskavkou zas v šeru zablýskne.
V to hudba šeptá, šumí, hlučí, víří
a zachycuje ples, jenž smíchem třeští,
a z tonů vzrůstá strom, jenž koš svůj šíří
na klenbu lesa, s kteréž zvuky deští.
Ty jako kapky třpytné rosy splynou
do pestrých květů, v něž vypučel ples
ve prsou všech, již pod tou klenbou stinnou
z par městských vyšli k oddechu si dnes.
Tak bují veselí. V tom jeho světle
tím temněj’ vystupují prouhy stinné,
a v radosti té, zvonkem smíchu zkvetlé,
tím poznáš stéblo spíš, jež plísní hyne.
67
A jest jich zde! – Jen hleďtehleďte, jak se plíží
ta chudá žena s děckem po boku,
hoch vpadlým okem lačně kolem vzhlíží
a bosé nohy nutí do kroku.
A nade stůl, na němž se pění číše,
ta žena s prosbou vyschlou ruku vztáhne,
až slyšíš, jak to dítě rychle dýšedýše,
když žebrajíc se matka k tobě nahne.
A jinde stařec, všecek již se třesa,
s vyhaslým okem pláčem zarudlým,
když prosí tě, div studem nepoklesá,
jak šeptá: „Já se za vás pomodlím.“
Jak půvabný to zjev, to dítě prosté
s laškovným smíchem na retech i v očích,
šat těsný svědčí, kterak rychle roste
ta dívka s bílou růží ve vrkočích.
Jak klopí zrak, když někdo obdiv pro ni
jí vtiskne v důlek oblé bradičky
a vděčí hlasem, který stříbrem zvoní,
když jiný od ní koupil kytičky.
Tak stařec, děvče, žena s děckem pletou
se mezi stolů těsnou klikatinou.
Již měsíc se hvězd vyfintěnou četou
pronikl stříbrem klenbu stromů stinnou;stinnou. –
68
Noc letní kvapí rychlým krokem sadem
jak žnečka k práci – měsíc její srp –
a v mysli starých, v toužném srdci mladém
zve k odpočinku domácnosti krb.
Krok vzdalujících již jen ticho ruší,
jdou v četách hosté smějíce se domů
a usnou dřív než píseň v jejich duši,
jak ptáci v hnízdech na vrcholích stromů.
Jen stařec, žena, děvče bloudí dále
až zmizí zrakům v šeři stromoví,
a vševědoucí měsíc v mrak se hale
kam k spánku lehli – jiným nepoví!
***
Vždyť nepověděl ani o ptáčeti,
jež poprvé dnes v let se dalo ráno,
a vrátivši se ku své rodné sněti
své hnízdo našlo v trávě udupáno.
A zapípnuvši z hrudi chvějící
to ptáče s výčitkou ku nebi vzhlídlo,
když poprvé na holé větvici
ku spánku kladlo hlavu pod své křídlo.
69
STESK.
Večer zimní byl a šeřilo se v kraji,
po cestě šli lidé, již jsou v těžké práci.
Šli tak s kopce dolů, zrakům jejich ztrácí
továrna se již; jen vlny kouře hrají
ještě nad nimi. Jsou domácí to lidi,
chuďasi, již málo ze tří korců klidí.
Každý aspoň síňku majetkem však zove,
jen že skulinami do ní bída klove.
Doma s žitím boj by těžký byl a marný,
proto práci jdou si hledat do továrny.
Buďto otec, matka, dcera nebo děti.
Zima dlouhá je a těžko předržeti. – –
Hle, teď vracejí se pod své rodné krovy,
tam je žena, děti vlídnými as slovy
uvítají všechny, usednou pak spolu
kolem prostičkého dubového stolu.
K posilnění co těm chudým lidem třeba?
Miska oukropu, kus domácího chleba,
trocha tepla v peci a louč ve přístěnku,
pak jsou šťastni doma, nechť si mrzne venku!
V blahém míru tak po práci sobě hoví. –
O starostech denních otec ženě poví,
70
a ti mladí, – ti se milovati budou
po způsobu svém, hoch chudý s dívkou chudou.
Když si otec sedne z dýmky pokuřuje,
u pece máť stará tiše podřimuje,
tu hoch přijde večer, pozdraví je tiše,
sedne podle dcerky a již sotva dýše.
Nevybírá slov, to není u nich v zvyku,
směle obejme ji statného kol pasu,
nakloní k ní čelo, přitiskne ret k rtíku
a pak pokochá se v jejích očí jasu.
Oba dělníci a srostlí s těžkou prací,
však v té chvíli vše se pro ně v štěstí ztrácí.
Nemyslete si, že poesie není
u těch lidí dvou, že není citu chvění. – –
V kalich chudobek též padá třpytná rosa,
co v tom vadí, že on v cárech, ona bosa?
V této chvíli štěstí k oběma se sklání,
– žíznivý vždy douškem plným žízeň stlumí –
trochu neurvalé že to milování
nedivte se, každý těší se jak umí.
Jiný obraz lásky ve sousední chatce.
Muž tam tiše sedí vedle mladé ženy.
Ona, štěstí v oku a vlas rozvlněný,
zírá na děcko, jež ručky spíná k matce,
třepá nožkama a vyrvati se snaží
z rukou otce, jenž je k prsoum svojim tiskne.
Večerní ta chvíle po práci jak blaží,
dělníku když v prsa záře štěstí tryskne
71
z ženy úsměvu a z jasných oček děcka! – –
Jak vždy přijda domů růžová ta líčka
děcka hladí, dlaň ač zmozolena všecka...
Však vždyť hladí jí jen – s nebe andělíčka. –
Za všecky pak modlí babička se v koutě.
Pěšky putovala na všecinky poutě,
aby v kostelích tam stařenka ta bílá
dceři synka, sobě vňouče vyprosila.
A teď, když je má již, večer vzpomíná si
pestrých pohádek na ozlacené krásy,
těší se již z předu, jak ty zámky, sluje,
vňoučku svému zlatou září vyšperkuje,
vidí již, jak vňoučka zbožná bázeň jímá...
hlavou kývne bába, a již – ve stínu dřímá.
***
Z čeho lid ten stvořen, že ty tvrdé dlaně
zachycují štěstí, které padá na ně
z domácího krbu ve paprscích světlých,
že si v srdci chová lásku, naděj, víru? – –
Či vše rozkvétá to při rodinném míru,
vše to při tom žití má tak tvrdý kořen,
chudý že ten lid, ač tíhou nouze zmořen,
zachová si v srdcích záblesk toho štěstí,
které zbytky dětské, čisté duše věstí? – –
Štěstí rodinné a duše beze vzdoru,
prsa bez hněvu, bez vášní srdce v nich,
72
toť ty poklady, jež nepřestupnou horu
staví mezi lid a zoufalství a hřích.
A já, jenž jsem žil ve středu toho lidu,
jenž znal jeho citu, jeho srdce tluk,
já, jenž stejnou s ním jsem snášel trýzeň, bídu,
vida štěstí jich jsem cítil hrot těch muk,
které víří v prsou, když duch poutem spjatý,
a přec zdráhá se tak volně pod jhem jít,
který krvácí, když cítí oheň svatý
proudit útrobou, když srdce volá: Žít!
Ano, ano žít! – Však pro tu chleba skývu,
to je zmírání, to není býti živu!
A tak sám vše snášet beze špetky lásky,
prohrát s osudem a dávat v nové sázky
všechno, vše, co kdysi v srdci, v duši vřelo,
čím se nesl duch do říší krásných snů
z dob kdy v jasné záři chovalo mé čelo
světlé naděje do šera příštích dnů!
Když jsem viděl tak jak lid ten neumořen
pije chudé štěstí, jež mu život skýtá,
tu jsem litoval, že s duší nejsem stvořen,
kterou neraní ten bič, jejž nouze splítá.
Ne; můj duch pod šlehy toho biče zmírá,
a já nemám duše, v soucitu jež stírá
krve krůpěje, jež z hloubky ran se roní!...
Nemám, kam bych šel, když den se k cíli kloní,
zvon kdy pronikavě věstí konec díla...
Hlava unavena, vyčerpána síla,
73
srdce lačné tak a duše plna touhy...
Neuvítá jas mne milujících tváří,
z rodinného krbu štěstí nezazáří,
s tryzní svojí sám... ó jak ten večer dlouhý! –
74
Úředník.
I.
I.
Poslední na místě a první v práci
a dvanáct hodin nejmíň den co den,
zřít tolik bídy s tupou resignací,
jak v poupěti květ dán již sněti v plen.
A cítit v sobě, jak se vzněty ztrácí,
jak hyne v úmoru ves žití sen:
to duši brzo, brzo utrmácí
a z ideálů zbyde troska jen.
Při tom se cítí, jinde jak vše kvete,
jak mohlo kvést též vlastní ve hrudi;
leč mrtev vznět a víc se nevzbudí...
A kromě své sta cítíš lidstva běd...
Když vstoupil’s sem, zda zrak tvůj nápis zhled:
„Zanechte nadějí, vy, kdož sem vstupujete!“
75
II.
II.
Zřím z jizby své, jak kolos k výši trčí;
to pevnost’ veliká je, v jejíž zdech
plá slza mnohá má a zmírá vzdech
v těch strojů ruchu, které hromem hrčí.
V té pevnosti se duch i srdce krčí,
v té zmírá píseň na chvějících rtech,
a s věže její v sterých záhybech
se vine prapor – černý kouř – až k smrčí.
Ta pevnost’ stala se mým vězením
a její brána svět mi uzavírá,
a její pouto, ať již bdím či snímsním,
ne ruce sic, leč duši moji svírá.
Že v té cos krvácí, já cítím pak;
ba vzpomínám: Vždyť dřív v ní zpíval pták...
76
HOCH.
U kotle, v němž šťáva zmítá sebou varem,
ve prostoře tmavé, plné par a dusné,
stojí chlapec malý, pokryt vetchým cárem.
Běda jemu, jest-li unavením usne!
Ventil otevřen a vroucí mok se zvedá,
hochu, pozor dej, ať z mezí nevybočí,
nechať tělo slábne, nechať tváře zbledá,
ruku na ventilu nepřivírej očí!
Nechť ti sráží dech ta vřelost’ páry kolem,
vařící nechť mok až k výši stropu stříká,
jen když neoctne se na tvém těle holém.
Smrť by byla hrozná, bídě – člověk zvyká.
V samotě a v puchu, v přítmí, páry hluku
těžce klíčí dobro v hocha mladé hrudi.
Co mu nadchne srdce k ohnivému tluku,
a kdo myšlénky pod lebí jeho vzbudí? –
77
Sestra jeho matky, jež se ujala ho,
úsměvu proň nemá, leda pohled mrazný,
tak ten koutek v srdci, v němž se skrývá blaho
jako démant v zlatu, zůstává vždy prázdný.
V srdci lačnost’, v duši stín a nemoc v těle,
jaký div, když pocit závisti v něm vzrůstá,
ze své tmy když vidí děti ředitele,
jak jim hrajícím si matka – líbá ústa?
78
Hlídač strojů.
Byl dříve kovářem. A teď když sešedivil
a sesláb, stal se strojů hlídačem.
By k stáru aspoň měl, čím by se živil.
Stroj také již byl stár, a mnoho pamatoval,
a vyprávět by moh’ o ledačem,
i jak byl kovář čil, když ještě koval.
Teď oba mrzuti. Co chvíli pískne
to ve stroji. Tu klidně pak
svou olejničku hlídač přiloží a stiskne.
Až pískot přestane. A jindy zase
cos kmetu svírá hruď až vlhne zrak,
a ruka přejíždí po sporém vlase.
Tu kývne na hocha; ten s lahví tmavou
se vrací pak – a kovář přihne si
a klidně pak zas pokyvuje hlavou.
Tak sebe střídavě a stroj zas tiší,
jenž obrovskými metá kolesy,
kol nichž se vine silný řemen k výši.
79
A v jednotvárný chod a tepot stroje,
a v táhla pohyb, koles let
kmet pološeptem mísí dumy svoje:
„Stroj pálí sic, však chladno je v mé hrudi,
tu příliš provál vichr psot a běd...
a hada blízkost’ ještě více studí.
A pára?... had, jenž syčí ve potrubí
a vine se kol hlavy i kol pat,
přivřeš-li oči skokem tebe zhubí.
Já hlídám jej a slyším, kterak hvízdá,
a stroj se pouští v divý před ním chvat,
to divná železného oře jízda.
Had vkous’ se v jeho hřbet a stroj jen sípá,
však z místa neuniká, marný cval!...
Dál žene pára ho a v hruď jej štípá.
Tak bylo u mne též; hlad hnal mne k předu,
i napínal jsem bez únavy sval,
leč zbyla z potu mi – jen kapka jedu.
Eh, darmo myslit! Možná stroj ten k stáru,
až nebude víc moci hnát se v před,
cos bude střežit, – jak já jej a páru!
Tak ve světě vždy síla sílu víže...
Však bude divno mu, až octne se
železo jeho v okně v tvaru – mříže.
80
U čerta! Co má hlava dneska spřádá,
kam myšlení až duši zanese
a k jádru přec se člověk neprobádá.
Nač spřádat tedy vetchou pavučinku, –
s tím štítem věru nepustíš se v boj!
tož raděj’ láhev mi sem podej, synku!“
A přihnul si, až zvlhnuly mu oči,
olejem stišil hvízdající stroj,
a klidně hleděl, jak se kolo točí!
81
Popelář.
Ve tmě vyrost z mládí, sirotkem jsa záhy.
Nepoznal v svém nitru nikdy lásky vláhy,
která z prsou matek v hruď a srdce kane.
Znal jen hlad a zimu, rány, bídu mnohou.
Nikdy paprsk nepad v srdce zanedbané,
kolem sebe zřel jen smích a pohrdání,
lásky nepocítil, nemaje ni zdání
na světě že lidé milovati mohou.
Chudý duchem, srdcem, sílu měl jen v pěsti,
nechápal svou bídu, aniž cizích štěstí...
Sotva vyrost z dětství, posetého hložím,
stal se popelářem. V tmě a děsném žáru
téměř zapomněl, že na tom světě božím
touží lidé, září slunce, šumí lesy.
V podzemní své chodbě sotva povšimne si,
kterak popel padá do vetchých mu cárů.
Druhů úsměšky vždy úsměškem zas splácel,
s prázdným kolečkem když pod kotle se vracel –
do výklenků zděných, plných vřelé škváry,
kam se s roštů za ním stále jiskry točí.
82
Zde nic neslyšel než v kotlích hukot páry,
a tak zvykl přítmí, které tady vládlo,
že když vyšel ven, a světlo v tvář mu padlo,
jak by bleskem stižen vždycky přivřel oči...
Jednou topič starý za ním do tmy přišel.
Začal vyprávět, sám co byl v škole slyšel,
a co v knihách vyčet: O lidstvu a světu,
o svobodě, vlasti, o národa právu.
Leč náš popelář, tah bolestný kol retu,
vytřeštil naň hled, pak jak by kol cos létlo
rukou mách’, a jak by náhle uzřel světlo
přivřev obě oči tupě svěsil hlavu. – –
Ó, ty nešťastný! Co lidstvu všemu skvostem,
to co hvězdou hoří i v tom srdci prostém:
Jiskra poznání neb aspoň touha po ní,...
o to’s oloupen... Ó bído, kterak děsíš!...
Zda kdo zastaví, a zda se k tobě skloní?...
Ubohý, ty’s hrozným společnosti hříchem!
Slep a hluch jsi v duši, objat tmou a tichem,
lidstvu, jež chce výš spět, ty se k patám věsíš!
***
83
Dokud také bídy v lidstvu obraz jedin,
ať již s tváří děcka, ať již v rámci šedin,
dokud jediný jen člověk strádá v stínu,
jediné jen dítě po poznání práhne:
byť i lidstvo mělo křídla cherubínu,
sílu Titanů, jež bouří k nebes trónu,
jednu vůli jen ve srdci milionů,
zjev ten lidstvo zas svou tíží s výše stáhne.
84
Chudým lidem.
„Jak jste mohli přijíti sem,
nemajíce roucha svatebního?“
Bible.
Vinníkem není ten, kdo hřeší,
ale ten, jenž temnotu způsobil.
V. Hugo.
Vždy mou myslí obraz lidu táhne,
jenž z tmy bídy po světlu dne práhne,
stále do mých zpěvů žalný zvuk se loudí
z prsou lidu, kterýž zapomenut bloudí.
***
Duše lidu toho také lačna byla:
kdo se divit může, že se napojila,
když nemohla láskou, neřestmi a jedem? –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Zmořen bídou, ztrativ víru, úctu, sílu
úmorným a věčným nošením svých pout,
jak se vzmužit mohl k velikému dílu,
jak že zastavit moh’ mravní zkázy proud? –
Od dětství již v práci, která ducha dusí,
od dětství již tupen, měřen pohrdáním,
u rodičů zřev již skleslost’, jež se hnusí
myšlénkou: „I já se tobě neubráním“;neubráním;“
85
oslepen jsa, zbloudil vrávoravou chůzí
k hříchu propasti, a neviděv té hrůzy,
do ní upadal a hynul ve tmě její,
z níž k nám jedovaté, zhoubné páry spějí,
z níž k nám varující zalétají hlasy.
– S bídou velikou tam velké hříchy kvasí! – –
Ale než lid klesl v hřích a hanby muky,
slepému zda podal pomocné kdo ruky?
Ochrancem zda stal se slabých žen a dětí,
které s bědným otcem v objetí zla letí? –
Zda kdo řekl jim: Chci v duši vaší vznítit
hvězdu poznání, jež má vám cestou svítit?
Zda kdo řekl jim: Chci bídě zavřít dvéře,
která se svým bratrem – hříchem – k vám se déře,
poutajíc vás k sobě cit a víru tupí,
a na děti vaše tíži hanby kupí? –
Zda kdo ukázal jim chýže vlídné, čisté,
a děl k otrhaným: Zde svůj domov vizte!
Sem vždy vracejte se po skončeném dílu,
pohled na dítky dejž k novému vám sílu!
Nebude víc v práci hynout něha matek,
nepustíme nouzi pod krov vašich chatek?! –
Zda tak jednal někdo, zda tak někdo cítil,
vida, jak se lid v tůň mravní zkázy řítil? –
Zda kdo zachvěl se a trnul nad tím hříchem
vida, jak tak mnozí odvěťují smíchem
obrovské té bídě, jež se v lidu jeví, –
o níž lid však téměř v skleslosti své neví.
86
Ba že oko lidu bídu nevidělo,
bláto pohany vždyť v oku jemu lpělo. –
TamTam, kde víry nenínení, rodina se ruší,
což pak ještě zbývá ubohé té duši?
Rodné zemi nezná, – kdo mu hlásá o ní? –
a přec láska k vlasti zlatem v srdci zvoní.
Vše ho opustilo, slovo síly v žalu,
naděje a vzněty, které jiným svítí,
slovo básníka i hvězda ideálů,
která povznáší a zlatí živobytí.
I ta jeho píseň v cárech již si chodí
potřísněna kalem duší, jež ji rodí. –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Proto že má bláto na svém zdraném šatěšatě,
nesmí prý lid vstoupit v poesie sad,
a ty knihy skvostné, pyšnící se v zlatě,
nejsou psány pro ten nuzných tvorů řad.
Kdo se po tom pídí, kdo se o to stará,
zdali v některém z nich jiskra ducha hárá,
kdo tu jiskru živí? – Píšem pro boháče,
píšem pro paláce, u nichž – lid náš pláče...
A přec zdá se mi, že sídlo poesie
i těm otevřeno, které cár jen kryje,
vždyť ne kněžnou ona, ona bohyní je,
k ní ne do paláce, k ní vstupujem v chrám,
v kterém otrhaný vedle krále klečí,
aniž ptá se kdo, kdo ze dvou těch je větší!
Ó, jak chtěl bych, lide, zřít tě v záři, v štěstí,
87
nadšen, chtěl bych tě ve velechrám ten vésti,
by tvé zřelo oko, dosud zvyklé tmám,
ony hvězdy jasné, které v temnu žití
svojí čarozáří k útěše nám svítí;
by zřel ty hvězdy, jejichž vábný svit
pod oblakem záští tobě zůstal skryt.
I v tvém srdci dříme svaté snahy zárod
znát a milovati rodinu, vlast’, národ,
tebe též nechť prodchnou děje této země,
krev v níž velikánů tekla ručejemi,
abys hrdě pozved’ ponížené témě
moha otčinou zvát takou slavnou zemi.
Velkých předků našich potomkem se cítě
nebudeš se více nízce ploužit kalem,
rodinu, vlast’ ctíti naučíš své dítě,
vznítíš víru v sebe v jeho srdci malém.
Milovat zas budeš děti své i ženu,
žehnat matce své a dědů svojich jménu,
nebude víc bídných mezi vámi všemi! –
Vrácen rodině, a k rodné svojí zemi
láskou připoután, jež srdce žene v tep,
směle hledne kol, kdo dřív byl bídou slep
pro vše idey, jež druhé hnaly k činu.
Budeš naděj mít zas v sebe, v řad svých synů,
v dcer svých ladný kruh, v nějž kal více nezapadne.
Kde teď láska k dětem, k otci, k matce vadne
zašlapána stopou nevážnosti v prach,
kde i láska k ženě v bídy víru chladne,
88
tam již nového zřím pláti jitra nach.
Jenom víru měj, o lide, ve svou sílu,
jenom hrdým buď na rodinu a vlast’,
víru v nebe měj a víru k svému dílu,
a té víře své si nedej meze klást’.
Naděj měj, že vzejde osení ti svěží
zmozolenou rukou z prohlubených brázd,
v květ že vypučí, co v zemi v mdlobě leží,
pod sněhem se uschlá zazelená chrásť.
Jenom miluj, lide, miluj děti svoje,
miluj ženu svou a láskou silným buď,
každý ruky zmach a každá krůpěj znoje
láskou rozšířiž tvou ujařmenou hruď.
Rodina a vlasť toť pilíře jsou z žuly,
jež most z temna k světlu podpírají v půli,
nuže po tom mostě z tmy se k světlu beř,
a jen doufej, miluj, neklesej a věř!
Kdo most podvrtne, ten chodce dolů řítí
věčné v otroctví a bídy vlnobití.
Proto nevěřte v těch lžiproroků davy,
dlátem lži jež bijí v pilířů těch hlavy,
kteří praví vám, že vlasti není třeba,
že vlasť vaše tam, kde kyne skýva chleba.
Odpuďte je pryč a odvraťte svých tváří,
ještě láska k vlasti nezměněna září,
ještě sílu budí, ještě srdce nítí,
v době zoufání je heslem k živobytí,
v době pokoření pružinou je vzdoru,
89
perutě jež dává nejchudšímu tvoru,
která v duši bídných, z nichž vše dobro vzato,
kane jako světle třpytící se zlato,
láska k vlasti hradbou bídy před močálem,
– ne té bídy těla, leč té bídy duší, –
nuzným láska ta jediným ideálem,
branou, za níž duch můj pro ně blaho tuší.
Láska ta jest větví, jež lid v pádu zdrží
nad kypící hříchu zakalenou strží,
láska ta jest právem, odvoláním k světu,
na stromě že lidstva větvicí jste v květu,
láska ta jest mečem, kterýmž tněte směle
v témě lžiproroků, v prsa nepřítele.
Nuž již s námi kráčej s pýchou, s blahem v tváři
tamtam, kde za tím mostem purpurově září
v nezkaleném lesku toho slunce světlo,
které z lidské krve na obloze skvetlo,
ono slunce zlaté, slunce svobody,
které ozařuje vnitřek toho chrámu
v němž se v svorném svazku pojí národy.
Chrámu, v jehož stupních vryty lidstva stopy
všechněch národů již světa od potopy,
jehož každá stěna zlato ducha roní,
jehož každý sloup jak nebes struna zvoní,
jehož každá věž je mostem k říši hvězd,
jehož zvonu hlas zpěv veškerenstva jest,
a na jehož trůně Věda s Uměním
lidstvu žehnají a žehnány jsou jím.
90
Nuže, před ty kněžky vedeme tvé syny,
tvoje všechny děti na slavnostní křtiny,
k stupním oltáře teď poklekáme všici
těchto jasných kněžek rovní učenníci.
V chrámu tom, ty lide, zapomeň svou bědu,
zabuď křivdy naše, odpusť, promiň nyní,
slyš, již pozvedáme hlasy v slavném Credu:
„Věříme, o lide, že tvé dcery, syni
stejné mají právo na ty milosti,
kteréž ze pokladů věd a uměn plynou,
kteréž ducha lidstva z bídy vyprostí,
tvorem učiní, co dříve bylo hlinou.
Věříme, že vše, co povznáší nás z prachu,
všechny vzněty citů, krásy paprsleky
mají zářiti pro všechny příští věky
bídným jasně tak, jak těm, kdo skví se v nachu.
Hudby božské zvuky, dláta výtvor smělý,
barev soulad lepý, básníkův zpěv vřelý,
vše co ducha sílí, z noci vede k jitru,
stejně svítiti a hřáti má v tvém nitru,
stejně zvedat plec a bušiti má v skráni
láska k národu a její požehnání,
zlato ducha stejně padat v srdce chudých,
světlo krásných vznětů na skloněnou skráň,
by lid nezbloudil, by zmozolená dlaň
upustila sama prapor cárů rudých
krví smáčený a potřísněný blátem.
Prapor svobody ne krví, rdí se zlatem!“
91
A po tomto slavném Credu plném spásy
v hnutí citů, lásky zmlknou naše hlasy,
slovo kněžky však k nám zahlaholí v tichu:
„Teď jste prosti teprv dědičného hříchu.“
„Ruch“, červenec 1883.
92
OBSAH
Báseň úvodní5
PRÁCE.
I.11
II.12
III.14
IV.16
V.17
VI.18
VII.20
VIII.21
ZIMA NA HORÁCH.
Krajina25
Chata26
V baráku27
Smutnou cestou28
Anna30
Duše děcka42
Horský mlýn45
O štědrý večer46
Nevěrnice47
[93]
Návrat50
Růže s poupátkem53
TYPY A OBRÁZKY.
Havíř57
Z dílny59
Přiznání62
V lomech64
Na sbořeništi65
Bez hnízda67
Stesk70
Úředník75
Hoch77
Hlídač strojů79
Popelář82
Chudým lidem85
E: až; 2002
[94]