III. Jest život studnicí, z níž vážit musí každý

III.
Jest život studnicí, z níž vážit musí každý Jest život studnicí, z níž vážit musí každý
svou vlastní prací mok ve hloubi ukrytý; kdo potu šetřil by, stoup k mezím samovraždy. Tu studeň stavěl Bůh, za páku k ní dal práci, ta hýbe hřídelem, v němž hřeb je přibitý. K dnu studně zřít-li chceš, zrak v hlubině se ztrácí. Ta studeň společná a jediná a věčná, z ní všechen lid od světa početí pil a pít bude zas do nekonečna. A legiony již se u ní vystřídaly, zde pěli proroci a prokletí, i šťastní, zoufalí, i robové i králi. Co na tom, jaký as na hřebu provaz visí, naň střep-li uváže neb číše zářivé, jen na tom záleží, jak pakou zatočí si. Kain Tubal tětivy a po něm Jubal kleče na hřeb ten přivázal své struny zvonivé a Saul naň připevnil pás vítězného meče. 14 Jen nikdo provazec, jenž zločinné pln sněti neb hanbou spuchřelý, si nevaž na hřeb okem, ten vždy se přetrhne – a okov dolů letí. Vždy provaz pevný buď a nezneuctěn v hříchu! a vážně skloň se vždy nad živobytí tokem, jen sílu s sebou ber a utlum v hrudi pýchu. Ať to, co navážil, kdos chlebem zval neb slávou, ať službou, vítězstvím neb tvorbou práci křtil, zde všichni rovni jsou, jichž pot se třpytí travou. Že mnohdy navážil rob víc než pán, což divu? Jak každý pracoval, tak pil a žil! – Kdo klade ruce v klín, zda právo má být živu? 15