Růže s poupátkem.

Matěj Anastazia Šimáček

Růže s poupátkem.
Vyšla z chatky chudé tak, jak ona sama. Zachrastil jí sníh bosýma pod nohama, ona však jak šíp se dala po něm v běh. Tma se v lese právě se přísvitem snoubí, kol stop malých nožek v sníh se slzy hloubí, a šat chatrný se chytá na trnech. Matičce jak bude než se dcera vrátí? – – Pro kněze jí běží; jí se dech již krátí a mráz pod živůtek vniká k srdci až. V bázni dítě bledé prostřed lesa stínu, kde byl obraz Panny přibit ku modřínu, pokleknouc se počlo modlit otčenáš. Před nedávnem ještě, v pozdní letní době, byly s matkou tehda na houbách zde obě, k večeru to bylo, právě před svátkem: poklekly zde před tou nejsvětější Pannou, a pak za rám daly právě natrhanou porosenou růži s poupátkem. Zůstala tam do dnes. Děcku dech se úží: „Matička-li zemře, jak to poupě s růží, Mar’jo, společně pak přiviň k srdci nás...“ 53 A jak modlitba jí z nitra duše plyne, sníh jí kolem těla bílý rubáš vine – za matku zní ze vsi umíráčku hlas... Dřív než by ji bída s hříchem uhlodala, Maria tu dívku k sobě povolala, než svět jí se dotek’ klamným pozlátkem. A jak letly v nebe jejich duše oběobě, Matka boží za pás připnula je sobě, proměnivši dřív je v růži s poupátkem. – – 54