V baráku.

Matěj Anastazia Šimáček

V baráku.
To jitro bylo tmavé, studené... Zem, jak by stuhla na věčnost, tak tvrdá byla jako z kamene, že každý barák, jak by z ledu rost’. Z nich jeden chudší, nižší všech, jak ku pni modřínu by leh’, jenž nad ním větev vztáh’; na té byl zmrzlý pták. – – – Pták černý na větvi, jež trčí do oblak, to prapor smrti byl... Vnitř v chatě tam hoch u své mrtvé matky klečel sám; měl zakalený zrak, a řasou viděl nemluvňátko, jak ve pláči hledá stuhlý matčin prs... Tu náhle se stěny kříž na zem kles, – snad tatík, jenž prch v noci šílen v les, – teď někde zmrz. 27