Přiznání.

Matěj Anastazia Šimáček

Přiznání.
Tak vrátila se chorá, roztržitá; zrak zapadlý, leč přec v něm záře kmitá. Spíš stínem byla, jenž se jenom vznáší, však proniknuta jakous něhou sladkou. Tak na ni vzpomínám, po letech v jizbě naší, když poprvé zas rozmlouvala s matkou. Tam dlouho patřily si do oka tak z hluboka... Čas smutný byl a stíny polétaly, až obě mluviti se bály. Snad matička sčíst chtěla s chorých dcerky tváří tu bolest’, jež z nich dýše, to štěstí, jež z nich září, snad dcera lekla se, že matička tak schřadla. Ba, vpadlou měla tvář a vlhký hled, a sotva mohla slova udržet: „Kde, dcero, čas, kdys v klín mi hlavu kladla, kdy sny tvé hlídala jsem? Viď, bojíš se, že pod mým bílým vlasem by nyní chladno ustláno již měly? Jsem stará již; a mláď se raděj s mládí sdělí, kdo stár, ten bývá sám. – – – 62 Hleď, družky tvé zří oknem k nám, je teplý večer zve jít lukami a říc’ si touhy své. Ty nechceš mezi ně?... Tvé líce vážny?... Kam, dcero, pohřbila’s svou radost’ všecku, kde poklid duše tvé, kde je tvůj anděl strážný?“... „„On prchl od hříchu a přistoup’ – k mému děcku.““ 63
Básně v knize Z kroniky chudých:
  1. Kde v pláni sněhové před tichou vískou
  2. I. To nebyl boží hněv, to byla láska boží,
  3. II. Jest práce povinnost’, jež z tvorů činí lidi,
  4. III. Jest život studnicí, z níž vážit musí každý
  5. IV. Blah, kolej vlastní kdo ryl na své cestě,
  6. V. Má práce družkou být, jak děl jsem, k skonu chvíli
  7. VI. Má každá práce třeba spočinutí,
  8. VII. K veliké práci velké lásky třeba,
  9. VIII. Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –
  10. Krajina.
  11. Chata.
  12. V baráku.
  13. Smutnou cestou.
  14. Anna.
  15. Duše děcka.
  16. Horský mlýn.
  17. O štědrý večer.
  18. Nevěrnice.
  19. NÁVRAT.
  20. Růže s poupátkem.
  21. Havíř.
  22. Z dílny.
  23. Přiznání.
  24. V lomech.
  25. Na sbořeništi.
  26. Bez hnízda.
  27. STESK.
  28. Úředník.
  29. HOCH.
  30. Hlídač strojů.
  31. Popelář.
  32. Chudým lidem.