Bez hnízda.

Bez hnízda.
Na jemný písek, zdobná prostěradla na pravidelných plochách četných stolů ve dlouhých prouhách kmitavá zář padla z ohnivých květů litinových stvolů. Sad veřejný tu. Život hlučně šumí, kol stolů ve smích, ve zpěv vytryskne, zde zajásá, tam na chvíli se stlumí a prskavkou zas v šeru zablýskne. V to hudba šeptá, šumí, hlučí, víří a zachycuje ples, jenž smíchem třeští, a z tonů vzrůstá strom, jenž koš svůj šíří na klenbu lesa, s kteréž zvuky deští. Ty jako kapky třpytné rosy splynou do pestrých květů, v něž vypučel ples ve prsou všech, již pod tou klenbou stinnou z par městských vyšli k oddechu si dnes. Tak bují veselí. V tom jeho světle tím temněj’ vystupují prouhy stinné, a v radosti té, zvonkem smíchu zkvetlé, tím poznáš stéblo spíš, jež plísní hyne. 67 A jest jich zde! – Jen hleďtehleďte, jak se plíží ta chudá žena s děckem po boku, hoch vpadlým okem lačně kolem vzhlíží a bosé nohy nutí do kroku. A nade stůl, na němž se pění číše, ta žena s prosbou vyschlou ruku vztáhne, až slyšíš, jak to dítě rychle dýšedýše, když žebrajíc se matka k tobě nahne. A jinde stařec, všecek již se třesa, s vyhaslým okem pláčem zarudlým, když prosí tě, div studem nepoklesá, jak šeptá: „Já se za vás pomodlím.“ Jak půvabný to zjev, to dítě prosté s laškovným smíchem na retech i v očích, šat těsný svědčí, kterak rychle roste ta dívka s bílou růží ve vrkočích. Jak klopí zrak, když někdo obdiv pro ni jí vtiskne v důlek oblé bradičky a vděčí hlasem, který stříbrem zvoní, když jiný od ní koupil kytičky. Tak stařec, děvče, žena s děckem pletou se mezi stolů těsnou klikatinou. Již měsíc se hvězd vyfintěnou četou pronikl stříbrem klenbu stromů stinnou;stinnou. – 68 Noc letní kvapí rychlým krokem sadem jak žnečka k práci – měsíc její srp – a v mysli starých, v toužném srdci mladém zve k odpočinku domácnosti krb. Krok vzdalujících již jen ticho ruší, jdou v četách hosté smějíce se domů a usnou dřív než píseň v jejich duši, jak ptáci v hnízdech na vrcholích stromů. Jen stařec, žena, děvče bloudí dále až zmizí zrakům v šeři stromoví, a vševědoucí měsíc v mrak se hale kam k spánku lehli – jiným nepoví! *** Vždyť nepověděl ani o ptáčeti, jež poprvé dnes v let se dalo ráno, a vrátivši se ku své rodné sněti své hnízdo našlo v trávě udupáno. A zapípnuvši z hrudi chvějící to ptáče s výčitkou ku nebi vzhlídlo, když poprvé na holé větvici ku spánku kladlo hlavu pod své křídlo. 69