HOCH.

HOCH.
U kotle, v němž šťáva zmítá sebou varem, ve prostoře tmavé, plné par a dusné, stojí chlapec malý, pokryt vetchým cárem. Běda jemu, jest-li unavením usne! Ventil otevřen a vroucí mok se zvedá, hochu, pozor dej, ať z mezí nevybočí, nechať tělo slábne, nechať tváře zbledá, ruku na ventilu nepřivírej očí! Nechť ti sráží dech ta vřelost’ páry kolem, vařící nechť mok až k výši stropu stříká, jen když neoctne se na tvém těle holém. Smrť by byla hrozná, bídě – člověk zvyká. V samotě a v puchu, v přítmí, páry hluku těžce klíčí dobro v hocha mladé hrudi. Co mu nadchne srdce k ohnivému tluku, a kdo myšlénky pod lebí jeho vzbudí? – 77 Sestra jeho matky, jež se ujala ho, úsměvu proň nemá, leda pohled mrazný, tak ten koutek v srdci, v němž se skrývá blaho jako démant v zlatu, zůstává vždy prázdný. V srdci lačnost’, v duši stín a nemoc v těle, jaký div, když pocit závisti v něm vzrůstá, ze své tmy když vidí děti ředitele, jak jim hrajícím si matka – líbá ústa? 78