Z dílny.

Matěj Anastazia Šimáček

Z dílny.
Již blízko ku večeru. Jen plamen výhně výše šlehne v šeru a oblouk kladiv bleskne z dýmu, z páry; a v rámci jisker, v lesku rudé záře se časem kmitnou pracovníků tváře, ty bledé, choré. – Leč dnes smíchem planou, jenž rozléhá se za každičkou ranou, a pustý řev a drsné tóny písní se k radosti dnes v pestrý nápěv tísní. Jen dělník jeden nahrbený, starý, dál tiše jako stroj v prut žhavý buší, jak osud od kolébky v lidskou duši. Leč co jim po něm? Džbánek nad hlavy a k zemi s kladivy! Ženichu na zdraví ať cvaknou těžká víka, a bílá pěna nechť až k výhni stříká! – „Tak šťasten buď“ a druh na čapce s květem všem potřás rukou zmozolenou: „„Já připíjím zas vašim dětem!““ „A ty buď šťasten se svou ženou!“ 59 Leč kmet ten bušil dál, když všichni výskli, jen v tváři zrud’, jak pohled na ně, až šediny mu padly v skráně a pěstě pevněj’ nástroj stiskly. – – – – – – – – – – – – – – – – – – V tom přistoup’ k němu jeden z chasy, ten ženicha za ruku ved’: „Nuž promiňte...“ a hladil starci vlasy, – leč ten – k nim nepohled’. – „Tak aspoň popatřte mu do tváří, když nechcete mu dát již požehnání, ať klidně klekne zítra k oltáři.“ Však stařec nehnul svalem ani, jen ze všech sil jak o překot tyč prodlužoval v hrot a kladivem takt k slovům dával: „„Již tomu dlouho, co jsem požehnával, a dosud mne to na šedinách pálí, když ty a dcera má jste v chatrči mé stáli. Noc před tím lkal a klnul jsem ti skrytě, leč ráno děl jsem: ‚Milujte své dítě!‘ Tys přísahal. – Nu, byl jsem také mlád, a prominul ti rád... Byl květem bílým ten váš diblík malý, ten skrovný růvek dávno zavátý, v nějž andílka jste toho pochovali... – – – – – – – – – – – – – – – – – – 60 Tys’ dceři mé pak koupil – dukáty a odešel’s když jsme tak chudi byli... Já sám pak proplakal s ní mnohou chvíli, až postál jsem nad její lící sinou... Však ty’s – již hýřil s jinou!““ Tu mladík neztajil víc cit. Byl bled a žehlo ho to v skráni: „Já musím mít tvé požehnání, chci nahradit, chci zaplatit!“ Však stařec potřás hlavou bílou a v tváři zrud’. Pak vší svou silou tyč žhavou pozved’ druha přeměřiv. Však pustil ji jak by se znavil a k ženichovi temně pravil: „„Buď dále živ! A s kytkou ze hřbitova za vestou jdi za svou nevěstou! – Na synka tvého hrobě bez kvítí, by mohly děti tvé se za tě modliti!““ 61

Básně v knize Z kroniky chudých: