Hlídač strojů.

Hlídač strojů.
Byl dříve kovářem. A teď když sešedivil a sesláb, stal se strojů hlídačem. By k stáru aspoň měl, čím by se živil. Stroj také již byl stár, a mnoho pamatoval, a vyprávět by moh’ o ledačem, i jak byl kovář čil, když ještě koval. Teď oba mrzuti. Co chvíli pískne to ve stroji. Tu klidně pak svou olejničku hlídač přiloží a stiskne. Až pískot přestane. A jindy zase cos kmetu svírá hruď až vlhne zrak, a ruka přejíždí po sporém vlase. Tu kývne na hocha; ten s lahví tmavou se vrací pak – a kovář přihne si a klidně pak zas pokyvuje hlavou. Tak sebe střídavě a stroj zas tiší, jenž obrovskými metá kolesy, kol nichž se vine silný řemen k výši. 79 A v jednotvárný chod a tepot stroje, a v táhla pohyb, koles let kmet pološeptem mísí dumy svoje: „Stroj pálí sic, však chladno je v mé hrudi, tu příliš provál vichr psot a běd... a hada blízkost’ ještě více studí. A pára?... had, jenž syčí ve potrubí a vine se kol hlavy i kol pat, přivřeš-li oči skokem tebe zhubí. Já hlídám jej a slyším, kterak hvízdá, a stroj se pouští v divý před ním chvat, to divná železného oře jízda. Had vkous’ se v jeho hřbet a stroj jen sípá, však z místa neuniká, marný cval!... Dál žene pára ho a v hruď jej štípá. Tak bylo u mne též; hlad hnal mne k předu, i napínal jsem bez únavy sval, leč zbyla z potu mi – jen kapka jedu. Eh, darmo myslit! Možná stroj ten k stáru, až nebude víc moci hnát se v před, cos bude střežit, – jak já jej a páru! Tak ve světě vždy síla sílu víže... Však bude divno mu, až octne se železo jeho v okně v tvaru – mříže. 80 U čerta! Co má hlava dneska spřádá, kam myšlení až duši zanese a k jádru přec se člověk neprobádá. Nač spřádat tedy vetchou pavučinku, – s tím štítem věru nepustíš se v boj! tož raděj’ láhev mi sem podej, synku!“ A přihnul si, až zvlhnuly mu oči, olejem stišil hvízdající stroj, a klidně hleděl, jak se kolo točí! 81