Popelář.

Popelář.
Ve tmě vyrost z mládí, sirotkem jsa záhy. Nepoznal v svém nitru nikdy lásky vláhy, která z prsou matek v hruď a srdce kane. Znal jen hlad a zimu, rány, bídu mnohou. Nikdy paprsk nepad v srdce zanedbané, kolem sebe zřel jen smích a pohrdání, lásky nepocítil, nemaje ni zdání na světě že lidé milovati mohou. Chudý duchem, srdcem, sílu měl jen v pěsti, nechápal svou bídu, aniž cizích štěstí... Sotva vyrost z dětství, posetého hložím, stal se popelářem. V tmě a děsném žáru téměř zapomněl, že na tom světě božím touží lidé, září slunce, šumí lesy. V podzemní své chodbě sotva povšimne si, kterak popel padá do vetchých mu cárů. Druhů úsměšky vždy úsměškem zas splácel, s prázdným kolečkem když pod kotle se vracel – do výklenků zděných, plných vřelé škváry, kam se s roštů za ním stále jiskry točí. 82 Zde nic neslyšel než v kotlích hukot páry, a tak zvykl přítmí, které tady vládlo, že když vyšel ven, a světlo v tvář mu padlo, jak by bleskem stižen vždycky přivřel oči... Jednou topič starý za ním do tmy přišel. Začal vyprávět, sám co byl v škole slyšel, a co v knihách vyčet: O lidstvu a světu, o svobodě, vlasti, o národa právu. Leč náš popelář, tah bolestný kol retu, vytřeštil naň hled, pak jak by kol cos létlo rukou mách’, a jak by náhle uzřel světlo přivřev obě oči tupě svěsil hlavu. – – Ó, ty nešťastný! Co lidstvu všemu skvostem, to co hvězdou hoří i v tom srdci prostém: Jiskra poznání neb aspoň touha po ní,... o to’s oloupen... Ó bído, kterak děsíš!... Zda kdo zastaví, a zda se k tobě skloní?... Ubohý, ty’s hrozným společnosti hříchem! Slep a hluch jsi v duši, objat tmou a tichem, lidstvu, jež chce výš spět, ty se k patám věsíš! *** 83 Dokud také bídy v lidstvu obraz jedin, ať již s tváří děcka, ať již v rámci šedin, dokud jediný jen člověk strádá v stínu, jediné jen dítě po poznání práhne: byť i lidstvo mělo křídla cherubínu, sílu Titanů, jež bouří k nebes trónu, jednu vůli jen ve srdci milionů, zjev ten lidstvo zas svou tíží s výše stáhne. 84