Duše děcka.

Duše děcka. (Ballada.)
Vítr jí sníh v líce mete. Ten se tak drobounce sází, na šat a ve vlas se plete a mráz se pod šátek plazí. Ó, jest to cesta, kéž Bůh ji skrátí! – Holý strom vichrem větvemi klátí a sníh se v mraku z planiny zvedá, země je bílá, obloha šedá. Smutno a zima je všade... Mráz ženě k ňadru se loudí, ruku jí na srdce klade a žena – Bůh ví, kde bloudí. Tam u hor paty, v rubáši sněžném nejmladší dítko – chlad v líčku něžném, ručičky drobné na prsou spjaty – leží, ach ztuhlé pod krovem chaty. A žena rakvičku nese – na víku znamení kříže... Sotva jde – noha se třese. Rakvička... Jaká to tíže! – – 42 Peřinku nesla, rok sotva tomu, a dneska rakev – peřinka taky, – ale tak měkká – jak kámen z lomu, ale tak bílá – jak bouře mraky. Umřelo nejmladší dítě – největší radost’ té vdovy – Co děje v srdci se skrytě, co v hlavě, kdo že to poví?... Led a sníh v srdci, vichru šleh v hlavě!... Zemřelo. – Čím jí starší dvě děti?... Mráz se k ní kloní šepce: „Ba právě! Odpočiň! K čemu rychle tak spěti?“ – – Tiskne ji ledovou rukou, rakvička stále je těžší. A matka uštvaná mukou sedá a neví – že hřeší. – – Před zrakem tvoří kruhy se temné, mysl se kalí... V tom však jí zdá se, že se jí dotkly ručinky jemné, že zří své dítě v andělské kráse. A to jí šeptá: „Má máti, v rakev, již ruka tvá třímá, ulož mne, prosím tě, spáti, v rubášku jest mi – tak zima. – – Bratříčků pláč pak spánek můj ruší, přestanou, pospěš, matičko, v chatu!“ 43 Žena se vzchopí, srdce jí bušíbuší, jak běží domů v divokém chvatu. *** Líbá tam dětí svých líčka řkouc jim a oči si suší: „Dal vám Bůh bratříčka duši strážného za andělíčka.“... 44